Medková vystudovala ve 40. letech fotografii na Grafické škole v Praze. Nespokojila se však s dráhou profesionální fotografky a hledala vlastní způsob uměleckého vyjádření. Důležité pro ni v tomto směru bylo sblížení s Mikulášem Medkem. Díky jeho bohatému kulturnímu zázemí a kontaktům s výtvarníky, básníky, dramatiky i teoretiky vstoupila do inspirativního prostředí, jehož působení bylo pro umělce zvlášť důležité po roce 1948.

Tvorba Emily Medkové je bezprostředně spojena se surrealismem. Její nejranější díla jsou silně ovlivněny osobností Karla Teigeho a okruhu autorů s ním spojených.

Hlavní zdroje inspirace hledala autorka, která se až do roku 1962 jako zaměstnaná žena zabývala svými projekty pouze o víkendech, v prostředí Prahy. V jejích oprýskaných zdech, zatlučených oknech a zatarasených vchodech viděla obličeje, postavy či přízraky. Často celé soubory fotografií vytvářela se svým manželem, jak dokládá výstava. Soubor Stínohry z roku 1949 zachycuje stín Mikuláše Medka, jednou jako lučištníka, jindy jako žence. Na fotografii Vajíčko (1949) je zachycený Mikuláš Medek se zavřeným očima, poházený jehličím, v ústech má tři brouky a na čele mu stojí vejce s odloupnutou skořápkou zjevující skleněné oko. Propojují se tak dva zásadní motivy autorčiných surrealistických fotografií - oko a vajíčko.

Po Medkově smrti u ní sílil smysl pro černý humor, který se projevil i na fotografiích. Náměty nacházela na smetištích, mezi kovovým šrotem. Název jednoho z cyklů z té doby - Konec iluzí - vystihuje její tehdejší situaci i pocity. Zemřela po těžké nemoci v roce 1985 ve věku 56 let. Aktuální výstavu uzavírá jedna z posledních autorčiných fotografii Fantom z roku 1982. Návštěvníci uvidí přes 70 originálních fotografií, mimo jiné i fotografii Čuček z roku 1975, která nebyla v minulosti ještě nikdy vystavena.