8°C
Na pokraji smrti vážila 24 kilo. Jana (21) porazila anorexii a řekla své přání
Jana (21) z Prahy je velmi usměvavá dívka. Tvrdí o sobě, že má velmi pozitivní povahu. Možná právě proto dlouho nikdo nepoznal, co se v ní odehrává. Jana zvítězila nad jednou z nejzávažnějších poruch příjmu potravy - mentální anorexií. Blesk Zprávám se svěřila, že o tom, co prožila, chce nyní veřejně mluvit, aby tím pomohla lidem, kteří na tom jsou stejně jako kdysi ona. Když bylo nejhůře, vážila mladá žena pouhých 24 kilogramů. Co prožívá člověk, který se bojí jíst a ocitne se na pokraji smrti?
Jana je momentálně skoro šťastná a váží 60 kilo. Minulý měsíc odmaturovala na osmiletém gymnáziu. Vedení školy jí vyšlo vstříc, zejména když musela studium na delší dobu přerušit. Nyní se dostala na 1. lékařskou fakultu na obor ergoterapie.
„Jsem moc ráda, ale chtěla bych studovat adiktologii,“ svěřuje se Jana. Chtěla by totiž pomáhat těm, kteří na tom jsou nebo byli stejně jako ona, když onemocněla mentální anorexií. Prozatím se rozhodla o své ne tak vzdálené minulosti veřejně mluvit. „Myslím, že to spoustě lidí může pomoci a mohou si uvědomit, kam až to může zajít. Když se řekne anorexie, tak si lidé představí hubenou holku. Ale neuvědomují si následky té nemoci,“ vysvětluje mladá dívka.
„Nejdřív jsem si řekla, že trochu zhubnu“
Na otázku, co bylo spouštěčem anorexie, Jana říká, že nikdy neví, jak odpovědět. „Nedá se říci, že by ten spouštěč byl jeden, nebo že bych někoho obvinila, že mi někdo něco řekl, bylo to víc věcí, které se staly,“ naznačuje Jana s tím, že doma to neměla lehké. Problematický byl vztah mezi její matkou a otcem a i vztah otce a dcery. Podle Jany ji otec neustále porovnával s ostatními, včetně její nejlepší kamarádky.
„Taky v tom hrálo roli to, že náš blízký kamarád měl rakovinu. Bojoval s ní dva roky a zemřel. Rodiče se o tom neustále bavili, mně bylo 16 a neustále jsem přemýšlela o rakovině a smrti. Jenže jsem nebyla schopná o tom mluvit a dusila to v sobě,“ vzpomíná Jana.
Přiznává, že v té době začala také sledovat, jak vypadá. „Navíc se všude psalo „nejezte pečivo, sacharidy, tuky“. A já jsem si na začátku prostě řekla, že trochu zhubnu. Do té doby pro mě nebyl problém sníst svíčkovou se šesti a navrch tabulku čokolády. Nebyla jsem tlustá, takže stačilo z jídelníčku vysadit pár položek a zhubla jsem. A samozřejmě se mi to zalíbilo,“ popsala nenápadnou a zrádnou cestu k anorexii Jana.
Pak už to šlo rychle. Jana si začala hledat a zkoušet různé diety, když se dočetla, že by se nemělo jíst pečivo, vyškrtla ho z jídelníčku, nejedla po 18. hodině, zkoumala kalorické hodnoty potravin. Všemu přispívaly titulky v médiích. „Stačí, když si otevřete internet, a už tam na vás vyskakuje „zhubněte za týden do plavek“, atd.,“ usmívá se trpce Jana.
Tělo chtělo jíst, hlava to nedovolila
Janino neustálé řešení jídla se začalo promítat do jejích osobních vztahů. „Přišla jsem úplně o sociální život. Uzavřela jsem se do sebe, přestala jsem chodit ven s přáteli, protože když někam jdete, tak se obvykle stavíte na jídlo nebo si dáte alkohol. Bála jsem se zkrátka trávit s nimi čas kvůli jídlu,“ vypráví Jana s tím, že jí nikdo velmi dlouho neřekl, jak je hubená.
„Nikdo do mě vysloveně nekopnul. Jasně, lidi mi to začali říkat, ale já jsem to asi neposlouchala. Rodiče si všimli, že nejím, a tak jsem skončila v nemocnici Motol. To byla moje první hospitalizace z mnoha,“ přiznala dívka, která stejně z nemocnice odešla na vlastní žádost. Lékař podle ní později přiznal podcenění jejího problému. To přičítá Jana své pozitivní povaze a tomu, že na všechny působí „v pohodě“.
„Podruhé už mě museli do té nemocnice dostat násilím,“ říká Jana a její vyprávění rázem potemní. „Chtěla jsem jíst, ale měla jsem strach, že přiberu. Chtěla jsem si to jídlo vzít, ale hlava mi to zkrátka nedovolila,“ vysvětluje pocity, které ovládají každého, kdo anorexií trpí.
Na pokraji smrti s 24 kilogramy
Jana odmítala nastoupit do nemocnice ve chvíli, kdy měla pouhých 24 kilogramů: „Otekly mi nohy, popraskala mi kůže, nemohla jsem vstát z postele, nemohla jsem dýchat a stejně jsem odmítala do nemocnice jet.“ V lednu roku 2018 ji matka odvezla opět do Motola. Právě včas. Jana zkolabovala.
„Tři týdny to vypadalo, že nepřežiji. Byla jsem tak křehká, že se mnou lékaři nemohli hýbat, báli se mi zavést tracheostomii, rozpadala se mi kůže,“ vypráví. Ale stal se zázrak a dívka se probrala. Lékaři ji odeslali do další nemocnice, kde se učila znovu chodit, dýchat a především jíst.
Jana vysvětluje, že po měsíci v kómatu byla v podstatě „mimo sebe“.
„Já vlastně netušila, jestli to, co zažívám, je realita. Bála jsem se třeba přepnout ovladačem televizi, protože jsem netušila, zda je svět kolem mě reálný. Rodiče za mnou nemohli chodit, protože zrovna byla chřipková epidemie. Já měla zápal plic, horečky, křičela jsem ze spaní, pamatuji si, že mě sestry chodily koupat a starat se o mě. Ale začala jsem si říkat o jídlo. A jedla jsem a jedla. A to mě nejspíš zachránilo,“ pokračuje Jana ve své zpovědi.
Jana: Mohla jsem kdykoli zemřít
Z té doby si Jana vybavuje to, jak moc ji bolel pohled na její smutnou maminku a bratra. „Anorexie neničila jen mě, ale moje okolí a blízké. Jaké asi musí být pro mamku, koukat se na to, jak její dcera umírá?“ kladla si dívka otázky.
Posunout se dál jí pomohla změna prostředí. „Odstěhovala jsem se od táty, začala jsem normálně chodit do školy a mezi lidi. V podstatě jsem se postavila na vlastní nohy a uvědomila si, že svůj život si řídím sama,“ říká Jana pevným hlasem a pokračuje: „Mým snem bylo vždycky cestovat, také miluji sport. Ani na jedno jsem díky anorexii neměla energii. Chtěla jsem zkrátka začít žít normálně.“
„Těm, kteří mají problémy s jídlem, bych ráda vzkázala, že by si měli uvědomit, kam až to může zajít. Neztratíte jen váhu, ale možnost mít děti, zhorší se vám pleť. Ale ty zásadní problémy se odehrávají uvnitř. Selhávají vám plíce, ledviny a vy to necítíte. Až teď mi dochází, že jsem mohla kdykoli ve spánku zemřít. To, že vydrželo moje tělo 24 kilo, neznamená, že tělo někoho jiného vydrží. Nevíte, kdy večer usnete a ráno už se neprobudíte,“ vzkazuje všem Jana, ale jedním dechem dodává: „Jenže lékaři neumí dělat zázraky. To vy se musíte chtít sami vyléčit.“
Máte problém s příjmem potravy, nebo znáte ve svém okolí někoho, kdo s touto závažnou psychickou poruchou bojuje?
Obrátit se můžete např. na Centrum Anabell nebo na Kliniku adiktologie v Praze. Pomohou vám také na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN.
O tom, jak pomoci lidem s poruchami příjmu potravy, hovoří lékařka Hana Papežová:
