Jak přetavit úzkost v kreativní sílu? To chce učit nový Institut úzkosti

Autor: Matěj Hynek - 
20. března 2018
18:46

Úzkost je něco, o čem se v Česku nemluví, přitom může fungovat i jako hnací síla. To je vize, která vedla Zuzanu Blochovou, Edith Jeřábkovou, Barboru Kleinhamplovou a Evu Koťátkovou k založení Institutu úzkosti. Ten by v budoucnu rád uchopil úzkost z mnoha úhlů a přetavil jí třeba i do něčeho užitečného. Aby bylo vidět, jakým směrem se projekt v budoucnu bude chtít ubírat, uspořádaly v Praze první veřejné slyšení. Na tom lidé mohli pomocí svých příběhů ukázat, co Čechům způsobuje úzkost. Zázemí pro první rok institutu poskytl pražský Goethe-Institut a spolek Are.

„Téma úzkosti je v naší tvorbě přítomné dlouhodobě a spojuje náš jinak poměrně odlišný přístup. A protože nás zajímala možná spolupráce, rozhodly jsme se pro projekt, který by se právě tomuto tématu věnoval." mluví Barbora Kleinhamplová o spolupráci s Evou Koťátkovou na projektu, jehož příprava předcházela vzniku Institutu. „Ke spolupráci na projektu jsme oslovily také Zuzanu Blochovou a Edith Jeřábkovou z Are Events a společně jsme vyvinuly celý institut, který by se měl úzkosti věnovat dlouhodobě a neměl by se omezovat pouze na oblast výtvarného umění,“ dodává.

Letošní veřejný program Institutu úzkosti bude pokračovat diskuzním panelem, kde se bude mluvit o ekonomických zájmech farmakologických firem a o limitech psychiatrie.

Chceme najít cestu, jak úzkost proměnit v něco  lepšího

„První veřejné slyšení IÚ je pro nás cestou, jak téma úzkosti otevřít a dát přitom jasně najevo, že o něm chceme uvažovat společně. Že se chceme v rámci Institutu úzkosti věnovat tomu, co považujeme za urgentní a problematické a zajímá nás spolupráce napříč různými oblastmi. A že vnímáme úzkost jako něco, co nemusí být nutně limitující, ale může mít potenciál přispět ke změně nebo iniciovat nějakou formu aktivismu,“ doplňuje druhá z autorek Eva Koťátková.

To, jak úzkost přetavili do tvůrčí síly, na veřejném slyšení následně představila řada lidí, někdy známých, ale i obyčejných lidí. „Často se dostáváme do situace, kde úzkost, nakolik jsme rodičem, často převažuje nad tím, jak vypadá naše práce,“ uvedla například režisérka dokumentárních filmů Andrea Culková.

Culková: Úzkost stála za každým mým filmem

Ta dodala, že pro ni úzkost často byla často spouštěčem pro natáčení jejích filmů. „Za filmem Sugar Blues byla úzkost a strach o nenarozené dítě, které jsem tehdy čekala,“ popisuje to, jak se dostala k námětu svého posledního snímku. Od svého těhotenského diabetu došla totiž až k souvislostem mezi cukrem a politikou. Podobně osobní pro ni byl i dokument o praxi českých exekutorů, což je téma, ke kterému se dostala poté, co exekutoři navštívili její vlastní byt.

Dodala, že úzkost lidi často zablokuje. „Je na nás, abychom méně vyprávěli dystopické úzkostlivé příběhy a více přinášeli příklady řešení,“ dodala. Pouhé opakování dystopických příběhů podle ní v lidech pouze posiluje cítění, že úzkost je nutná, ačkoli to tak mnohdy není.

Spolek Konsent: Žijeme ve státě, kde patnáctileté dívky očekávají, kdy budou znásilněné

To, jak silný vliv může mít negativní narativ, přiblížila například Johanna Nejedlová ze spolku Konsent. Ten se věnuje prevenci sexuálního násilí a znásilnění. Ta se rozhodla prezentovat zprávu, kterou spolek obdržel od patnáctileté dívky.

„Napsala nám, že se jmenuje Tereza, je jí patnáct let a chodí do deváté třídy. „Ještě mě nikdo neznásilnil, ale vím, že se to stane každé desáté ženě, a nevím, proč bych zrovna já měla být tou, které se to nestane,“ popisovala Nejedlová zprávu, na kterou musela reagovat.

Mladá dívka svou zprávu zakončila pouze tím, že čeká, kdy to přijde. „Přijde mi to jako nejděsivější ze všech zpráv, které jsem kdy dostala, protože to popisuje kulturu znásilnění,“ dodává ke své zkušenosti aktivistka.

