Středa 28. říjen 2020
Oblačno 11°C

Denisa (32) popsala beznaděj po explozi v Bejrútu: Psychika lidí utrpěla, nevěří v lepší budoucnost

Autor: Andrea Ulagová - 
26. září 2020
06:10

Na začátku srpna otřásly hlavním městem Libanonu Bejrútem dvě mohutné exploze. Výbuchy si vyžádaly přes 190 obětí, více než 6 tisíc zraněných a střechu nad hlavou dočasně ztratilo 300 tisíc lidí. Explodovalo 2750 tun dusičnanu amonného, který byl v přístavu uskladněn. Kromě specialistů z českého týmu USAR odletěla do Bejrútu i humanitární pracovnice Denisa (32) a strávila pomocí místním 5 týdnů. Blesk Zprávám v rozhovoru prozradila, že výbuch byl pro Libanon jakousi pomyslnou „poslední kapkou“ po velké ekonomické krizi a pandemii. Místní již nevěří, že se v Libanonu může cokoliv zlepšit. Co prožívají? Jak vypadá výbuchem zasažený Bejrút?

 

Denisa začala pracovat pro organizaci Člověk v tísni již během studií na univerzitě. Mladá žena o sobě říká, že je z rodiny, která hodně cestovala po světě, proto mohla vidět celou řadu chudých zemí, a i to ji motivovalo k tomu najít si práci, kde by uplatnila jazyky a která by pro ni dávala smysl.

Nyní pracuje v týmu, který je zaměřen na rychlou humanitární pomoc po katastrofách či konfliktech a který vyjíždí na místa, kde je pomoc potřeba. Rozhodnutí obvykle padne během pár dní.

„Většina náplně mé práce je manažerská. Vedu tým lidí, kteří pomoc rozdávají nebo zjišťují potřeby na místě. Řada lidí si možná myslí, že kličkujeme mezi bombami, ale tak to úplně není. Jsme vždy dál od frontové linie, nechodíme do ohnisek bojů,“ vysvětlila Blesk Zprávám Denisa s tím, že strach nemá.

„Ano, je tam jistá míra opatrnosti, která je zdravá a nutná, ale málokdy jsem v situaci, kdy bych se bála o život,“ říká k tomu Denisa.

Jako humanitární pracovnice už pomáhala na Srí Lance po občanské válce, na Filipínách po tajfunu, v Nepálu po zemětřesení a často jezdí na Blízký Východ, do Iráku, Sýrie a teď i do Libanonu.

Zpráva o ničivých explozích v Bejrútu ji zastihla na dovolené. Jen co se vrátila, odletěla, aby pomohla místním. V Bejrútu již byla partnerská organizace ze Slovenska a také její kolegyně, která výbuch přímo zažila.

Denisa v LibanonuDenisa v Libanonu | Člověk v tísni

V rozhovoru pro Blesk Zprávy Denisa popisuje, jak to vypadalo přímo na místě, s čím humanitární pracovníci pomáhají, co ji nejvíce šokovalo a jak je na tom Libanon nyní, po výbuchu.

Říkala jste, že vaše kolegyně už v Bejrútu žila, jak prožila samotné výbuchy?

Kolegyně měla velké štěstí, že vyvázli s manželem bez zranění, protože žijí pár ulic od přístavu, ve čtvrti, která byla nejvíc zasažená. V tu dobu byli doma a kolegyně běžně pracuje u stolu, který je u okna s výhledem přímo na přístav. Po prvním výbuchu šla do jiné místnosti za manželem a pak přišel ten druhý, který vyrazil okna. Takže měla štěstí, že v té místnosti nebyla. 

Byl to pro ni velký šok a to potvrzuje většina lidí, se kterými jsem mluvila, všichni si v prvních minutách mysleli, že to je útok na ně, protože si nedokázali vysvětlit tu intenzitu. Mělo to takovou sílu, že si mysleli, že něco vybouchlo u nich v domě nebo na ulici. 

A v Libanonu, zemí  s historií občanské války nebo v rámci současného nepřátelství s Izraelem, si mysleli že to je bomba nebo teroristický útok. Lidé byli vyděšení a netušili, co mají dělat, a nyní velká část z nich trpí posttraumatickým stresem.

Jak to na vás působilo, když jste po výbuchu do země přijela?

Úplně první dojem byl, že škody, míra zkázy v okolí přístavu, je v něčem horší, než jsem čekala. Na druhou stranu, ta největší zkáza je v bezprostředním okolí  přístavu, což není tak velké území v měřítku celého města. V okolí několika kilometrů jsou například vysklená okna a s tím  by si jiná fungující země rychle poradila.   V Libanonu se ale výbuch sešel s obrovskou finanční krizí z minulého roku, kdy polovina Libanonců nyní žije pod hranicí chudoby. To je zhruba dvakrát tolik, co před rokem, a někteří lidé nemají ani na to, aby si koupili základní potraviny nebo zaplatili zdravotní péči.

Výbuch byl pro ně velký psychický šok a je to za poslední měsíce už několikátá rána. Nejdříve to byly masivní protesty proti vládní elitě, ekonomický propad, dále koronavirová opatření, lidé už jsou unavení z toho, jak stále zápasí o to, aby finančně pokryli základní potřeby, protože teď přišli o domovy a práci.  Zkáza je tedy obrovská v okolí přístavu, co je ale horší, je psychický dopad, který výbuch lidem způsobil.

Po výbuchu skončila řada lidí na ulici, zejména ženy

Zmiňovala jste ekonomickou krizi. Jak zasáhla místní?

Zemi zasáhla minulý rok obrovská hospodářská krize. Ti, co měli úspory v bankách, o ně přišli, banky jim zmrazily účty. Střední třída se propadá na hranici chudoby. Zvýšily se ceny zboží, měna se znehodnotila o 80 %, někteří lidé musí žít za dva dolary na den.

Nejvíce to zasáhlo syrské uprchlíky, chudé libanonské rodiny a migranty, kteří přijeli do Libanonu za prací. Uprchlíků ze Sýrie je v zemi až 1.5 milionu. Pracovníků z Afriky a Asie, co pracují v libanonských domácnostech, je asi 250 tisíc. Kvůli ekonomickému kolapsu a pandemii přišli o příjmy. V zemi funguje „kafala systém“ - rodina si najme pracovníka do domácnosti, většinou jsou to ženy, a v té zemi za ně zodpovídá. Často se stává, že jim seberou doklady, na všechny kroky musí mít pracovník souhlas od sponzora neboli rodiny, která ho zaměstnává. Tito pracovníci někdy velmi trpí, mohou být lehce zneužíváni a stává se, že jim rodina neplatí. Někteří tito pracovníci tak skončili na ulici, rodiny se jich zbavily.

Ve městě potkáte zejména ženy, které teď na ulici žijí, nebo se ukrývají v rozbořených domech, a protože nemají doklady ani peníze, nemohou se vrátit domů.

 

Denisa v LibanonuDenisa v Libanonu | Člověk v tísni

Jaký dopad měla koronavirová pandemie?

V zemi platily podobné restrikce jako u nás. Roušky, zavřené podniky. Jenže lidé na tom jsou tak špatně, že často nedodržují vládní nařízení a svoje podniky či obchody otevírají, protože si potřebují vydělat.

Po výbuchu navíc začal stoupat počet nakažených koronavirem, jelikož výbuch poničil i nemocnice, takže se snížily i kapacity zdravotnického systému. Lidé, kterým výbuch zničil domy, se často nastěhovali k příbuzným, přátelům, začalo žít více lidí ve stísněných podmínkách, tím pádem se virus snadněji šířil. Vláda rezignovala po výbuchu i na základě masivních demonstrací, nová vláda zatím nebyla a chybí efektivní vedení země, i kvůli zavádění skutečných reforem, které po Libanonu vyžadují země, jež tím podmiňují finanční pomoc, jako například Francie.

Vláda tedy občanům po výbuchu nijak nepomohla?

V prvních dnech po výbuchu mě překvapilo, jak velká solidarita mezi Libanonci byla. Všude byly vidět pracovníci z místních iniciativ a dobrovolníci, kteří odklízeli sutiny a pomáhali s rekonstrukcemi. Ale pomoc od státu v ulicích příliš vidět nebyla. Libanon je ale v tak velké ekonomické krizi, že není z čeho brát.  Pomoc ze zahraničí, je podmíněná reformami, která vláda musí udělat. Na reformách se ale zatím nedokázali dohodnout, takže veškeré finance na pomoc míří k libanonským a zahraničním humanitárním organizacím, které pak lidem pomáhají.

S čím jste pomáhala konkrétně vy?

Nejdříve jsme si mysleli, že bude potřeba zaměřit se na  zajištění jídla a vodu, ale to už zvládli místní nevládní organizace. Na začátku je vždycky důležité pomoc koordinovat a sladit s dalšími organizacemi, aby se neduplikovala a aby ta pomoc finálně byla co nejefektivnější a dostala se k co nejvíce lidem. Spolu s německou organizací a Člověkem v ohrožení ze Slovenska jsme v nejzasaženější čtvrti, kde žijí ti nejchudší a také uprchlíci ze Sýrie, opravovali okna a dveře. Za pět týdnů jsme pomohli více než 370 rodinám a nyní se zaměřujeme na to, jak jim pomoci obnovit živobytí.

Výbuch byl pro Libanon poslední kapkou

Jak se místní vyrovnávají s výbuchem?

Potkali jsme rodinu, která žila v té nejzasaženější čtvrti, a tito lidé popisovali, že v tom domě bydlely celé generace, narodila se tam jejich babička i maminka. Rodina říkala, že už ztrácejí naději, že se v Libanonu něco změní či zlepší. Nejhorší pro ně je, že naději ztrácejí jejich děti. Hodně Libanonců investovalo a šetřilo peníze na vzdělání dětí, měli pocit, že jim to dá budoucnost, ale jejich děti, které vystudovaly vysokou školu, mají špatně placenou práci. Kvůli tomu řada mladých lidí odchází do zahraničí, a po výbuchu jich odešlo ještě více. 

Tato konkrétní rodina se navíc každý den musí vracet do zničeného domu, protože jejich babička odtamtud odmítá odejít. Už ji přemluvili, že tam nemůže spát, na noc ji odvezou k sobě domů, ale ona každé ráno chce jet zase zpátky. Lidé se navíc cítí zrazení a oklamaní, uprostřed jejich města ležely tisíce tun výbušnin. Výbuch byl tedy poslední kapkou, kdy mnozí Libanonci přestali věřit, že se z ruin může kdy vynořit fungující stát.

Bejrút zasažený ekonomickou krizí, pandemií koronaviru a výbuchem se bude ještě dlouho vzpamatovávatBejrút zasažený ekonomickou krizí, pandemií koronaviru a výbuchem se bude ještě dlouho vzpamatovávat | Člověk v tísni

Jaký příběh vás nejvíce zasáhl?

Setkali jsme se se starší paní, která žije blízko přístavu, sama. Bylo vidět, že je ve velkém stresu. Nejhorší bylo se setkávat s lidmi, kteří žijí sami a nemají rodinu. Paní se jmenovala Marlen a popisovala, že její syn se odstěhoval do jiné části Libanonu, její bratr, se kterým žila, odešel do Kanady. Ona žije nyní sama, pracuje jako pokladní a bojí se, že každou chvíli přijde o práci a navíc jí výbuch zničil dům. Z jejích slov bylo cítit, že nemá pocit, že by pro ni a zemi, ve které žije, bylo nějaké řešení. A to je nejhorší, vy nemůžete ty lidi nijak upokojit, protože zatím to bohužel vypadá, že v této krásné, ale nesmírně složité a křehké zemi to lepší skutečně jen tak nebude.

Jak je na tom zdravotní péče v Bejrútu?

Ta velmi utrpěla ekonomickou krizí, kdy došly peníze na nákupy základního materiálu do nemocnic. To bylo ještě před pandemií koronaviru. Během pandemie nemocnice samozřejmě nezvládaly, ale počet nakažených naštěstí nebyl tak velký. Jenže teď je několik nemocnic poničených a slyšela jsem několik příběhů o tom, že mají lékaři potíže postarat se i o akutní úrazy.

Nejvíce utrpěla psychika lidí

Co vidíte nyní jako největší problém Libanonu do budoucna?

Největší problém je, že lidé ztratili důvěru v celou zemi, v její vedení a fungování. Pokud vedení Libanonu uzná, že musí udělat ekonomické a antikorupční reformy, které po nich zahraniční země nebo Mezinárodní měnový fond chtějí, mohla by se situace zlepšit. Největší problém je ale to, jak všechno zapůsobilo na psychiku lidí. Z toho se bude celá země ještě vzpamatovávat velmi dlouho.

V zasažených čtvrtích sice už nyní teče voda a obnovily se dodávky elektřiny. To byl problém i před výbuchem, bylo normální, že elektřina běžela jen několik hodin denně. Vláda není schopna zajistit běžné služby, jako je elektřina, zdravotnictví, problém je i odvoz odpadu. Narušený je i import do země, Libanon je závislý právě na importu ze zahraničí.

Výbuch se udál během korona krize, jak to podle vás vnímali Češi? Mohou nějak pomoci nyní a pomáhali předtím?

Na to, že se to sešlo s celou řadou jiných problémů, na naši sbírku pro Libanon přišel více než jeden milion 200 tisíc korun. Češi jsou štědří a chtějí pomáhat. Podobnou zkušenost máme i v reakci na pomoc ve válkou zmítané Sýrii. Kromě toho, že mohou Češi přispět na veřejné sbírky, je důležité i to, že se lidé zajímají, co se v Libanonu děje, je potřeba, aby se o Libanonu psalo v médiích – i to přispívá tlaku na místní vládu, aby začala s reformami.

Bejrút zasažený ekonomickou krizí, pandemií koronaviru a výbuchem se bude ještě dlouho vzpamatovávatBejrút zasažený ekonomickou krizí, pandemií koronaviru a výbuchem se bude ještě dlouho vzpamatovávat | Člověk v tísni

Jak vlastně tyto těžké situace, když vidíte zkázy po různých katastrofách a konfliktech, zvládáte?

Já mám pocit, že ve chvíli, kdy na to místo jedu, tak se přepnu do módu, kdy si člověk musí nechávat odstup, aby tu práci mohl dělat. Je třeba zůstat pragmatický a efektivní. Ano, když mluvíte s lidmi, tak se neubráníte tomu být zavalený smutkem. Stane se, že se s někým bavím a když odcházím, ukápnou mi slzy. Skutečnost, že jsem tam, abych jim pomohla, i když vím, že jim nemůžu pomoci vyřešit všechny problémy, můžu jen přispět, mi pomáhá tu situaci zvládat.

Video Totální zkáza: Explozi v Bejrútu zachytily kamery nemocnice - Reuters

Základní údaje o výbuchu v přístavu v libanonské metropoli Bejrútu 4. srpna 2020:

  • Dvě mohutné exploze 4. srpna v přístavu v libanonské metropoli Bejrútu si vyžádaly přes 190 obětí a více než 6000 zraněných z celkem 22 zemí světa. Explodovalo 2750 tun dusičnanu amonného, který byl v přístavu uskladněn.
  • První, menší výbuch se z přístavu ozval krátce před 18. hodinou místního času, z přístavu začal stoupat hustý kouř. Ke druhé, mnohem silnější explozi došlo v čase 18:08, tlaková vlna otřásla centrálním Bejrútem a k nebi vyslala mohutný načervenalý hřibovitý mrak.
  • Výbuch byl pociťován v severním Izraeli či v Nikósii na Kypru, vzdálené 240 kilometrů. Exploze vyvolala otřesy srovnatelné se zemětřesením o síle 3,3 stupně, kráter v epicentru má na šířku má 152 metrů a do hloubky 43 metrů.
  • Kvůli poškozeným domům ztratilo střechu nad hlavou až 300.000 lidí, do pátrání se zapojili i specialisté z českého týmu USAR.
  • Tlaková vlna poškodila budovy v okruhu deseti a více kilometrů, materiální škody odhadly místní orgány na až 15 miliard dolarů.
  • Dusičnan amonný (či ledek) byl uložen šest let ve skladu poté, co byl zkonfiskován z jedné obchodní lodi v roce 2014. Podle médií šlo o plavidlo ruského podnikatele Igora Grečuškina, které se v Bejrútu kvůli technickým potížím muselo zastavit na cestě z Gruzie do Mosambiku. Majitel lodi posléze vyhlásil bankrot a dusičnan amonný byl uložen v přístavním skladu bez náležitých bezpečnostních opatření.
  • Po výbuchu se konaly ve městě protivládní demonstrace, třeba 8. srpna se na náměstí Mučedníků shromáždil dav zhruba 10.000 lidí. Policie proti nespokojencům použila slzný plyn, jeden strážník tehdy zahynul. Premiér Hasan Dijáb pak 10. srpna oznámil, že jeho vláda podala demisi, 31. srpna byl novým premiérem jmenován velvyslanec v Německu Mustafá Adíb.
  • Vyšetřování příčin neštěstí se soustředí na to, z jakého důvodu bylo v přístavu uskladněno téměř 3000 tun výbušného dusičnanu amonného. Do vyšetřování se zapojila také americká FBI a francouzští odborníci. V srpnu byl zatčen čelný představitel celního úřadu, zatčeno bylo již 25 osob.
  • Na mezinárodní videokonferenci, kterou zorganizovala 9. srpna Francie ve spolupráci s OSN, bylo na pomoc Bejrútu přislíbeno 252,7 milionu eur (zhruba 6,6 miliardy Kč).
  • Vedle skladu s ledkem stálo obilné silo, které v letech 1968-1970 postavil pardubický podnik Průmstav. Bylo dominantou bejrútského přístavu, po explozi zůstala stát jen jeho část.
  • Podle agentury AP šlo o nejsilnější výbuch, který kdy Bejrútem otřásl. Město bylo přitom v letech 1975-1990 dějištěm občanské války, čelilo konfliktům se sousedním Izraelem a několika teroristickým útokům.
  • Podle počtu obětí se jednalo o třetí nejtragičtější explozi chemikálií v historii. Více obětí si vyžádaly výbuchy v dubnu 1947 na francouzské nákladní lodi Grandcamp v americkém přístavu Texas City (581 mrtvých) a v září 1921 v závodě na umělá hnojiva společnosti BASF v německém Ludwigshafenu (561 mrtvých). V obou případech explodoval také i dusičnan amonný.

Další videa
Články odjinud