Co je právě teď pro vás nejhorší?
Vůbec nejhorší je, že jsem se velmi mýlil v lidech, kteří byli kolem mě. Lidi, o nichž jsem byl přesvědčen, že v krizi se zachovají úžasně, se teď zachovali strašně. A lidi, se kterými jsem vůbec nepočítal, tak ti tady sedí ještě teď a zachraňují, co se dá, aniž si mohou být jisti, že dostanou od kohokoli zaplaceno. Pro mě to ale vlastně není nic nového. Když jsem odsud v roce 1978 odešel, nepřijel jsem dlouho zpátky. Poprvé až v roce 1986. To byl koncert charakterů! Kamarádi přecházeli na druhý chodník.

To vás teď možná zase čeká.
Určitě mě to čeká.

Jak se teď cítíte?
Samozřejmě se mi honí myslí události posledních dnů, týdnů a měsíců, kdy na nás a na mě osobně byl vyvíjen nesmírný tlak. Jsem přesvědčen, že k pádu Tomi Tour nemuselo dojít. Když jsem se teď v neděli procházel po berlínské Kurfürstendamm, cítil jsem se skoro normálně.

To těm, kteří vás teď proklínají kvůli zaplacené a neuskutečněné dovolené, musí znít skoro jako výsměch.
Všichni klienti, kteří na dovolené byli, ji dokončili. Poslední, kteří trávili dovolenou v Egyptě, přistáli včera před půlnocí. Tomi Tour měla velmi vysokou pojistku na 234 600 000 korun a taky máme zákon o cestovním ruchu. Klienti, kteří neodletěli, dostanou své peníze zpět. Všem lidem, kteří byli koncem Tomi Tour jakoli postiženi, se omlouvám. A chci jasně říct: není to moje osobní vina.

Bez debat v tom hrajete hlavní roli. Vaše tvář přece dokázala prodat statisíce zájezdů, přesvědčit lidi, aby vás volili do Senátu, a pak je znovu přesvědčit, aby si vás vybrali za nejoblíbenějšího politika. Co myslíte, že váš obličej evokuje dneska?
Možná určité nesympatie. Ale časem se to srovná, vyjde najevo, co se stalo, jak k tomu došlo a jak se tomu dalo zabránit. Všechno bylo zorganizované a připravené, pro to máme důkazy, jež předložím policii. Zítra jdu k výslechu. Jsem přesvědčen o tom, že policie dospěje k závěru, že jsem se já, ani nikdo jiný z Tomi Tour nedopustili ničeho špatného nebo nezákonného a věřím, že se policii podaří zjistit, kdo likvidaci Tomi Touru připravil.

Vy jste po příchodu z Německa u Čechů vyhrával, vyhrál a teď jste padl. Dokonce opakovaně. O čem to vypovídá?
Nevypovídá to o ničem. Včera jsem šel z garáže a vrátný, který mě dlouho zná, mi řekl: „Hezky to na vás sehráli. Držím vám palce.“ Potkávám na ulici poměrně dost lidí, kteří mě zdraví a mluví podobně. A ještě mě nikdo nezfackoval.

A vy myslíte, že vám někdo nafackuje?
Klidně. Proč ne? Nebo dokonce odstřelí, třeba někdo z lidí, kteří mně v minulosti anonymně vyhrožovali a varovali, abych spolupráci s Tomi Tour ukončil a do Čech nejezdil. Třeba si někdo opravdu může myslet, že jsem vědomě klamal. Pravda to není. Společníci, a já společník mimochodem nejsem, se do poslední chvíle velmi snažili. Ještě v úterý 14. července (tři dny před krachem, pozn. red.) jeden z nich vložil do společnosti Tomi Tour bezmála milión korun z osobních peněz. Myslíte, že by to udělal, kdyby si myslel, že padne?

To vypadá, jako že mluvíte o spiknutí...
Ano, klidně, mluvím o spiknutí.

Všechno kolem vás se začalo hroutit, když jste se dal na politiku, myslím si.
Tím si buďte jista.

Proč jste do ní šel? Asi teď řeknete, že jste chtěl pomoci této zemi...
Ne. Já vám to řeknu úplně jinak. Před lety jsem rád četl knížky Shirley McLainové. Ta někde napsala: „Jednou jsem se probudila, za vrtěla palcem u levé nohy a zjistila, že je mi padesát.“ No a tak já jsem se jednou takhle probudil, nevím, jestli jsem zavrtěl palcem u nohy, asi ne, ale řekl jsem si: „Je volné místo v Senátu, zemřel senátor Benda, je to na Praze 1 a možná jedinečná příležitost, jak vstoupit do politiky.“ A od té chvíle mě to táhlo vyzkoušet si to.

Kdy jste pochopil, že to je omyl?
Když jsem si sedl do té úzké lavičky a uvědomil si – ježiš, teď tady takhle budu sedět celý den. Po pěti minutách se ukázalo, že to tak není, protože se všichni rozeběhli do kantýny nebo kam a bylo po sezení. Tehdy jsem to pochopil. Okamžitě mi došlo, že jsem v průšvihu, že vůbec nic nedokážu. Neměl jsem zázemí, kancelář, sekretářky, kolegy v klubu, protože jsem byl sám jediný. Tam jsem pochopil, že je absolutně nemožné čímkoli kamkoli pohnout.

To jste měl těm svým voličům hned říct. Bylo by to dost originální a taky fér.
To jsem mohl. Ale neudělal jsem to a začal pracovat. Nějak jsem se snažil. Ale byl to boj s větrnými mlýny.

Mimochodem, mně se zdá, že jste trochu přibral.
To asi myslíte od té doby. Ale jinak se mýlíte, protože teď jsem za poslední tři měsíce zhubl o deset kilo.

Nejíte?
Ne, tím, co se děje kolem Tomi Tour, že jsem od prvního března více méně převzal vedení společnosti, protože jednatel onemocněl. Takže jsem řešil spousty věcí a strašné nátlaky. Na jídlo jsem neměl moc čas ani pomyšlení. Od začátku roku jsem byl asi desetkrát v hlavním televizním zpravodajství českých televizí.

Co by za to jiní dali...
Jenže já jsem tam vždycky vystupoval v negativním světle. Vy jste jako moje bývalá tisková mluvčí Adeleide, která vždycky, když se objevil nějaký negativní článek v německých novinách, říkala mi: „Herr Fischer, hlavně že o nás píšou. Ty lidi už zítra nebudou vědět proč. Hlavně že píšou.“

Kromě jiných problémů máte teď navíc ten, že vaši tvář tu všichni znají, což v této situaci není zrovna výhra, co?
Já nemám potíž jít dneska po ulici se vztyčenou hlavou. Nic zlého jsem neudělal a to, že mě policie vyšetšuje jako nějakého podvodníka je pro mě snad ještě strašnější, než všechny ty exekuce. Nejsem zločinec, jsem obět.

Zítra jdete k výslechu a pak raději ujedete do Berlína?
Neujedu, odjedu. A zase se vrátím.

Co teď budete dělat?
Budu se zabývat několika novými projekty. A neprozradím vám jakými konkrétně. Budu se zabývat poradenstvím – v Německu a možná i v Česku. Zažil jsem tolik věcí, dobrých i špatných, že si myslím, že bych mohl být lidem nápomocen.

A co politika?
V žádném případě. Ta mě nezajímá. Jistěže se s některými německými politiky znám dobře. Alespoň se starosty Berlína a Hamburku.

Včera jste mi řekl, že se nechcete bavit s novináři. Přesto jste nám rozhovor dal a jediné, co už bych od vás ráda slyšela, je to, jestli jste byl v rámci možností upřímný.
Nemám sebemenší důvod dávat rozhovory. Tedy ani neupřímné rozhovory. Víte, já už nebudu v České republice dělat nic. Já už tu nebudu dávat žádné rozhovory a nebudu tu nic prodávat. Ani kolíčky na prádlo. Už jen chci, ať se tu jasně prokáže, že to, co se stalo s Tomi Tour, byla připravená akce. A také to, že když ti lidé zůstali sedět na kufrech v Ruzyni, nebylo to naším zaviněním. O to mi ještě jde v České republice a už o nic víc.

Redakčně zkráceno. Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném Reflexu č. 32/2009.

Čtěte také: Od Travely k Tomi Tour: Vybrané krachy cestovních kanceláří