9°C
Láska vedle masakrů: Deník „polské Anny Frankové“ se objevil po 70 letech
Rodina Polky Renii Spiegolové (†18) téměř 70 let ukrývala její deník, který byl uložen v trezoru newyorské banky. Pro příbuzné bylo bolestivé vzpomínat na tragický osud Renii, kterou v roce 1942 krátce po jejích 18. narozeninách zastřelili nacisté. Dívka si od začátku války až do své smrti vedla deník, rodina po letech svolila k jeho vydání. Reniiny memoáry se zařadí vedle Deník Anny Frankové, jedné z nejčtenějších knih na světě, teenagerka v něm popisuje, jak se její německá židovská rodina v Amsterdamu ukrývala před nacisty. Zprávu přinesla stanice CNN.
„Mimořádné svědectví popisující jak horory války, tak krásy života, které existují i v těch nejtemnějších časech,“ zhodnotilo knihu nakladatelství Penguin Books, které paměti k 19. září vydá. Reniina rodina vysvětlila, proč deník tak dlouho ukrývala, sovětskou a potom německou okupaci Polska přežila dívčina matka a sestra, pro které bylo číst o posledních letech jejich milované Renii bolestivé, proto její zápisky uložily do trezoru.
Naděje na záchranu vkládala do matky a Boha
Renia žila ve městě Přemyšl na jihovýchodu Polska, které bylo až do roku 1941 pod sovětskou okupací, tu ukončil příchod Němců, kteří v tom roce napadli tehdejší Sovětský svaz.
V období 1939 až 1942 popsala dívka skoro 700 stran, první zápis pochází z ledna 1939, kdy Renii bylo 15 let. Na několika stránkách popisuje, jak ze sousedství mizí židovské rodiny a že z okolních vesnic vznikají ghetta.
Rozepsala se o tom, jak jejich rodina byla rozdělená, ona a její sestra Ariana, která po válce přijala jméno Elizabeth, byly na území okupovaném Sověty, jejich matka zase na území pod německou okupací. „Bůh a Bulus nás zachrání,“ touto frází končila každý svůj zápis. Bulus byla přezdívka její matky.
Teenagerskou romanci ukončil vpád nacistů
Renia psala o všem možném, o životě v ghettu, o válce, o své první velké lásce Zygmuntovi Schwarzerovi. Často si do deníku zaznamenávala své básně, Renia se toužila stát básnířkou. Detailně vylíčila svůj první polibek se Zygmuntem, teenageři se políbili jen pár hodin před tím, než Přemyšl zabrali Němci.
„Dlouho jsme spolu nemluvili. Škola skončila a letní prázdniny jsou taky skoro u konce. Byla jsem u tety, ve Varšavě a viděla jsem mámu. Už jsem ale zpátky, tolik toho nevíš… nevíš, že probíhá tajná mobilizace, že Sověti podepsali pakt s Němci, že se lidé připravují… že čekají válku,“ zapsala si Renia v srpnu 1939.
Renia: „Tři kulky, tři ztracené životy“
„Kamkoliv se podívám, vidím krveprolití. Děsivé pogromy, zabíjení a vraždy. Všemohoucí Bože, snad posté tě na kolenou prosím, pomoz nám, zachraň nás. Drahý bože, nech nás žít, snažně tě prosím, chci žít. Život jsem skoro nepoznala, nechci zemřít. Smrti se bojím. Všechno je tak hloupé, malicherné, nedůležité, tak nicotné. Dneska myslím na svou krásu, zítra možná přestanu přemýšlet navždy. Zítra třeba nebudeme,“ stojí v zápisu ze 7. června 1942.
O týden později se v deníku objevil tento vzkaz: „Pamatuj na tento den, pamatuj si ho dobře. Budeš o něm jednou vyprávět dalším generacím. Dnes ráno v osm hodin jsme byli zavřeni do ghetta, tam teď žiju. Svět je ode mě oddělen a já jsem oddělena od světa,“ píše Renia, jako by tušila, že ona sama nebude mít možnost svůj příběh vyprávět, ale že to její deník bude muset udělat za ní.
Poslední záznam nepochází z pera Renii, Zygmunt 30. července 1942 roztřesenou ruku napsal. „Tři kulky, tři ztracené životy. Jediné, co pořád slyším, jsou výstřely, jeden za druhým,“ tímto deník končí. Krátce poté, co Renii zastřelili, když ji našli ukrývat se na půdě jednoho z domů, byl Zygmunt deportován do Osvětimi. Deník, který mu jeho milá svěřila, nechal v bezpečí u známých. Přežil koncentrační tábor, vyzvedl si deník a v roce 1950 se mu ho v New Yorku podařilo předat Elizabeth a Róze, Reniině matce, které rovněž po válce přesídlily do Spojených států.
Neteř chtěla poznat svou tetu
Ani jedna z žen si deník nepřečetla, Elizabeth ho nechala uložit do bankovního sejfu. Teprve v roce 2012 ho z trezoru vyzvedla její dcera Alexandra Bellaková a nechala ho přeložit do angličtiny. „Byla jsem zvědavá, chtěla jsem znát historii své rodiny a poznat tu neobyčejnou ženu, po které jsem byla pojmenovaná (pozn. red. její druhé jméno je Renata),“ vysvětlila Bellaková.
„Je načase, aby si deník přečetl zbytek světa“
„Neumím polsky, takže jsem si deník nemohla přečíst. Máma ho nikdy nečetla, nemohla mi tak říct, co je v něm napsáno,“ sdělila reportérům CNN. „Když jsem si ho přečetla poprvé, zlomilo mi to srdce,“ dodala.
„Její slova jsou vyspělá a mají neuvěřitelnou hloubku. Její poznámky i poezie mají styl. Se současným vzestupem všech –ismů: antisemitismu, populismu a nacionalismu, jsme se s matkou shodly, že je nezbytné, aby si Reniin deník přečetl i zbytek světa,“ uvedla Bellaková.
„Mamce je teď 87 let, deník si stále nepřečetla, nebo alespoň ne celý, pro ni jsou události stále živé. Jediné, co si přečetla, je zlomek, který je vystaven ve Smithsonovském muzeu,“ připustila Bellaková. „První reakce čtenářů, mladých nebo starých, je stejná, jsou naprosto ohromeni. Renii psaní a její touha po normálním životě a po matce je dostává,“ prohlásila Bellaková.
Témata:
Související
