9°C
Marharyta vyrazila s tatínkem z Prahy na Ukrajinu: Vezli tam inzulín, popsala, jak na tom jsou města
Redaktorka ukrajinské redakce Blesk.cz, webu Proukrainu.cz, Marharyta Golobrodska se koncem května vydala společně se svým tatínkem autem na Ukrajinu. Absolvovali dlouhou cestu proto, aby do nemocnice v Kyjevě přepravili inzulín, poté pokračovali. V reportáži přináší zkušenosti z první ruky, jak na tom jsou ukrajinská města a tamní lidé.
Koncem května a začátkem června jsme se společně s otcem vydali na trasu Praha – Lvov – Kyjev – Mykolajiv. Otec vezl inzulín z Německa a já jela s ním. Rozhodnutí jet na Ukrajinu bylo spontánní a zároveň jediné možné.
Ke dnešnímu dni je dobrovolnické auto se zkušeným řidičem a palivová karta (opět pro dobrovolnické vozy) pravděpodobně jedinou možností, jak se zaručeně dostat na jih Ukrajiny a vrátit se během jednoho týdne. Ve dvou je to navíc bezpečnější a znalost češtiny pomohla i na hranicích.
Hranice
Přechod Vyšné Německé nás přivítal poměrně krátkou frontou a přívětivými slovenskými pohraničníky. „Vezeme inzulín, potřebuje teplotní režim – nemůže se zahřát. Je možné projít kontrolou ve zrychleném režimu?„ Pohraničník nás nechal stát na začátku fronty, dokonce i dodávky přívětivě ustoupily.
Na ukrajinské straně – ruch, cisterny s palivem, humanitární dodávky. Pomoc proudí. Ale není to, samozřejmě, dost. Koukáš na všechny ty cisterny na hranici a zdá se, že nekončí. Ale přijedeš hned na první benzinku – a máš štěstí, pokud tam vůbec něco je.
Čím blíž ke hranicím s EU, tím lépe – ve většině případů někde ve městě naftu najdeš. V Mykolajivu, například, se nám stalo, že jsme si museli půjčit od souseda, který si udělal zásoby, abychom vůbec vyjeli zpět.
Lvov
Lví město žije. Je jako aorta ukrajinského těla – nekonečný proud lidí. Lidé ze všech částí země zde našli útočiště a pocit bezpečí. Někdo jede dál do Evropy, někdo se vrací domů, někdo zůstává. Na první pohled je válka okamžitě vidět na kontrolních stanovištích ve městě. Ona se odráží v zabedněných oknech katedrál. Ona zabaluje pomníky a sochy do bílých pláten.
Ale válka není slyšet na hlavním náměstí Rynok, kde znějí tisíce hlasů zároveň, není slyšet v kavárnách a barech, kde život pokračuje. Ano, život utichá dříve – v jedenáct večer se život schovává před zákazem vycházení. Ale on pokračuje: když jsme v devět večer seděli v kavárně a vyhlásili poplach, bylo ho slyšet jen z upozornění na něčím telefonu. A pouliční siréna nebyla slyšet za hlasy lidí, kteří žijí své životy.
Buča, Irpiň
Cestu do Kyjeva jsme naplánovali přes dvě ze mnoha měst-mučedníků, přes Buču a Irpiň. Města hrdinů, kde ve vzduchu už je cítit naděje. Lidé se navzdory bolesti vracejí a znovu budují životy.
Obytný dům, dvě patra. Plot je jako řešeto. (Trosky (nebo lepší varianta pro drobné kousíčky…) střel, nebo samopaly?) Na rozbitém balkoně je roztažena ukrajinská vlajka. U vstupních dveří jsou díry takové, že se obývací pokoj postupně prolíná s ulicí.
A u těch vchodových dveří se prohrabávají tři lidé. Uklízejí, opravují, staví zeď a s ní nový život. A parkem o dva bloky dále se prochází maminka s dítětem. Nemohu se nezeptat sama sebe: „Přežil jejich tatínek střílení mužů v Buči? Půjde s nimi ještě na procházku?“
Na výjezdu z Irpině je hřbitov aut. Jsou to ta auta, ve kterých se civilisté pokoušeli vyjet do bezpečí a která byla nemilosrdně postřílená ruskými okupanty. Hřbitov se již stal terčem jakési „vlastenecké turistiky“.
Pokud půjdete dále mezi auta, ocitnete se obklopeni kostrami vozů, pocítíte těžký zápach. To je asi jeden z pachů války. Těžký, zpomalený vzduch, jako by se dal krájet nožem. A to už uplynuly týdny od smrti cestujících...
Když se podíváte skrz díry v trupech aut, uvidíte stovky dalších stejných výstřelů. V jednom z aut leží opuštěné kolo, v druhém teplá dětská kombinéza. Zbytky něčích všedních příběhů a něčích životů.
Projíždíme dál, ohlížím se naposledy na město a narážím očima na ten most, pod kterým se schovávali vyděšení civilisté. Tady je převrácený autobus, a přes tyto trosky nesl ukrajinský voják děťátko v bílém. To dítě v bílé kombinéze nejspíš přežilo. Ale existuje šance, že žije i dítě, které nosilo oblečení ponechané v jednom z aut?
Na utrženém mostě sedí muž, foťák přes rameno. Jen sedí a dívá se na propast mezi Kyjevem a Bučou. Nefotí, jen se dívá. Možná si také představuje, že pod mostem stojí on a říká si: jaké to je?
Kyjev
Rychlá návštěva hlavního města. Zajet do nemocnice, vyložit inzulín. Je nedělní večer, lidé se obvykle vracejí domů z dovolené mimo město. Aut je ale na Povitroflotské třídě málo.
Kyjev žije, ale zatím je ještě unavený – ještě se zotavuje, nabírá síly po úderech.
Udělali jsme si večer dvě hoďky čas projít se do Majdanu Nezaležnosti (Náměstí Nezávislosti). Monument stojí. A vždy tam bude – stejně jako naše nezávislost.
Na chodnících Chreščatyka jsou rozházené „ježky“ – už je odstranili ze silnice, provoz ožívá. Ale neodstranili je úplně, protože válka nikam nezmizela. Stanice metra Majdan Nezaležnosti je pro vstup uzavřena. „Gratuluju!“ křičí na nás radostně muž. „Ke dni města!“ 29. května si válečný Kyjev připomněl 1540. výročí. Ukrajinský, silný a nezávislý.
Mykolajiv
Město-hrdina, obránce ukrajinského Jihu a mé rodné město.
Okupanti jsou 30 kilometrů od Mykolajiva a nemůžou si ho podrobit. A i kdyby se znovu přiblížili k bezprostředním hranicím města, obyvatelé jsou připravení: na rozích jsou poskládané pneumatiky a molotovovy koktejly.
Ve městě je teď mnohem méně lidí. Odjeli, aby zachránili svoje životy a životy svých dětí. Město je teď tiché, zejména večer. Všechno se uzavře dřív, a na pozadí není slyšet hluk, na který jsme si zvykli, aniž bychom o tom věděli… V noci je neuvěřitelná tma. Maskování kvůli bezpečnosti – doma v noci nerozsvítíme skoro nikde kromě kuchyně – tam totiž babička dala na okna tlusté silné deky.
Táta má loveckou pušku u postele, už od prvního dne totální invaze. Při leteckém poplachu a zvuku výbuchů sejdeme dolu do garáže nebo do sklepa. Ale ne vždy – pokud by lidé trávili každou nebezpečnou chvíli v úkrytu, vůbec by neměli kdy žít.
Máme štěstí (dá se vůbec použít slovo „štěstí“?… divně se to říká…), že náš barák je na okraji „rizikové“ oblasti, nepřelétá se přes něj až moc často, častěji kolem.
Druhý den už jsem byla zvyklá. Už druhého dne jsme seděli na hlavní ulici města Soborné (bývalé Sovětské, mimochodem) a pili kafe, zatímco řvala siréna. Vedle na lavičce si o něčem povídal starší pár, kolem projel cyklista.
Upřímně řečeno, když vás siréna překvapí na ulici, často se nemáte kam schovat, žádné otevřené kryty nebo sklepy v okolí. Dívám se na díru v budově krajského úřadu, a vidím díru v srdci každého Mikuláše.
Na trávníku u vchodu leží obrovský trojzubec – kdysi zdobil budovu úřadu. Teď je na jeho místě prázdné „nic“, stejně jako na místě kanceláře předsedy krajské správy Kima.
Válka je úplně jiná, když ji prožíváš, ne čteš. Jdu po chodbách úřadu a s každým krokem slyším křupání skla. Na podlaze jsou rozházené četné dokumenty – nikdo už o ně nestojí. Odnesli jsme odtud jednu kytku, zůstala celá v jednom z kanclů. Přesadíme ji, ať žije.
Úder 29. března přežil jeden strážce, jehož jsme potkali. „Zašili mě,“ ukazuje na hlavu, „už jsem v práci.“
Do budovy se mohou dostat jen média a pověřené osoby. Spolu s námi bylo pár novinářů z Itálie a pak BBC. Fotografie, přímé přenosy, rozhovory. Podle oficiálních údajů – 36 mrtvých. Je to: „Mykolajivské 11. září, pomník ruského světa“, komentuje tiskový atašé předsedy.
Mykolajivský krajský úřad je jen jednou z ran na těle Mykolajiva. A ty rány se nezahojí. I když Dánsko pomůže obnovit budovu, lidé z Mykolajiva v ní budou vždy vidět strašnou prázdnotu.
Žít v Mykolajivu znamená smířit se – nikdo nezaručuje, že zítřek nastane. Ale věřit v Ozbrojené síly Ukrajiny, podporovat územní obranu, pracovat a podporovat ekonomiku, bojovat o setí a sklizeň.
„Hodně lidí odjelo, tak já teď pracuji jako inženýr. Ale normálně jsem laborantka v topné sezóně.“
„Jezdím do práce na kole. Tak 50 minut... Počkám, až dostřelí a jedu.“
Život v Mykolajivu znamená, že se můžete setkat s kamarádem na kávu (dlouho jsme se neviděli, asi rok nebo dva) a nevypít ji kvůli výbuchům. V parku kluci hrají basketbal, na hřišti děti na houpačkách, ve frontě na kávu – dva páry mladých lidí.
První výbuch někde blízko – poskočili na místě, zamračili se a přemýšlíme: jsou to naši nebo po našich? Druhý výbuch: tady už je jasno – přiletělo to, navíc někde blízko.
Rychle přes park – auto – garáž. Přijíždíme domů – cestou je vidět černý sloup kouře.
A tak žije Mykolajiv!
S sebou jsem si přivezla úlomek kazetové střely. Jsou zakázané Ženevskou konvencí, ale používané ruskými fašisty proti civilnímu obyvatelstvu. Tenhle prorazil okno v bytě mé vlastní babičky v pátém patře. Chystám se z něj udělat přívěšek a jednou ho dát dětem – aby nikdy nezapomněly, jaká je cena nezávislosti Ukrajiny.
Video Smrtící déšť: Video ukázalo ostřelování mariupolských oceláren Azovstal
Video se připravuje ...
Témata:
Související
