Jak váš zákaz brali rodiče?
„Moje maminka stála na mojí straně. Co jsem udělala, to mi schválila.“

A neříkala vám: Kdybys nezpívala takové písničky, tak ses mohla mít lépe?
„Ne neříkala. V mém okolí mi nikdo neříkal, že jsem měla dělat něco jinak. Všichni byli stejného založení.“

Takže jste lepila sáčky, pak montovala hračky a pak jste nastoupila kam?
„Jako písařka do Výstavby sídlišť. Následně jsem otěhotněla. Roku 1971 jsem v osmém měsíci těhotenství potratila a při operaci prožila klinickou smrt. O rok později jsme se rozvedli. Jan Němec byl donucen odejít do USA.“

A v roce 1974 jste se vdala za Jana Moravce.
„V roce 1975 jsme se přestěhovali do obce Pohled na Vysočině. Pak už jsem věděla, že se ke zpívání v žádném případě nevrátím, a na konci roku 1976 jsem podepsala Chartu 77.“

Nebála jste se, že vám ten podpis ublíží?
„Co by se mi mohlo stát? Maximálně by mě zavřeli. Maminka mi vždycky říkala: Marto, přestaň kouřit. To tě bude hodně mrzet v kriminále. Já jsem jí říkala: Mami, nebude, já nepřestanu kouřit a nezavřou mě. A nezavřeli.“

Ale tatínka zavřeli…
„Můj otec byl zavřený v roce 1960, ale jenom na pár měsíců. Dělal ve Valdicích vězeňského doktora.“

Pak už se snažil být vzorný?
„To nevím, on se pak znovu oženil. Naši se rozváděli, když mi bylo devatenáct a mému bratrovi sedmnáct.“

Váš bratr emigroval v roce 1968. Vy jste neměla takovou potřebu?
„Ne. V roce 1977 mi policajti nabízeli, abych odjela, ale já jsem to využít nechtěla, protože bratr žil v Kanadě a tady byla moje maminka s babičkou a ty jsem nemohla opustit.“

Pak se vám a Janu Moravcovi 1. června 1979 narodila Kateřina….
„Ano. O dva roky později jsem se s Moravcem rozvedla a po mateřské jsem nastoupila na místo referentky zase do Výstavby sídlišť.“

Poznávali vás tam lidé?
„Ano, byli na mě hrdí a byli rádi, že mě tam mají. I pan ředitel.“

Takže sympatizantů bylo hodně…
„Byli rádi, že se vracím do společenského života. Byla jsem matka samoživitelka, která se starala o dceru, a měla jsem k dispozici pouze maminku, protože babička nám umřela. Navíc mě sem tam sebrali na výslech.“

Proč?
„No já jsem se ptala Václava Havla, co se děje v disentu, když jsem tak často zvaná na výslech. A on říkal, že neví.“

Na co se vás ptali?
„To byly otázky, kdy jsem nevěděla, co odpovědět.“

Například?
„Třeba se mě ptali, co budu dělat, když nepůjdu na Prvního máje do průvodu. Tak jsem řekla, že půjdu na plovárnu, když bude hezké počasí. Řekli, že ne, že budu na výslechu. Tak jsem se zeptala, jestli si můžu vzít s sebou pletení, a oni, že ano.“

Kvůli výslechům jste občas nemohla vyzvednout dceru ze školky, že?
„Ano, paní učitelka pak s ní musela čekat, než si pro ni k večeru dojdu.“

Měla jste někdy pocit, že se neuživíte?
„Ne. Jako referentka jsem měla docela slušné peníze a občas jsem díky svému jménu pro Výstavbu sídlišť vyjednala něco, co by se jiné referentce asi nepodařilo.“

Takže vám vaše jméno pomáhalo, i když jste byla zakázaná?
„Ano, pomáhalo mi i v dobách takzvaně zlých.“

A jakmile přišla sametová revoluce, byla jste povolána na balkon Melantrichu 21. listopadu 1989, abyste zazpívala Modlitbu pro Martu…
„To se vždycky opotím, jen když si na to vzpomenu. Polila mě hrůza a děs. Já jsem to vůbec nečekala. Ondřej Vetchý pro mě tehdy přišel do kanceláře, že mě potřebuje Václav Havel. Dovedl mě do Melantrichu, Jiří Černý mě popostrčil na balkon, já jsem viděla narvané Václavské náměstí a říkala jsem si: Panebože, od jakého tónu ta píseň začíná?“

Ale zvládla jste to výborně…
„No to jo.“

Jak se srovnáváte s tím, že komunistická strana stále přetrvává?
„Myslela jsem si, že jak vymřou staří komunisti, ta strana zanikne, ale je tu mladá generace, která ji udržuje stále při životě.“

A myslíte, že se může vrátit jejich moc z let minulých?
„No to bych musela mít křišťálovou kouli, abych vám to dokázala povědět, ale v dnešní době není nic vyloučené.“

Fotogalerie
52 fotografií