Pražský sériový vrah rdousil a znásilňoval mladé dívky: Je stále na svobodě?
Na počátku 90. let minulého století děsil hlavní město násilník, který si oběti vybíral v nočních autobusech. Přepadl, znásilnil a uškrtil tři mladé dívky, pak se odmlčel a slehla se po něm zem. Policie ho nikdy nedopadla.
Studentka Markéta Č. (†19) si užívala večer s kamarády v baru. 20. prosince 1990, po druhé hodině ranní se rozloučila a se spolužákem nastoupila do autobusu linky 505 v horní části Václavského náměstí ve směru na Jižní Město. Ještě se jí ptal, jestli ji má doprovodit ke kolejím v Chemické ulici, kde bydlela, ona ale nabídku odmítla.
Mladík vystoupil a Markéta pokračovala až na zastávku Na Jelenách. Z ní směrem ke kolejím vede i dnes úzká pěšina obehnaná křovisky. Studentka se po ní vydala, do svého pokoje už ale nedošla. O dva dny později otec nahlásil Markétino zmizení a 27. prosince objevil náhodný kolemjdoucí v křoví ukryté tělo, přes které byla přehozená bunda.
Vrah dívku napadl, znásilnil a uškrtil jejím pleteným šálem. Kriminalisté v okolí vyšetřovali několik sexuálních napadení žen. Když ale případy rozkryli, vyšlo najevo, že jejich pachatel se vraždy dopustit nemohl, a vyšetřování uvázlo na mrtvém bodě.
Zabil ji na narozeniny
U jedné vraždy tehdy nezůstalo. Další dívka, teprve šestnáctiletá středoškolačka Šárka, slavila narozeniny s kamarádkami. 13. srpna 1991 kolem půl jedné nasedla na tramvaj a odjela do stanice Kublov. Z ní se vydala přes Pravou ulici kolem dětského hřiště, ani ona ale už domů nedošla. Ten samý den odpoledne bylo její tělo nalezeno v křoví, znásilněné a zardoušené šátkem. Necelých 10 kilometrů od místa vraždy Markéty Č.
Metropoli sevřel strach. Kde udeří neznámý násilník příště? Odpověď přišla zanedlouho... Za necelé tři měsíce se našlo tělo Pavlíny H. (†26). Leželo svlečené, znásilněné a uškrcené šátkem u vyšlapané cesty nedaleko ulice U družstva Práce (9 km od nálezu těla Markéty Č.). Poslední okamžiky oběti se kriminalistům nepodařily zmapovat, zavražděna ale byla kolem 10. hodiny 5. listopadu 1991.
Spravedlnost už nepřijde
U dívek byly zjištěny stejné biologické stopy pachatele i shodný modus operandi, tedy způsob provedení vražd. Vrah dívky nejdřív udeřil do tváře, znásilnil a uškrtil. Každé oběti pak ukradl nějakou drobnost. Kriminalisté prověřovali řadu možných pachatelů, tisíce poznatků a stop šetřili i v průběhu následujících 20 let. Dnes už jsou vraždy téměř 14 let promlčené. Zůstanou tak bez trestu a nejspíš i nevyřešené.
Blesk KRIMI DO KAPSY
- Každý měsíc přes 60 krimipříběhů
- Skutečné zločiny na našem území
- Od Rakouska-Uherska a první republiky po socialismus a divoká devadesátá léta
- A jako bonus: Deset superkřížovek
Kupujte i přes iKiosek.cz s dopravou až do schránky ZDARMA
Psycholožka Čírtková: Vražda blízkého bez pachatele?
Čím si procházejí pozůstalí, kteří násilným činem ztratí blízkého?
„Kromě traumatu ztráty, že odešel někdo, kdo už se nevrátí, po kom zůstane mezera, pozůstalí vždycky řeší narušenou potřebu spravedlnosti. V hlavě mají otázky: Proč se to stalo? Mohl jsem něco udělat? Jinak řečeno, mají narušenou iluzi spravedlivého světa. Třeba, že hodným lidem se nedějí zlé věci.“
Je důležité, aby věděli, kdo vraždil?
