7°C
Kdy jste Karla poprvé zaznamenala?
„Když jsem byla v Brně na Janáčkově akademii múzických umění, večer jsme s holkama na pokoji poslouchaly potmě z dráťáku (rozhlas po drátě) písničku Proč ptáci zpívají. Plakaly jsme při ní do polštáře, protože jsme všechny byly zamilované.“
A osobně jste se potkali poprvé kdy?
„Až na Slavících v roce 1968. To byl můj první Slavík coby Objevu roku, paradoxně poslední ročník Marty Kubišové. Poprvé jsem se dostala do Prahy a osobně se viděla s lidmi, na které jsem do té doby jen koukala, vážila si jich a vůbec by mě nenapadlo, že se s nimi seznámím.“
To musel být úžasný zážitek.
„To tedy byl. Pak byl večírek v restauraci U Pelikána Na Příkopech, kde jsem s Karlem mluvila a on se mě zeptal, jestli už jsem se se všemi seznámila. A že to udělá.“
Jak?
„Táhl mě za ruku, držel mě, mladou holku, a každému mě představil. To pro mě byl nezapomenutelný zážitek. Od té doby jsem Karlova fanynka. Musím říct, že to s ženami opravdu umí.“
Soudíte i z dalších zkušeností?
„Už jsem tu historku kdysi vyprávěla. Někdy v roce 1971 jsme jeli na Kubu na Mezinárodní festival písní. Nebyly tam ceny ani umístění, bylo to strašně svobodné. Bylo to prvně po tom Slavíkovi, kdy jsem byla zařazena mezi špičku a vyzvána, abych jela také. Byl tam i Karel, Štaidlova skupina, Eva Pilarová a další.“
Otevřel se vám svět.
„Eva mě dostala na starost, měla mě hlídat, takže jsme spolu bydlely v úžasném hotelu na Varaderu. Karel tam hned začal kamarádit s nějakou Ruskou a Eva mě vzala na pláž, ať se trošku před vystoupením opálíme.“
A tam jste potkaly Karla Gotta?
„Šly jsme dost daleko od hotelu, abychom se na pláži mohly svléknout, byly jsme pěkný holky, měly jsme světlé vlasy… (smích) Ale najednou vidíme, jak po té dlouhé pláži přichází Karel Gott, pod paží deku. Asi měl podobný nápad jako my, protože se najednou začal svlékat.“
Co jste udělaly?
„Eva na něj volala: ,Karle, neblbni, to jsme my!‘ Prostě šel, viděl dvě blondýny, tak si asi říkal… (smích)“
Pomineme-li tu písničku, při které jste se rozněžňovala, líbil se vám jako zpěvák?
„Úplně na začátku jsem byla fanouškem Waldemara Matušky. Karel, když začínal, byl ještě takový ušatý, zpíval Zdvořilého Woodyho, zatímco Walda měl obrovské charisma a srdce na dlani. Věřili jste mu každé slovo a vůbec jste nevnímali jeho hlas.“
Máte řadu duetů, a to není úplně pravidlem, že by Karel s jednou kolegyní tolik spolupracoval. Čím to?
„Řadu jsme jich udělali ke Slavíkům, když jím byl takřka setrvale on a já měla to své devítileté období. To byla nutnost kvůli televiznímu vysílání. Pořad se připravoval dlouho dopředu, takže jsme tehdy docela spolupracovali.“
Docela dost...
„Dokonce máme i jeden duet, který jsme spolu nikdy veřejně nezpívali, snad jen jednou v televizi, a to ze záznamu. Jmenuje se Mží. Je velmi krásný, napsal ho Michal David.“
Proč zrovna tento měl takový osud?
„Někdy se to tak písničce přihodí. Ale máme řadu dalších krásných věcí. Dávné lásky, Co já vím…“
Vy jste nejen zpěvačka, ale i textařka. Má Karel v repertoáru nějaký váš text?
„Kdysi jsem v Londýně prvně viděla muzikál Cats a slyšela písničku Memory. Bylo to přenádherné. Přišla jsem si skoro jak v kýčovém filmu, protože po skončení bylo venku po dešti a lidé si na těch mokrých chodnících zpívali. Někdo mi to vyprávět, řeknu si, že je to obr kýč. Ale byla to pravda.“
A to vás inspirovalo?
„Bylo to v době, kdy se u nás hodně dělaly cover verze. Věděla jsem, že to není písnička pro mě, tak jsem zavolala Karlovi, popsala mu to a řekla mu, že je to hrozně krásné a napíšu mu k ní text. Písnička se jmenovala Bílá a měl s ní úspěch. Napsala jsem pro nás i Dávné lásky.“
Mluvil vám do textů, tak jako mnohým?
„Zamýšlel se nad jediným slovem. Střevíčky. Byl tam verš o klapotu dívčích střevíčků, a on přemýšlel, jestli to není archaické. Vysvětlovala jsem mu, že určitě ne. (smích)“
Jak byste ho charakterizovala jako člověka?
„Je senzační. Karel je pro mě strašně čistý člověk. Nikdy v životě nikomu neublížil. Poté, co proběhla v devětaosmdesátém revoluce, vynořily se spekulace, co Karel udělal nebo ne. Nic z toho nebyla pravda.“
Nebylo to pro něj nejlehčí období.
„Asi dvakrát jsem se ho někde veřejně zastala, na různých fórech, docela vehementně, protože o něm hovořili lidé, kteří ho neznali. Zneuznalí lidé plní zášti, kteří na něj umělecky neměli. A pak najednou večer zazvonil zvonek a za dveřmi byl obrovský pugét, který mi Karel poslal po řidiči, že děkuje. To od něj bylo fajn, vůbec by to nemusel dělat.“
Škarohlídi ho ale nezdeptali, v devadesátých letech jeho sláva naopak snad ještě vzrostla…
„Karel byl slavný, ale později se stal fenoménem. Myslím, že tak už to zůstane. A už se to nebude nikdy opakovat. Přesahuje hranice popularity českého zpěváka. Jeho kariéra dostala nový vzduch i s tím, jak opět přišla do módy šedesátá léta. Lidé se začali vracet ke starým písničkám. Tak dlouhá kariéra s tak výraznou osobnostní nadstavbou je něco úžasného, moc mu to přeji.“
Je něco, o čem víte, že ho zaručeně potěší? Kam zamíříte, když mu vybíráte dárek k narozeninám?
„To bývá oříšek! Třeba do malířských potřeb. Ale Karla potěší cokoliv. Nemyslím, že je materialisticky založený. Těší ho přízeň lidí, že si na něj vzpomenou. Je rád za dobrou společnost, se kterou se může bavit. S Karlem se dá mluvit o všem.“
Co má rád?
„Dobré jídlo a pití. Ale především zbožňuje svoji profesi. Je to to nejdůležitější v jeho životě. Rodina určitě taky, ale on je otrokem své profese. A myslím to v dobrém!“
Překvapilo vás, když se nakonec oženil?
„Hrozně jsem ho za krok, který udělal směrem k rodině, obdivovala. Muselo to s ním strašně zatřást. Je moc fajn, že to udělal, je moc príma, že se mu to povedlo… Má dvě úžasné děti, skvělou ženu. Ze srdce mu to přeju.“
Scházíte se s celou rodinou?
„Jednou jsme si se Štefanem s Karlem a Ivankou telefonovali, ptali se nás, kde jsme, a my že na Maltě a je krásně. Další den nám už volali, že jsou na Maltě na letišti. Bylo to opravdu fajn. Poznali jsme díky tomu i Ivanku, kterou jsme předtím moc neznali. Pamatuji se, jak jsme pozdě večer se Štefanem už leželi v posteli, byli opření o podušky, podívali jsme se na sebe a řekli si: To by šlo.‘“
Změnila Karla rodina?
„Není možné, aby rodina člověka nezměnila. Říkala jsem si, že to bude těžká práce, ale zvládli to.“
Na co v souvislosti s ním vzpomínáte nejraději?
„Teď, když už byl nemocný, a pak se uzdravil, mi bylo jasné, že se na velké zpívání necítí, ale protože jsem slavila sedmdesátiny a měla velký koncert v Lucerně, zavolala jsem mu, jestli by nechtěl na jednu písničku přijít. Samozřejmě že chtěl. Karel vždycky bude chtít, je to člověk, který nerad říká ne. Ale nebyl ani na plakátech.“
Proč ne?
„Do poslední chvíle nebylo jisté, jestli přijde. Nechtěla jsem, aby se cítil pod tlakem. Říkala jsem mu, že když přijde, bude to senzační, a když ne, budeme to vědět jen my a nikdo to nebude řešit. Přišel na poslední chvíli, a když se objevil, vypadalo to, že Lucerna spadne, jak lidi bouřili nadšením. Jsem ráda, že jsem se na tom mohla podílet, udělal mi ohromnou radost.“
Jak byste charakterizovala váš vztah?
„Troufám si říci, že je to můj kamarád, a vždy na něj budu mít ty nejlepší vzpomínky.“
