Reportáž švýcarského deníku o inkluzi: Trosky krásné myšlenky

Školní systém ve Švýcarsku je čím dál tím zatíženější, protože musí integrovat všechny děti. Už i sami zastánci integrace uznávají, že nemůže pokračovat. Projekt rovnostářství se začíná hroutit.

Chlapec sedí sám v učebně školy Rütihof v Curychu a píše úkol. Jeho spolužáci si hrají venku. Má špatnou náladu a sotva pozdraví návštěvu, která do místnosti s poetickým názvem Školní ostrov přichází. „Tady mají žáci čas přemýšlet o svém chování,“ říká učitel, který má nad tímto Školním ostrovem dozor. Žáci do této »poškolní« či »doučovací« třídy chodí pravidelně, někdy je tu jen jeden, jindy víc.

Projekt typu Školního ostrova je pro švýcarský vzdělávací systém příznačný. V současné době existuje mnoho škol, které pracují s obdobnými »institucemi«. Jsou důsledkem skutečnosti, že třídy jsou stále různorodější a propast mezi nejslabšími studenty a těmi nejlepšími je stále větší. To s sebou přináší i skutečnost, že se zvyšují jejich problémy s chováním.

Skryté dělení

Některé školy zřizují Školní ostrovy, jiné se různorodost studentů pokoušejí řešit speciálními kurzy pro slabší žáky. Není též výjimkou, že ve třídě jsou dva kantoři, z nichž má jeden na starost problémové či slabší děti.

Než aby se děti separovaly oficiálně, jako to fungovalo dříve, tím, že se umísťovaly do zvláštních škol či speciálních tříd, probíhá dnes toto oddělení skrytě, schované za vzletnými názvy typu Školní ostrov.

„Integrace nemůže znamenat, že všechny děti spolu celý den sedí ve třídě,” tvrdí Urs Moser z Ústavu pro hodnocení vzdělávání na univerzitě v Curychu. „Diferenciace je normální. To, že mají děti stejné příležitosti ke vzdělání, přece neznamená, že se budou všechny stejně učit. Základní myšlenka je možná dobrá, ale ve výsledku napáchá ve školách víc škody než užitku, slabší žáci budou trpět. A nejen oni,“ říká.

Toto jsou nové, kritické tóny, které zaznívají stále častěji. Naznačují, že proces integrace, tak, jak o něm hovořilo v roce 1994 UNESCO ve svém Prohlášení ze Salamanky, selhal. Vlády 92 zemí se tehdy usnesly změnit stávající vzdělávací systémy směrem k inkluzivnímu vzdělávání, které zajišťuje právo na vzdělávání všech dětí bez ohledu na jejich individuální potřeby.

Tento ušlechtilý cíl Švýcarsko v roce 2004 stvrdilo zákonem, jež se zabývá diskriminací postižených. Pravomoc rozhodovat o jejich integraci v procesu vzdělávání přešla na jednotlivé kantony (autonomní státy tvořící Švýcarsko).

Víc než polovina jich sahá k inkluzi, protože je to mnohem levnější možnost než přesouvat slabší děti do speciálních škol. Integrace postižených dětí (Švýcaři o nich hovoří jako o speciálních dětech, pozn. red.) zpočátku přinesla pozitivní efekt. Před deseti lety bylo více než 6 procent studentů ve zvláštních školách, dnes je to těsně pod čtyřmi procenty.

Pro většinu dětí, které mají problémy např. se zrakem nebo sluchem, ale i pro mentálně postižené, je požehnáním, když se mohou vzdělávat ve škole, kterou znají, než aby se přesouvaly do nového prostředí zvláštní školy.

Ministryně Valachová pro Blesk: Můžu vyhlášku změnit. Ale k ničemu to nebude

Držet za každou cenu

Dnes už však zdaleka nejde jen o integraci postižených. Místo slova integrace se používá »magické« slovo inkluze. Ta neznamená nic jiného, než že se každé dítě musí za každou cenu držet v normální škole. Vzdělávací deficity, zanedbávání i migrace znamenají, že řady slabších studentů se rozšiřují. A kantory to dohání na pokraj jejich sil.

V průzkumu mezi středními školami v kantonu Curych zaznívaly odpovědi typu: „Slabší či problémové děti vyžadují od učitelů spoustu energie a pozornosti, která už pak kantorům nezbývá na zbytek třídy. Většina žáků tak trpí.“ Problémy s chováním jsou jedna věc. Ale učitelé musí navíc »bojovat« i s žáky, kteří mají poruchy učení, pozornosti, řečové, nebo dokonce autistické poruchy.

Tento problém z části kompenzují nejrůznější speciální kurzy typu logopedie, terapie psychomotoriky atd. Těch je však tolik, že tvoří jakési komplexní puzzle, suplující speciální školy. „Navíc se dnes prakticky už nedá hovořit o školních třídách tak, jak je známe. Většinová část žáků je v nich totiž utlačována a omezována. Inkluzí trpí učitelé, zdraví žáci, speciální žáci a ve výsledku celý švýcarský vzdělávací systém,“ myslí si Urs Moser.

