Středa 23. září 2020
Svátek slaví Berta, zítra Jaromír
Polojasno 25°C

„Pod troskami ještě někdo žije,“ věří Čech z Lékařů bez hranic. V Libanonu stavěl nemocnici

Autor: Sabina Dračková - 
9. srpna 2020
11:40

Okolo 600 lidí z týmu Lékaři bez hranic teď pomáhá v Libanonu. Částečně se stáhli i z uprchlických táborů a podporují místní zdravotníky, kteří zachraňují životy po děsivém výbuchu v bejrútském přístavu. Ten už nepřežilo přes 158 osob. Zraněných je 6000 lidí. Stavbu nemocnice v Libanonu loni vedl Čech Zdeněk Müller. Pro Blesk Zprávy mimo jiné popsal, jak teď tamní členové Lékařů bez hranic pracují. Velký tlak je na ně i na jejich psychiku - i proto musí vždy po několika týdnech na takové misi zamířit domů nebo na dovolenou.  

„Místní zdravotníci se teď musí postarat o to obrovské množství pacientů, které tam vzniklo z minuty na minutu. Naposledy jsem četl, že jde o čtyři tisíce (pozdější údaj zmiňoval dokonce šest tisíc, pozn. red.), tak to je prostě obrovský nápor na celou tu zdravotnickou strukturu,“ popisuje pro Blesk Zprávy Zdeněk Müller, který ještě nedávno v Libanonu působil jako logistik Lékařů bez hranic.

Zraněné rozváží po celé zemi

Pomoc potřebným tam teď komplikuje i to, že některé nemocnice v Bejrútu a okolí jsou po výbuchu poškozené a z bezpečnostních důvodů se musely částečně či úplně zavřít, protože hrozí jejich zřícení.

„V minulých dnech se tam řešily ty nejakutnější případy. Ti pacienti se stabilizovali, zdravotnický systém se teď snaží tu pomoc rozprostřít po celé zemi,“ popisuje Müller, jak se v Libanonu snaží předejít totálnímu zahlcení nemocnic.

Na příjem pacientů k doléčení je teď připravená i nemocnice Lékařů bez hranic vzdálená 60 km od Bejrútu, jejíž rekonstrukci Zdeněk v závěru vedl. „Je to přibližně dvě hodiny autem, pacient v kritickém stavu by tu cestu nemusel přežít,“ vysvětluje, jak to nyní v Libanonu funguje. Zmíněná nemocnice má kapacitu okolo padesáti lůžek.

„To samozřejmě pomůže, protože léčba těch zranění, co tam vznikla buď přímo výbuchem, nebo když padaly budovy a všude se sypalo sklo, tak ti pacienti vyžadují několikadenní až několikatýdenní pobyt v nemocnici a to je ideální dělat někde dál, aby se ty nemocnice přímo poblíž Bejrútu mohly soustředit na kritické pacienty, například na ty, kteří se stále nacházejí v těch troskách,“ dodává Zdeněk.

Posily lékařů nastoupily do akce v prvních minutách

Pacienty třídí do jednotlivých nemocnic podle závažnosti zranění přímo tamní záchranáři. „Naše týmy tam fungují taky tak, ale je to koordinované, ne že by si tam každý dělal to své a nějak se rozpočítávali pacienti, kdo si koho vezme,“ popisuje.

V prvních minutách a hodinách po výbuchu pracovníci Lékařů bez hranic podle Müllera zamířili do nemocnic spontánně, aby nabídli pomoc. Jelikož tam ale týmy Lékařů bez hranic působí dlouhodobě, mají už systém spolupráce nastavený. A brzy se vše zkoordinovalo.

„Řeší se to vždy s ředitelem nemocnice, s ředitelem oddělení nebo s pověřencem ministerstva zdravotnictví, vztahy jsou tam dlouhodobé, takže oni o nás ví, jaké máme kapacity a co můžeme dělat,“ říká. Lékaři nyní slouží u operací i vedou vlastní.

Video Megavýbuch v Bejrútu: Nehoda nebo pumový útok? - Twitter

Všichni zdravotníci a záchranáři jsou nyní v Libanonu pod velkým tlakem. Členové Lékařů bez hranic komunikují s centrálami v Evropě (Brusel, Ženeva a Paříž) prostřednictvím denních elektronických hlášení. „S nikým jsem nemluvil, bylo by sobecké tam teď volat a ptát se, jak se mají,“ uvedl. Když je člověk doma mimo misi, s lidmi v terénu obvykle nemá žádný pracovní kontakt.

Optimistický lékař: Pod troskami přežili lidé i týden

Zdeněk Müller jasně dává najevo svoji víru v to, že hasiči, záchranáři a lékaři ještě několik životů zachrání. „Z minulých zemětřesení a podobných nešťastných událostí se lidé tahali třeba i po týdnu,“ připomíná.

„Tam někdo může zůstat viset ve sklepě, buď tam má vodu, někde tam něco teče, má tam vzduch, akorát se nemůže fyzicky dostat ven,“ říká Zdeněk s tím, že prozkoumání a hledání pohřešovaných či obětí podle něj bude ještě nějakou dobu trvat. Samotné působení Lékařů bez hranic v této oblasti přímo v souvislosti s výbuchem odhaduje až na několik let.

První fáze pomoci už se blíží ke konci, protože se většinu zraněných podařilo dostat do nemocnic, druhou fází je stabilizace celé situace. „Aby ti pacienti měli kde být, aby nemuseli být třeba po dvaceti na pokoji, ale mohli mít alespoň v uvozovkách normální lékařskou péči,“ vysvětluje Müller. Pak přijde na řadu tzv. doléčování, například pacientů s tříštivými zlomeninami či rozsáhlými popáleninami. 

„Prakticky se tam nespí, vydržíte maximálně 6 týdnů“

Poslední fází, která se odehrává v řádu měsíců a let, je psychologická podpora přeživších, rodinných příslušníků a pozůstalých. „Ty psychické následky si mohou nést dlouho. Když se to přehlíží, tak je to špatně,“ dodává Müller.

Myslí se však i na psychiku samotných lékařů, kteří jsou nyní uprostřed maratonu. Nejen lékaře, ale i logistiky, jako je Zdeněk, či administrátory vždy po misích organizace posílá domů a týmy se obměňují. „V takových situacích, kdy se fakt něco stane a člověk tam prakticky nespí - tak tam vydržíte měsíc nebo maximálně šest týdnů a pak si prostě musíte jet odpočinout,“ popisuje vlastní zkušenost Zdeněk.

„Naše organizace je zařízená tak, že vás tam prostě nenechají se oddělat,“ říká Zdeněk s tím, že v podobných situacích se často děje, že člověk zapomíná sám na sebe. „Když je v takové situaci, kde vidí, že kolem něj je spousta lidí, kteří potřebují pomoc, tak zapomíná na sebe, ale naštěstí u nás funguje silný týmový duch, že na sebe dáváme,“ říká Müller a u toho vzpomíná na svoji vlastní misi v Iráku.

„Tam jsme pracovali i dvacet hodin denně, to prostě fakt nejde vydržet. Nějací kolegové tam zapomněli třeba jíst přes den nebo i pít, tam bylo tenkrát i padesát stupňů,“ říká a dodává: „Dáváme tam na sebe pozor, ale stejně i tak nám vždycky řeknou, že po měsíci jedeme domů nebo na dovolenou, trošku si odpočinout, vyspat se, trošku se uklidnit, pak třeba za 14 dnů člověk může jet zpátky.“

Video Ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) popisuje podrobnosti mise hasičů, kteří jsou vysláni do Bejrútu. Mají pomáhat při prohledávání trosek po výbuchu. - Blesk

Na pořádnou zdravotní péči Libanonci nemají peníze

Zdeněk Müller pracoval loni v údolí Bikáa ve východním Libanonu. Jako stavební inženýr ve městě Bar Elias koordinoval dokončení rekonstrukce tamní velké moderní nemocnice. Před ním byli z Čechů dlouhodoběji pomáhat v Libanonu ještě český laboratorní technik a dvě porodní asistentky. Odlety na mise ovlivnila pandemie koronaviru.

Lékaři bez hranic poprvé v Libanonu působili už před čtyřiceti čtyřmi roky. „Libanon byl první ozbrojený konflikt, kde Lékaři bez hranic vůbec fungovali,“ připomíná Müller s tím, že jejich týmy působí vždy hlavně tam, kde je mezera ve zdravotním systému.

„Libanon má dost silný soukromý zdravotnický sektor, ale relativně špatný ten veřejný, tedy státní,“ popisuje Müller. Lékaři bez hranic se tam v posledních letech starali hlavně o chudé obyvatelstvo, o uprchlíky, ale i o Libanonce, kteří na zdravotní péči zkrátka nemají peníze. Standardní aktivity Lékařů bez hranic se teď utlumují a soustředí se hlavně na pomoc při neštěstí v Bejrútu.

Nemocnice, kterou Čech Zdeněk pomáhal stavět, je například zaměřená na popáleniny. „Není to jenom základní zdravotní péče, ale i sekundární a terciální. Když je v táborech nějaký vážnější případ, tak většinou zařizujeme převoz pacienta,“ vyjmenovává.

V poslední době Lékaři bez hranic v Libanonu pomáhali hlavně v souvislosti s uprchlickou krizí. V Libanonu vyhledalo bezpečí po vypuknutí konfliktu v rodné zemi přes milion Syřanů. A po desetiletí tam také žijí statisíce Palestinců. Lékaři bez hranic působí třeba v uprchlických táborech kolem Bejrútu, ale i ve zbytku země.

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud