Jakeš tehdy v souvislosti s vaším podpisem Několik vět řekl: „Paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další, ne 600, ale milion dva miliony, berou Jandové a jiní…“

„Tak to byl asi jeden z mála momentů, kdy jsem se tehdy smála. Po podpisu Několika vět jsem už totiž měla absolutní zákaz veřejného vystupování, takže v té chvíli jsem neměla žádný výdělek.“

Kde jste Jakešova slova slyšela poprvé? Televize ani rozhlas projev nevysílaly, nahrávka se ale stejně dostala od televizáků mezi lidi…

„Nahrávku s Jakešovým nádherným projevem mi tehdy přinesli kamarádi.“

Cítila jste vůči šéfovi KSČ v té chvíli velkou averzi?

„Ne. Žádnou zášť jsem k němu necítila, proč také, vždyť o mně neřekl nic špatného! Byla jsem podle něho přece hodná holka, ne?“ (usmívá se)

A honoráře, o kterých mluvil?

„To byla v zásadě pravda, normálně mívali zpěváci 600 korun za koncert, v Pragokoncertu nás bylo pět, co jsme měli 900. A v době, kdy moje popularita letěla nahoru, jsem koncertovala až 28krát do měsíce! Někdy i dvě haly denně, což trvalo několik let.“

To bylo pekelné tempo, jak jste to zvládala?

„Byla jsem mladá! (usmívá se) A stejně jako dneska jsem zpívání milovala, jinak se to dělat nedá. Ale samozřejmě při takovém nasazení absentoval můj soukromý život, to je jasné…“

Každopádně poté, co Svobodná Evropa a Hlas Ameriky zveřejnily 29. června 1989 jména signatářů Několika vět včetně vašeho podpisu, byl se zpíváním najednou konec. Proč jste vlastně podepsala, jak se to semlelo?

„Přišla jsem tehdy zazpívat na představení Divadla Sklep na Dobešku. Přišel za mnou Ondřej Trojan a zeptal se, zda bych si to nechtěla přečíst a podepsat, pokud budu chtít. Souhlasila jsem, že si dokument přečtu. O Několika větách se totiž v oficiálních médiích psalo, že je to štvavý, příšerný pamflet rozorávající socialismus. Přitom ale tento dokument nikdo neotiskl. Přečetla jsem si text celkem třikrát, abych věděla, co podepisuju. Před představením, o pauze a pak ještě na konci.“

A sedm požadavků týkajících se demokratizace společnosti jste podepsala.

„V dokumentu nebylo nic, co by neměl slušný člověk podepsat. Tak jsem podepsala.“

Snažili se vás komunisté přemluvit, abyste odvolala?

„Ano, tehdy jsem bydlela v Chodské ulici v Praze a střídaly se u mě návštěvy různých činitelů, kteří se mě snažili přemluvit, abych podpis odvolala. Předkládali mi temné obrazy mého života bez vystupování a koncertů, které nastanou, když podpis nevezmu zpátky.“

Určitě si vás také podal tehdejší mocný muž na ÚV KSČ, šéf oddělení kultury Miroslav Müller...

„To tedy ano, s ním to byl také »báječný« rozhovor. Ten už mi vyloženě vyhrožoval, že pokud svůj podpis v televizi neodvolám, tak už si nikdy nezazpívám. A ať si uvědomím, že jsem jako zpěvačka skončila. Bylo to krajně nepříjemné setkání…“

Vyslýchali vás, předpokládám, i příslušníci tajné policie StB?

„Ano a na pětihodinový výslech v Bartolomějské nikdy nezapomenu, to byl hrozný zážitek… Ne že by se vůči mně dopustili nějakého násilí, ale ten psychologický nátlak byl deprimující. I na toaletu se mnou chodila uniformovaná policistka. Při výslechu mi průběžně nosili prohlášení podepsaná různými pracovními kolektivy, tehdy se jim říkalo brigády socialistické práce.“

Co vám psali pracující?

„Podivovali se, co jsem to udělala, že je to fuj a hanba. Ale musím říct, že podle mě to byly z 95 procent fingované dopisy, které žádné pracovní kolektivy nesepsaly. Také mi pak hodně lidí soukromě vyjádřilo podporu.“

Podpis Několika vět byl nepochybně aktem odvahy, vždyť v té době jste určitě nevěděla, že za půl roku se režim zhroutí…

„Vůbec ne, myslela jsem si, že je to konec mého zpívání… Vnímala jsem sice, že ve společnosti se něco děje, že dochází k nějakým posunům, ale že by se měl za pár měsíců zhroutit režim, to jsem opravdu netušila.“

Myslela jste si při podpisu, že pro vás bude mít tak tvrdé následky?

„Upřímně řečeno ne. Když jsem podepsala, tak jsem si myslela, že to pro mě samozřejmě bude mít nějaké nepříjemné důsledky, že to omezí mou kariéru, ale že bych dostala úplný zákaz, to jsem opravdu nečekala. Byla jsem přesvědčená a také informovaná o tom, že skupina slavných lidí, kteří podepsali, bude větší a režim se neodváží je všechny perzekuovat. A nemůže je okamžitě všechny zakázat. A to byl omyl, mohl.“

Pro mnohé dosud váhající jste se stala příkladem, věděla jste o tom?

„Ano, říkalo mi to hodně lidí. Když to prý podepsala Zagorová, tak já taky…“

Co jste plánovala dál?

„Myslela jsem si, že budu psát pod nějakým pseudonymem například texty písniček pro kolegy zpěváky nebo scénáře zábavných pořadů pro televizi. Ale nebála jsem se, že bych se neuživila. Když se člověk nebojí pracovat, tak se vždycky uživí…“

O emigraci jste neuvažovala?

„To mě nikdy nenapadlo, jsem člověk, který to tady má rád, má tady zapuštěné kořeny. Jezdím do zahraničí, někdy i na delší dobu, ale doma jsem tady. Ctím domov, tak to bylo i tehdy, před 30 lety.“

Jak se zákaz vystupování projevoval, řekli vám vždycky, že je to kvůli Několika větám?

„Kdepak, oficiálně to bylo vždycky z jiných důvodů. Fakticky jsem ale měla absolutní zákaz veřejného vystupování hned od prvního dne poté, co přečetli moje jméno na Svobodné Evropě. A ze dne na den přestali hrát i moje písničky v rozhlasu i televizi. Zároveň vyšel ten příšerný článek »Kdo seje vítr, sklízí bouři« v Rudém právu. A pak už to jelo. Deska, kterou jsem měla natočenou, nevyšla. Akce, které jsem měla nasmlouvané, se z »technických« důvodů nekonaly. A na jedno natáčení jsem už měla koupené letenky do Košic. Zavolali mi ale, že se změnila koncepce a natáčení nebude. Nikdo mi napřímo neřekl, že je to kvůli mému podpisu Několika vět.“

Půl roku jste nesměla vystupovat, pak přišel 17. listopad 1989, vzpomínáte si, co jste dělala?

„Vzpomínám si velmi dobře, tenkrát jsem zrovna měla chřipku, seděla jsem doma, ale od kamarádů jsem byla podrobně zpravována o všem, co se dělo. Jak byli na Albertově, naštěstí se nedostali na Národní, ale brali to jinou trasou a nepřišli k újmě. Oficiální zpravodajství se o střetech s policií vůbec nezmiňovalo…“

Účastnila jste se besed v divadlech…

„Ano, divadla přestala hrát a diskutovala s lidmi, studenti zůstali ve školách, aby je režim nezavřel. Zúčastnila jsem se besed v Činoherním klubu, v Divadle Na zábradlí, v mnoha dalších divadlech. Ty besedy byly vlastně jediným zdrojem informací o tom, co se děje. Oficiální média vesměs mlčela. Všechno to bylo vzrušující a krásné, všichni jsme byli v takové revoluční euforii.“

Jaké to bylo zpívat hymnu před zaplněným Václavákem a následně Letnou během sametové revoluce?

„Bylo to překrásné! Dva zážitky, na které nikdy nezapomenu! Nikdy jsem tak ráda nezpívala hymnu jako tehdy, nejprve tři dny po 17. listopadu na Václaváku a 25. listopadu na Letné, kde se sešlo několik set tisíc lidí. A musím říct, že jsem nikdy předtím ani potom nezažila takový pocit české sounáležitosti.“

Zpívala jste hymnu s Martou Kubišovou, Jiřím Suchým…

„Ano, na Václaváku s Martou Kubišovou, na Letné pak s Jiřím Suchým a Jaroslavem Hutkou i Masarykovu milovanou píseň Ach, synku, synku… Bylo to dojemné, úžasné emoce.“

Zvonila jste klíči?

„Samozřejmě, režimu přece odzvonilo…“

Znala jste se osobně s Václavem Havlem?

„Ano, poznala jsem ho v Občanském fóru, měla jsem ho moc ráda. Byl to takový normální, bezvadný, vzdělaný člověk. A takovým symbolem a na takové pozici ani nemohl být člověk bez výrazného charisma. Václav Havel byl opravdu výjimečný člověk.“

Václav Havel se pak už jako prezident zúčastnil vašeho výročního večírku v roce 2011, který jste pořádali s manželem Štefanem Margitou

„To pro nás byla velikánská čest, povídali jsme si s ním a myslím si, že se i dobře bavil. Bohužel už na toto krásné setkání musím vzpomínat se smutkem, protože to byla poslední společenská událost, které se zúčastnil. A v prosinci toho roku zemřel.“

Nedělej Zagorku

Ne každému zpěvákovi se povede, že se jeho jméno dostane do lidových rčení! Haně Zagorové se to povedlo. „Dlouho jsem vůbec nevěděla, že se říká »Nedělej Zagorku!«. Pak jsem jednou byla na Frekvenci 1 a tam se mě moderátor ptal, co to rčení vlastně znamená. A posluchači to tehdy ve vysílání vysvětlovali různě: »Neupejpej se, nedělej vlny, nedělej ofuky, nedělej drahoty…« Jsem každopádně moc ráda, že se to říká, že lidé použijí k vyjádření nějakého sdělení zrovna moje jméno, asi pro ně něco vyzařuju. Letos jsem se s tím setkala na festivalu Votvírák. Před mým vystoupením pořadatelé kvůli blížící se bouřce přerušili koncert. Na tři a půl hodiny. A davy diváků na mě křičeli: Nedělej Zagorku! Nedělej Zagorku! Přitom jsem to nebyla já, kdo by nechtěl vystupovat, stopli to pořadatelé…“

Hana Zagorová v datech

Zpěvačka stručně okomentovala zásadní body svého životopisu.

● Narodila se 6. září 1946 v Petřkovicích u Ostravy.

● Má sestru Evelýnu. „Je o dva roky starší než já a je v důchodu. Pořád pracuju, takže na sebe máme málo času.“

● V roce 1963 se zúčastnila soutěže amatérských zpěváků Hledáme nové talenty. „Tam si mě všimli z rozhlasu v Ostravě, zvali mě pak na první TV i rozhlasová natáčení. Musela jsem ale nejdřív chodit na logopedii, protože jsem měla příšerné sykavky.“

● V roce 1964 odmaturovala na gymnáziu, zahájila studia na hereckém oddělení JAMU v Brně. „Už jsem začala být docela populární, hodně jsem zpívala, takže jsem chtěla profesně spojit herectví a zpěv.“

● V roce 1967 onemocněla. „Ve třetím ročníku JAMU jsem onemocněla a musela jsem na rok přerušit studia.“

● V roce 1968 dokončila JAMU.

● V roce 1969 se přestěhovala do Prahy. „Tehdy jsem se přestěhovala z Brna za svou láskou a už jsem tady zakotvila.“

● V roce 1972 začala hrát v pražském Semaforu.

● V roce 1973 založila kapelu s Karlem Vágnerem

● Od roku 1976 spolupracovala s Petrem Rezkem.

● V roce 1980 začala vystupovat se Stanislavem Hložkem a Petrem Kotvaldem. „Cítila jsem tehdy, že by to chtělo nějakou změnu, takové v uvozovkách křoví. Standu jsem viděla na nějaké soutěži, Karel Vágner zase objevil na jiné soutěži Petra Kotvalda. A hlasy nám šly krásně dohromady, kluci byli báječní a prožili raketovou kariéru.“

● V roce 1983 převzala na Hradě titul zasloužilá umělkyně. „Vážila jsem si toho, bylo to ocenění mé práce.“

● V roce 1986 si vzala Vlastimila Harapese.

● V roce 1992 se rozvedla a následovala svatba se Štefanem Margitou. „Rozvod a svatba po sobě následovaly v rychlém sledu, v rozpětí jen několika dnů. Štefan mě totiž tehdy postavil už před stanovený termín svatby, kdy si mě vezme. A já na to, že jsem ještě vdaná. A on, že je to můj problém. Takže se to seběhlo rychle, svatba byla 6. června.“

● V roce 2001 se s manželem přestěhovali do většího bytu z Vinohrad do Podolí.

● 2019: Za svou kariéru získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985, nazpívala 895 písní. „Co se týče počtu písniček, tak ani nevím, že je jich už tolik. Přiznám se, že jsem donedávna na koncertech říkala, že je to kolem 850 písniček, tak to budu asi muset aktualizovat! “

● 2019: Kritici přijali velmi kladně její poslední album Já nemám strach. Podle některých fanoušků je ale moc smutné… „To si nemyslím, jsou tam dvě polohy písní, které mám ráda, jedna veselá, na druhé straně smutná. Z mých posledních tří alb mám dobrý pocit, stojím si za nimi.“

Štefan Margita a Hana Zagorová: Prozradili detaily svých darů a gratulací!

Video
délka: 01:07

Štefan Margita a Hana Zagorová: Prozradili detaily svých darů a gratulací! David Turek, Aleš Brunclík

Fotogalerie
74 fotografií