Hlavní diagnózy

Specifické poruchy učení: Těžce nedostatečné výsledky ve čtení, pravopisu nebo matematice.

Porucha chování: Agresivita, krádeže, lhaní, útěky nebo jiné porušení pravidel.

Řečové postižení: Postižení v mluvené řeči (jak mluvení, tak porozumění).

Mentální postižení: IQ pod 70.

Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD): Nepozornost, nesoustředěnost a impulzivnost.

Úzkostná porucha: Separační úzkost, úzkost z testů, sociální úzkost, fobie.

Poruchy učení: IQ mezi 70 a 85.

Autistické poruchy: Přetrvávající nedostatky v sociální interakci. Omezené, opakující se vzorce chování s/bez intelektuálního nebo jazykového poškození.

Tělesné postižení: Postižení pohybového aparátu úrazem nebo chronickým onemocněním.

Smyslové postižení: Poškození zrakové, sluchové či jejich kombinace.

Výzkum zdůrazňuje úspěchy

Tyto stížnosti nejsou nové. Je ovšem zajímavé, že jsou v příkrém rozporu s tím, co na téma integrace doposud zjistila věda. Zeptáte-li se výzkumných pracovníků, prakticky bez výjimky vám řeknou, že integrace přináší úspěchy. Argumentují tím, že na výuce speciálních dětí se pozitivně projevuje prostředí klasické třídy, které je stimuluje.

Takto vedení žáci prý mají lepší sociální dovednosti než ti, kteří se vzdělávají na speciálních školách. Je zřejmé, že výzkum a praxe jsou si na hony vzdáleny. Inkluze má však zastánce i mezi politiky. „Je přece úžasné, když má co nejvíc dětí stejnou možnost dosáhnout vzdělání,“ myslí si basilejský radní Christoph Eymann.

Problém tkví v tom, že pod hlavičkou inkluze byly zrušeny malé třídy, určené pro postižené děti. Vznikly sice nové, v klasických školách, ale ty jsou jednoduše přetíženy. Při pohledu na tabulky je totiž zřejmé, že počet žáků, kteří vyžadují speciální přístup, ale chodí do normálních škol, za poslední roky strmě roste. Odborníci jsou přesvědčeni, že systém, tak jak je nastavený dnes, se začne hroutit a z krásné myšlenky zbudou jen trosky.

„Za deset let bude oddělování postižených a zdravých žáků opět naprosto běžné. Euforii z rovnostářství vystřídá deziluze. A projektů, které budou systém obcházet, podobně jako Školní ostrov v Rütihofu, bude přibývat,” říká odborník na inkluzi Gérard Bless.

Zvláštní opatření pro studenty v typické curyšské třídě s 22 studenty | Foto: archiv Blesku

Ministryně Valachová po návštěvě v Ústeckém kraji, který odmítá inkluzi: Nejsme v rozporu

Rozhovor s dětským psychologem Jürgenem Forsterem

Učitelé si stěžují, že ve třídách je víc a víc problémových dětí. Je to pravda?

„Je fakt, že v první řadě se zvýšil tlak na školy. Pravda je i to, že přibývá dětí s nejrůznějšími poruchami soustředění. Ale nemám k dispozici studie, které by dokazovaly, že úroveň mentálního zdraví dětí na švýcarských školách klesla. Rodiče postižených dětí chtějí po školách, a chtějí to právem, aby jejich děti měly stejnou možnost vzdělání jako všechny ostatní.“

Co to vlastně je porucha chování?

„Jde o hovorový termín, který je používán pro děti, jež jsou svou rodinou nebo školou považovány za problémové či je práce s nimi obtížnější.“ 

Dříve se takoví žáci přesouvali do malých, speciálních škol, potažmo tříd. Bylo by jejich zrušení chybou?

„Speciální třídy z mého pohledu neplní očekávání. I přesto, že byly malé a proškolení učitelé tak mohli mít k jednotlivým dětem pečlivější přístup, rodiče často brojili proti tomu, aby byly jejich děti do těchto škol posílány. I proto, že kantoři se v nich často měnili.“

Je dnes integrace takových studentů na lepší úrovni?

„Myslím si, že ano. V jednotlivých školách existují speciální podpůrné kurzy typu logopedie, které dětem pomáhají.“

Existují nějaké limity pro integraci těchto dětí?

„Určitě ano. Ne všechny děti mohou i přes obrovskou podporu navštěvovat normální školy.“

V Curychu připadá na 28 tisíc studentů 1400 studentů s postižením. Neodporuje to myšlence integrace?

„Zhruba třetina školení a kurzů pro tyto žáky probíhá v normálních školách. Ale jsou děti, které kvůli vysokému stupni postižení zkrátka vyžadují speciální přístup. Ten je jim poskytnut ve speciálních školách.“

Originální text reportáže deníku Neue Zürcher Zeitung najdete zde