Jak varovat před problémem a nestrašit zároveň? ptá se aktivistka

Znásilnění jednak zlehčujeme jeho neuváženým zobrazením ve filmech, a rovněž podle aktivistky popíráme, co znásilnění je. „Zároveň holkám od mala říkáme, že jsou slabé a nesmí chodit v noci samy, a pak to dopadá tak, že se tahle patnáctiletá slečna každý den bojí, že ji někdo znásilní,“ shrnuje Nejedlová.

„Snažíme se zdůraznit, že je to široký problém, který se děje často a zároveň se o něm nemluví,“ popsala běžnou činnost Konsentu Nejedlová. Zároveň si ovšem uvědomuje, že na druhé straně mohou být dívky jako Tereza, které si to vyloží tak, že se musí každý den bát.

Video  Každá 10. Češka protrpěla znásilnění, hlavně od partnerů a manželů. „Často je to bez křiku a pláče,“ říká Nejedlová  - Andrea Ulagová, Blesk Zprávy

Vteřina poté: Instituce mohou lidem působit úzkost i poté, co je opustí

O úzkosti, se kterou se potýkal, přišel promluvit i Michal Ďorď z organizace Vteřina poté. Ta sdružuje lidi, kteří si prošli výchovnými ústavy. Mezi nimi byl i Ďorď a na veřejném slyšení popsal, jak mu ústavní péče způsobila úzkost hned na dvakrát.

„Až do sedmi osmi let jsem měl za to, že prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, je naprosto normální,“ popsal. Vysvětlil, že dětský domov tvořil i jeho první vzpomínky a dokud nenastoupil na základní školu, tak neměl pocit, že by bylo něco v nepořádku.

„Až když jsem se na základní škole začal srovnávat s ostatními dětmi, za kterými chodili mámy i tátové, tak jsem si dovodil, že tím, že za mnou chodí jenom teta, nebo druhá teta, tak úplně normální nejsem, vysvětlil. Více mu to začalo docházet v pozdějších letech, s tím, jak otázek na rodiče přibývalo.

Přijel jsem za tátou do nemocnice a nic jsem necítil

V průběhu let se navíc seznámil se svým otcem. I přesto, že se s otcem začal vídat ve svých devíti letech a později v průběhu let se setkal i se svou matkou, tak to, že s nimi nemohl vyrůstat, podle něj vedlo ke zvláštním situacím. „Například před Vánoci se táta předávkoval prášky na bolest a odvezli ho na JIPku, což mi zavolal strejda s tím, abych přijel do nemocnice,“ popisuje svou další zkušenost.

Do nemocnice za otcem vyrazil, setkání ale nebylo, jak si představoval. „Když jsem do jeho pokoje přišel, tak jsem nic necítil, což bylo strašně zvláštní. V televizi jsem viděl, jak při podobných setkáních všichni brečí, a já nic necítil,“ vysvětluje. Až zpětně si podle svých slov uvědomil, že ten moment ukázal na to, jakým problémem bylo odloučení.

Podobných příběhů zazněla na prvním veřejném slyšení Institutu úzkosti celá řada a napříč mnoha činnostmi. Autorky dodávají, že budoucí setkání by měla být zaměřená na konkrétnější témata. Do konce roku by zároveň chtěly připravit inscenovanou celonoční konferenci, kterou by chtěly připravit na podzim.

Video  Každá 10. Češka protrpěla znásilnění, hlavně od partnerů a manželů. „Často je to bez křiku a pláče,“ říká Nejedlová  - Andrea Ulagová, Blesk Zprávy


Sledujte pořady Blesk Zpráv

Epicentrum S prezidentem v Lánech Ptám se, pane premiére

Redakce Blesk Zpráv pro vás každý týden od pondělí do čtvrtka připravuje pořad Epicentrum s rozhovory na aktuální témata. Kromě toho vám pravidelně přinášíme názory prezidenta Miloše Zeman v pořadu S prezidentem v Lánech a zpovídáme i premiéra Andreje Babiše.

koliaska ( 13. června 2019 07:36 )

Podle mě je to super nápad a je skvělé, že něco takového u nás existuje. Přeji hodně úspěchu. Já sama mám s úzkostí také své zkušenosti. Asi nejhorší to bylo před dvěma lety. Od té doby se to ale naštěstí zlepšilo, hlavně díky tomu, že jsem začala chodit na terapie k tomuto psychologovi: https://psycholog-holcner.cz/

kukuku ( 20. března 2018 20:41 )

Dámy by potřebovaly Institut tuposti. Jako klientky. Kdo jim tu jejich vědu financuje ?

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud