„Chcípeme tu jako mouchy, Mariupol aspoň obnoví.“ Putinova mobilizace decimuje sibiřskou vesnici

Roku 1989 žilo v „sídle městského typu“ (českou obdobou je městys) Bukačača na osm tisíc lidí; poslední odhady zmiňují už jen 1200 – a po zářijové mobilizaci obec přišla o spoustu mužů. Leží na severu Zabajkalského kraje. Z jeho hlavního města Čita se do Bukačači jede asi šest hodin autobusem, který jezdí třikrát týdně. Jeho šofér Andrej Epov doporučuje si obstarat vše předem, místní obchody jsou předražené.

„Vypadá to u nás jako v Mariupolu. Ale je tu rozdíl: Mariupol obnoví, zatímco my jsme žili v ruinách a dál žít budeme,“ popisuje řidič Epov. Za sovětských časů se obci dařilo: Fungovala tu vápenka, textilka, další podniky zpracovávaly dřevo a kovy… Továrny se dávno zavřely, přestaly jezdit vlaky, zůstala jen těžba uhlí, v daleko menším rozsahu. „Úřady na Bukačaču zapomněly. Vzpomněly si až teď, za mobilizace. Už tak to bylo bídné, žádní mladí – všichni odcházejí za prací jinam,“ pokračuje Epov. „Kdo tu zbyl, toho odvedli. Ten den jsem zrovna přijel do vsi a v obchodě vidím uplakané ženy. Říkaly, že vojenští komisaři sebrali chlapy rovnou z domovů, posadili je do autobusu a odvezli do Čity.“

K nim patřil i sedmadvacetiletý Gera, který se živil těžbou uhlí. „Jako každého ho sebrali doma, naložili do autobusu a odvezli,“ popisuje pro RFE/RL jeho matka Irina. Teď je prý v Rostovu na Donu a vozí věci na Donbas. „K válce se stavěl neutrálně, ale když jsem zmínila, že by se měl zkusit před mobilizací zachránit, odmítl. Že když vlast zavolá, bude bojovat,“ dodává Irina. Dál ho prý nepřesvědčovala.

Mladého pekaře Vladislava Achmadulina sebrali náboráři 20. září, když jel pro mouku do okresního města Černyševsk. „Ani ho nenechali dodávku dovézt, museli jsme sehnat jiného řidiče,“ svěřuje se jeho matka Taťána, která s manželem pekárnu v Bukačači před 20 lety založila – v ruinách vyhořelé větší pekárny, které úřady dosud neodstranily. „Pečení je můj život. Ale brzy možná budu muset skončit. Fyzicky je to pro mě náročné a teď nevím, zda se mi syn z Ukrajiny vrátí. Vesnice možná bude bez chleba.“

Podle seniorky Natalje odvedli poslední pracující muže koncem září. I Maxima Čupina, který po vsi rozvážel vodu. „Po mobilizaci zbyli akorát důchodci nebo alkoholici. Za rozvažeče vody našli náhradu, ale ukázalo se, že patří do té druhé kategorie, rád si přihne z lahve. Tak ho vyhodili. Teď si můžete leda najmout soukromníka, 150 rublů (57 Kč) za sud. Ale kde bychom takové peníze vzali?“ říká Natalja, která teď musí přes celou vesnici s kbelíky sama. A ještě si ve studni, o kterou se nikdo příliš nestará, rozbíjet led. Stěžovat si však nechce – nevidí v tom smysl a má strach o vnuka, který žije v Černyševsku. „Dva jeho spolužáci už zemřeli na Ukrajině. Jednoho nedávno pohřbili. Branci na Ukrajinu nesmějí, ale to jsou jen slova, ve skutečnosti je tam posílají,“ dodává Natalja.

V Bukačači strávila skoro celý život. „Dřív tu byli lidé milejší, snad proto, že se žilo líp. Jezdili sem lidé z celé oblasti, za prací i za zábavou,“ vzpomíná pamětnice. „To vše se změnilo, život nám přináší stále nová překvapení. Ceny v obchodech rostou, podniky zavírají, teď mobilizace.“

Z Ukrajiny na hřbitov

„Koukejte, jací jsme vlastenci,“ předvádí Galina se smíchem výzdobu plechové budky autobusové zastávky – graffiti písmen V a Z, symbolů „speciální vojenské operace na Ukrajině“. „Ale už se nemluví o tom, že se ta zastávka už víc než rok nepoužívá – měla sloužit školnímu autobusu, ale nemá ho kdo řídit,“ vysvětluje Galina.

Jistou výjimkou ze zanedbané obce je hřbitov – tam se na rozvoj dbá. „Kvůli těžbě uhlí to tu není k životu. Už bez války jsme chcípali jako mouchy,“ lamentuje důchodce Andrej. „A brzy se budou pohřbívat mladí, které přivezou z Ukrajiny. Podívejte, tady už vyčlenili místa pro nové pohřby. A když nebudou stačit, přidělí další.“