Prázdniny u babičky za „totáče“: Špinavé děti, trkavá koza i kradené třešně
Dětství dnešních čtyřicátníků a starších Čechů nebylo jednoduché - lezli, kam neměli, jedli, co neměli. A hráli si s věcmi, které jsou dnes často zákonem zakázané i dospělým. Příslušníci této generace ještě nejezdili na exotické zájezdy, přesto si užili spoustu exotiky, kterou dnešní děti už často nepoznají. Třeba na vesnici u babičky. Jestli si chcete zavzpomínat, jaké to bylo, máme tu pro vás první díl našeho retroseriálu Život za „totáče“. Blesk Zprávy jím připomínají, že letos uplyne 30 let od historického mezníku, kterým byl 17. listopad 1989.
V trenýrkách jsme si byli rovni
Nebyla tu Puma, nebyl Adidas a neznali jsme dokonce ani funkční prádlo. Klukovským outfitem pro horké letní dny byly trenýrky s kapsou a tričko. Když se ochladilo, tak jsme si navlékli tepláky - většinou modré a s vytahanými koleny. Punčocháče od jistého věku byly považovány za nedůstojné a navíc měly tu příšernou vlastnost, že v dolní části plandaly. Ani holčičky módu u babičky na vesnici tolik neřešily.
Důležité bylo, aby se dítě mohlo umazat. Což se většinou taky stalo. Obzvlášť rizikové byly bitvy vedené hroudami hlíny a stavění rybníčků po dešti. To jste mohli být sebevětší vojevůdce a stavitel, stejně vás večer babička hnala rovnou do koupelny, případně pod pumpu. Ale skoro jako by platilo, že čím bylo dítě večer špinavější, tím bylo šťastnější. Velmi neopatrné ovšem bylo argumentovat slovy „ono se to vypere“. Za to se dal u prchlivějších babiček „slíznout“ i pohlavek, protože ono se to samozřejmě samo nevypralo, ale musela to vyprat právě babička.
Máte vlastní zážitky nebo dokonce fotky na doby dávno minulé? Zajímá nás, jak jste žili před 17. listopadem 1989. Vyprávění nebo fotografie posílejte na mail: tip@blesk.cz. Taky je můžete vložit na náš profil https://www.facebook.com/Blesk.cz/. Třeba se i vy stanete součástí dalšího dílu našeho retroseriálu.
Všechno bylo bio
Dneska je to móda ... biovejce, biomaso, biozelenina. V tomto ohledu byli příslušníci dnešní retrogenerace průkopníky, aniž by si to uvědomovali. Vajíčka byla vlastní nebo od sousedky. To samé platilo o mase a asi se ho nejedlo tolik jako dneska. Babičky totiž vařily po svém a vyrůstaly v době, kdy maso se na stole neobjevovalo tak často. Za to zeleniny a ovoce bylo dost. Všechno čerstvé a samozřejmě sezonní. Ostatně, kdo by si šel koupit kyselé pomeranče z Kuby, když u silnice dozrávají třešně a u souseda rybíz.
Našli se tací, kteří tvrdili, že ovoce načesané na stromech usilnice musí být plné olova. Při tehdejším provozu tří aut denně to ale nemohlo být tak hrozné. Jiná věc je, že děti se o prázdninách živily vlastně ryze kriminální činností. V případě pstroužků ulovených v potoce se jednalo o pytláctví, v případě kukuřice o polní pych a ten sousedovic rybíz byl taky jednoznačně kradený.
I tohle drobné lupičství ale mělo svoje pravidla. Snad žádné dítě si toho nenačesalo víc než samo snědlo. Větve na stromech se nelámaly. A mezi „pány kluky“ a sousedy panovala nepsaná gentlemanská dohoda - kluků je to, co čouhá přes plot.
Mimochodem, kdo si vzpomene na babiččina jídla? Šlejšky, škubánky, nudle s mákem, mléková polévka (tu jsem moc nemusel), poctivá hrachovka z hrachu a rajská z rajčat...
Prázdninová ekonomika
I když babičky občas vnoučatům nějakou tu korunu na přilepšenou podstrčily, vysoké náklady prázdninového zahálení to obvykle pokrýt nestačilo. Vstup na koupaliště u nás stál korunu, točená zmrzlina korunu čtyřicet a zhruba stejně jsme dali za žlutou limonádu. Takže se muselo pracovat.
Pokud zahrada poskytovala nadúrodu, kterou babička nebo maminka nestihla zpracovat, bylo na půl vyhráno. Autor článku každoročně bohatl díky rybízovým plantážích. V místním konzumu totiž byl i výkup ovoce a za červený se platilo 6,50 za kilo a za černý dokonce 13 korun. A to tenkrát byly nějaké peníze! Za to se do konzervárny dostalo bio ovoce v prvotřídní kvalitě.
Starší děti si mohly přivydělat v místním JZD. Na věk se tam nikdo moc neptal. Často to byl první kontakt dnešní retrogenerace s opravdovou prací. Žádné povalování někde na recepci nebo postávání u kopírky. Chodila se plít lebeda, sbírat kameny na pole nebo metat seno. Práce to sice byla namáhavá, zato mizerně placená - v polovině 80 let asi pětikoruna na hodinu. Ale zocelilo nás to. Už po měsíci v JZD jsme do školy nastupovali se svaly.
