Váleční senioři: Uprchlice Erika (80) bojuje s demencí, Olgu (70) nezabili jen kvůli věku
25 % obyvatel tvoří na Ukrajině senioři. Hranice ale přešly primárně mladé ženy a děti, velké množství starých zůstává ve válečném prostředí, izolovaní, osamělí a bez pomoci. Hodně z nich už zažilo 2. světovou válku nebo Sovětský svaz.
Už když Rusové vtrhli na východní Ukrajinu v roce 2014, každý 3. postižený člověk byl senior, a šlo tak o největší světovou humanitární krizi na starých lidech. Často neměli možnost léčit si nemoci jako cukrovku nebo vysoký krevní tlak, a to u nich rozvinulo další potíže.
Příkladem „nových“ obětí„ z únorové ruské invaze je Erika Halčyová (80), která trpí stařeckou demencí a často zapomíná, kde je a co se děje. Často dokonce neví, jak vypadá její vlastní dcera. K milionům uprchlíků se tak okamžitě nepřidala, několikahodinové čekání na hranicích považovala za příliš velký risk.
Eričina dcera Lesja se odstěhovala do Německa. Přes svou babičku má německé předky, Erika se totiž narodila ve Frankfurtu nad Odrou, ale po 2. světové válce ji deportovali do Sovětského svazu. Od roku 1945 tak žila v ivano-frankivském městě Kaluš. Po sjednocení Německa se chtěla vrátit zpátky do rodné země, úřady jí to ale neumožňovaly a po vypuknutí války s Ruskem začala být zoufalá.
Lesja se několikrát snažila babičku evakuovat a spolu se synem přišli k polsko-ukrajinské hranici. Zároveň byla domluvená se svou tetou, Eričinou sestrou. „Je neuvěřitelně těžké všechno sledovat,“ řekla o pohraničí. „Všichni pláčou, všichni jsou zoufalí, všude jsou vojáci s kalašnikovy. Jedete kolem nich a nevíte, jestli budete moci znovu vypadnout ze země.“
Nakonec ale Erika přece jen nasedla do Lesjina auta. Z dlouhého čekání ji velmi bolely nohy, naštěstí nechali starou babičku projít ostatní uprchlíci. Erika v pořádku dorazila do Německa, kvůli demenci je však často neklidná a chodí sem a tam, snaží se zorientovat. „Samozřejmě že to úplně změní náš život. Teď jí chci dát hlavně teplo, pocit bezpečí a vděčnost,“ řekla Lesja, která ještě neví, jak skloubí práci a péči o matku.
Lesja Deutsche Welle řekla, že na Ukrajině si musí většina starších lidí pomoci sama, kvalitních pečovatelských domů je málo. Mnoho seniorů se ukrylo například v kostelech. Tam si staří lidé chodí i pro kousek chleba. „Myslím na mnohé z nich, dnes opuštěné, ponechané svému osudu, ponechané v chladných bytech,“ řekl kyjevsko-haličský arcibiskup Svjatoslav Ševčuk.
Ženy, dívky i senioři jsou během evakuace vystaveni většímu riziku, například jim hrozí zneužití. Vyhráno ještě nemají ani blízko hranic a v uprchlických centrech. Senioři mají problém se rychleji pohybovat, chybí jim psychosociální podpora a ve válce mají jen omezenou zdravotní péči. Mnoho babiček prchá samo, protože ženy na Ukrajině přežívají muže průměrně o deset let.
Valentina (72) se chystá naučit německy a opět začít pracovat
To je i případ Valentiny Ejové (72), která utekla z Mykolajivu. Manžel jí zemřel a ona měla jen syna (39), který ve městě musel zůstat. Zatímco Rusové bombardovali město, Valentina se sbalila a odešla. „Venku byly slyšet výbuchy, páchlo to kouřem. Byli jsme téměř obklíčeni, nad námi létala letadla. Bylo tam tolik hluku, že jsme se navzájem neslyšeli,“ vzpomíná.
Cesta z Mykolajivu do moldavského Kišiněva by normálně trvala půl dne, Valentině to vzalo 24 hodin. Během té doby byla vystavená stísněným podmínkám, zimě a samotě.
„Vždycky jsem vedla aktivní život, ale tenhle výlet mi vysával síly. Ani ne tak fyzicky, jako spíš psychicky. Ani na vteřinu mě neopustil strach z přejetí minového pole, nebo že nás zastaví,“ vzpomínala Valentina. Dál zamíří do Rakouska.
„Je mi 72 let, ano, ale jsem připravená naučit se nový jazyk. Jsem připravená pracovat a znovu se postavit na nohy. Věk není diagnóza, cítím se plná síly a energie, jsem připravená čelit výzvám v nové zemi,“ popsala své pocity.
Musela si vybrat, co si vezme s sebou. Část oblečení mohla klidně opustit, trvala ale na fotografiích z minulého života. Do Rakouska navíc přijela jen s 78 dolary, vybrat další peníze z bankomatu se jí na Ukrajině nepodařilo. A to přesto, že oficiálně by měli ukrajinští senioři důchod stále pobírat. Doufá však, že v nové zemi najde mír, odpočinek a syn za ní nakonec přijede.
Je vám 80? Nezabijeme vás, stejně zemřete
V Novoselivce zůstalo z 800 původních obyvatel 14 seniorů. Čekají na pomoc, dočasné ubytování či přestavbu jejich domů. Sedmdesátileté Olze Makarenkové výbuchy poškodily sluch. „Tohle je tak těžké. Neslyším. Ale co můžu dělat? Musíme to přežít,“ uvedla. Olga už jednu tragédii zažila, do Novoselivky ji evakuovali po havárii v Černobylu, kde se narodila.
„Všechny mé domy byly v mém životě zničeny,“ uvedla. Spolu s manželem se před Rusy schovávali 21 dní ve sklepě. Ostatní lidi potkává u nejméně zničené budovy ve vesnici. Chtěla tu zůstat kvůli přátelům, z nichž mnozí se nemohli hýbat dost na to, aby odešli. Podobnou zkušenost má i stařec z Charkova, který svým sousedům dělal znaky na dveře, aby poznali, že ještě žije.
Mnozí se v Novoselivce narodili a tvořili součást úzké komunity, teď ale viděli některé přátele roztrhané na kusy. „Přišli a zeptali se, jaktože u nás ještě nikdo nezemřel. Podívali se na doklady mého manžela a řekli, že když mu je 80 a mně 70 let, stejně zemřeme,“ svěřila se Olga. Kvůli poškozenému sluchu špatně slyšela a musela se ptát vojáků, jestli by jí slova zopakovali.
99 % lidí z Doněcku a Luhansku neplánuje odejít. Nemají rodiny, které by jim pomohly, ani úkryt, a jsou tak snadným terčem. Zdravotní a psychologickou pomoc budou potřebovat jak senioři ze zasažených oblastí Ukrajiny, tak uprchlíci.