„První fáze smutku je stejná – šok, že došlo k zavraždění blízkého. Často se to pak láme do druhé fáze, která je zlostná. Jak se to mohlo stát? Je to doba, kdy policie pátrá, hledá důkazy, podává vyšetřovací verze. U pozůstalých slouží dopadení i odsouzení jako určitá terapie spravedlnosti. Ta narušená potřeba iluze spravedlnosti se znovu rekonstruuje. Ale v případě, že tato fáze neskončí dopadením, ale tím, že policie řekne: Všechno jsme udělali, ale nemůžeme se momentálně k pachateli dostat, tento aspekt chybí. A najednou se život odvíjí v duchu, který bych nazvala čekání na vraha.“
Může se stát, že se v této fázi pozůstalý takzvaně zasekne?
„Jestliže pachatel není dopadem, jsme tváří v tvář příběhu, který nemá konec. A my potřebujeme mít příběhy s koncem. Nejlépe příběhy s happyendem.“
A když ten konec chybí?
„Pak je to život, který jede po dvou kolejích. Pozůstalí se snaží vrátit zpátky a zase fungovat, ale současně pořád žijí s nadějí, že jednou bude vrah dopaden. Říkají třeba, že kdykoliv zazvoní zvonek, doufají, že tam bude policie. Že jim řekne: Tak jsme ho dopadli, našli jsme ho.“
Jak se jejich život potom odvíjí?
„Pestrost prožívání zármutku je široká. Někdo se stahuje do ústraní, někdo o tom potřebuje mluvit, hledat informace, donáší poznatky na policii a oslovuje senzibily. Toto aktivní vyhledávání v naději, že se objeví informace, které případ dostanou do jiného světla, je v pořádku. Svým způsobem je to pokus, jak se s traumatem vyrovnat, a když jde vedle běžného života a neochromuje ho, tak je to úplně v pořádku.“
A v opačném případě?
„Když tím trpí ostatní oblasti života, je to vodítko, že bych se měli jít poradit. Pokud je člověk zahlcen zármutkem tak, že ztrácí veškerou životní energii, má pocit, že život nemá smysl a nemůže o tom ani mluvit, jak mu chybí energie, tak to je ta chvilka, aby se obrátil na odborníky.“
Stává se to často?
„Statistiky o truchlení říkají, že zhruba 10, maximálně 20, procent z nás ho může mít komplikovanější. V ostatních případech platí, že zhruba rok se stavíme na nohy. Psychicky, mentálně. Toto odpoutávání proběhne, ale osoba, která odešla, nás vždycky bude nějak doprovázet. Vždy si vzpomeneme, když bude mít narozenin nebo když bude nějaký významný den – svátky, Vánoce... Bude prostě u toho stolu chybět. Ale toto truchlení je normální.“
Truchlící lidé v sobě občas emoce uzavřou. Co s tím?
„Základní terapie je, že o tom mluvím, zemřelého si dovedu dát do určitého rámečku a vzpomínám, co jsme spolu prožili. Že o něm mluvím, jsou »pilulky«, které mi pomáhají smutek zpracovat.“ Zdůrazňujete, že truchlení je individuální.
Můžete to rozvést?
„Uvedu příklad. V 90. letech v Německu byl v rodině zavražděn syn. Matka se upjala na mladšího syna. Byla starostlivější, úzkostná a měla o něj velké obavy. Otec reagoval přesně opačně. Chtěl se hlavně dozvědět, kdo je pachatel. Dal do toho veškerou energii i peníze. Nakonec se ukázalo, že šlo o sériového vraha a pedofila, který byl dopaden až v roce 2011. Otec zemřel tři dny po vynesení rozsudku. Jeho mladší syn říkal, že byl další obětí, že se upjal k jedinému cíli a pak už neměl pro co žít.“
Co když je v podobné situaci známý? Jak mu pomoci?
„Nenechat ho padnout. Opakovaně s ním mluvím, snažím se, aby vznikl dobrý vztah, a postupem času na mě třeba dá. Ale pozor! Nemůžete takzvaně páchat dobro. Zachránci někdy oběť tlačí, naléhají na ni, což je špatně. Takže dávat na výběr, říkat: Nemusíš, rozmysli si to.“
Nojo, na znásilňování chlapečků tu máme fráterníky.