Páni kluci jako správná parta
Nejdůležitější na prázdninách ale byla správná parta. Zatímco místní na vesnici řešili, že přijeli „pražáci“, dětem to bylo úplně fuk. Ty nezajímalo, odkud ten kluk nebo holka přijeli, nebo kdo je jeho tatínek. Ten mohl být třeba primář, ale v partě byl jiný žebříček hodnot. Když se ukázalo, že ten nový je správňák, který nežaluje a nekňourá kvůli odřenému kolenu, už druhý den prázdninoví „lufťáci“ leželi na koupališti na jedné dece s místními.
Docházelo samozřejmě i ke kulturnímu obohacování. Pražské dítě třeba mělo lepší kolo a pokud to byl správný člen party, tak ho půjčil místnímu klukovi, aby si ho vyzkoušel. Ten mu pak na oplátku domluvil projížďku na traktoru. A zážitek tak měli oba. Na třešně u silnice pak šli všichni společně.
Volný čas se trávil z dnešního pohledu dost nebezpečnými aktivitami. Lezli jsme, kam jsme lézt neměli, do lesa jsme chodili zásadně neočkovaní proti klíšťatům a bunkr se stavěl nejlépe vedle smeťáku, aby pro materiál nebylo daleko. Občas se babičce ze špajzu ztratila lahev malinového vína a vnoučci byli veselejší. A někdy se v partě vyskytl i amatérský pyrotechnik. To se pak dědovi, co byl u myslivců, občas ztratila nějaká ta patrona do brokovnice.
Smutné bylo loučení na konci prázdnin. Internet nebyl a psát si dopisy, to bylo tak pro holky. Tak jsme si aspoň slíbili, že příští rok se zase uvidíme.
Kolo dávalo křídla
Aut na silnicích ani zdaleka nebylo tolik jako dneska. Babičky nás tak bez obav mohly pouštět na místní okrsky. Kolo se dostávalo nejčastěji za vysvědčení, jen poněkud zlomyslnější rodiče ho dávali pod stromeček, tedy v době, kdy jste se na něj mohli tak akorát smutně koukat. Ale vždycky to byl velký dar.
Tenkrát se kola nedělila na silniční, horská, krosová trekkingová... retrogenerace jezdila především na kolech pánských, dámských, skládacích a zděděných. Nepříjemné bylo, když kluk podědil dámské kolo po starší sestře. Ano, jezdit se na tom dalo, ale ty pohledy kamarádů! Teprve pak se řešilo, jestli má bicykl přehazovačku, případně s třemi kolečky vzadu nebo dokonce s pěti.
„Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina,“ říkávalo se o těžkých bicyklech dovážených ze SSSR. Naštěstí tu existovaly třeba skládací esky nebo kola z Liberty. Ovšem skutečným snem všech kluků byl drahý, nesehnatelný sportovní favorit, s dvěma kolečky přehazovačky vepředu a s pěti vzadu. A hlavně musel mít řidítka-berany. Všechna tato kola měla jedno společné - velké opravy nepotřebovala a drobnou údržbu cyklista zvládl s nářadím v brašničce za sedlem.
Zvířata jako největší atrakce
Většinou hned po příjezdu děti adoptovaly nějakou místní toulavou kočku. Když si trochu zvykla a dala se pohladit, byla z toho velká radost. Menší nadšení pak zavládlo, když se svým hostitelům odvděčila ulovenou myškou položenou na zápraží. A samozřejmě tu byli psi. Buď měli prarodiče vlastního, nebo se chodilo někam do sousedství, kde byl dobromyslný voříšek.
U nás takovým mazlem byla Asta - fena německého ovčáka. Soused ji dostal od pohraničníků. Původně potřebovali rozeného zabijáka, který by na hranicích trhal narušitele. Její povaha ale byla přesně opačná. Když sousedům utekla trkavá koza, běžely se děti schovat k Astě do boudy. Takový to byl zabiják!
Lev nebo slon, to pro Pražáky nic nebylo, exotická zvířata znali ze zoo, ale pohladit si takovou ovečku! To byl zážitek. A co teprve, když městské dítko jeho vesnický kamarád vzal za tetou do kravína. Možná to tam úplně nevoně, byly tam mouchy, člověk musel koukat, kam šlape, ale ten pohled na velká mírná zvířata s krásnýma očima byl nad všechny zoologické zahrady.
Z velké ocelové kádě vám teta nabrala plecháček mléka, které nebylo ani pasterizované, ani odtučněné. A nakonec jste mohli vyloudit „kravské ucho“. Nebylo to ucho opravdové, ale značka, která se věšela zvířatům na uši kvůli identifikaci. Jeden čas byla klukovská móda ten kus plastu (žlutý, modrý, nebo červený) nosit na klíčích jako přívěšek.
Jak jsme u babičky zvlčili
„Ty jsi u té babičky zase zvlčil, ona ti všechno dovolí,“ slýchával jsem od rodičů ještě dlouho po návratu do sídlištního bytu. Retrogenerace prožila u svých babiček krásné a nebezpečné prázdniny. Ale přežili jsme.
Dle prezentovaných fotografií to není doba před třiceti lety, ale padesáti a více. Je to pěkná nostalgie na dětství, ale už hodně a hodně minulé. Dětství je z pohledu člověka vždy krásné, protože je bezstarostné a věci bere tak jak jsou, protože je ani jinak nezná.