Bojovník proti terorismu podplukovník Pavel Černý: Trénuje vojáky po celém světě

Autor: Jindřich Bíč - 
21. 11. 2017
15:49

Podplukovník ve výslužbě Pavel Černý jezdí po celém světě a učí policejní jednotky zasahovat proti zločincům i teroristům. A to často v zemích, které rozhodně nepatří k nejbezpečnějším.

Už jste někdy někoho zabil?

„Ne, nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych byl nucený použít zbraň. Je ale spousta těch, kteří se vrátili z Afghánistánu či z podobné země, a jak se říká, nezkazí dobrý příběh pravdou. Vykládají, jak se budí ze spaní, protože se jim zjevují tváře lidí, které zabili. Jednou se mě také někdo zeptal, kolik jsem zabil v Afghánistánu lidí. Když jsem mu odpověděl, že nikoho, nevěřil... Trval jsem však na tom a on byl očividně zklamaný.“

Setkal jste se s  někým, kdo někoho zabil?

„Myslíte, usmrtil v policejní či vojenské akci? Ano. Ptal jsem se jich, jaké z toho měli pocity, a většinou mi říkali, že měli ohromnou radost. Dalo by se to prý přirovnat k tomu, že dali gól. Vyhráli, přežili oni i jejich kamarádi kolem, a prohrál ten špatný proti nim.“

Takže voják nebo policista vlastně musí být agresivní?

„Svým způsobem ano. My lidi trénujeme ke kontrolovanému násilí. Buď někoho »lámou« do pout, nebo používají zbraň, aby protivníka zastavili, někdy, když je to opravdu nakonec nezbytné, i zabili. Agresivní zkrátka musí být, protože jinak by to při konfliktu mohli být oni, kdo zůstanou ležet na zemi v krvi.“

Dostal jste se někdy do konfliktu na ulici? 

„Ano, ale veškeré situace jsem vyřešil slovně, případně pepřovým sprejem či teleskopickým obuškem.“

Obuškem? Co se stalo?

„Dva zfetovaní mladíci v Praze na Novém Smíchově házeli zboží na prodavačku a já jsem se jí zastal. Oni na mě agresivně řvali, že si to se mnou vyřídí, tak jsem pověděl prodavačce, ať zavolá ochranku, spíše pro svědectví než kvůli bezpečí. Chtěl jsem, aby bylo jasné, že já jsem ten, co se zastává, a oni jsou útočníci. Když jsem vycházel, měl jsem už proto v rukou v kapse preventivně připravený pepřový sprej a teleskopický obušek. Bylo to třeba. Dohnali mě a bez zaváhání zaútočili.“

Jak to dopadlo?

„Dopadlo to tak, že po zásahu sprejem a vyhlídce, že dostanou ještě napřaženým »teleskopem«, paradoxně ještě křičeli o pomoc.“

Dalo by se říci, že jste nebezpečný člověk?

„Jako kdokoliv jiný. Nebezpečný může být totiž každý, otázkou je, zda chce. Největší zbraní je totiž člověk a jeho mozek. Důležité je, jestli své schopnosti člověk využívá pro dobrou věc nebo pro špatnou.“

Dokázal byste ochránit svoji rodinu?

„Rád bych dokázal ochránit svoji rodinu. Ovšem jak policejní zásah, tak reakce při napadení není exaktní věda. To, co vy pro své schopnosti děláte, jak na sobě pracujete, pouze zvyšuje šanci, že nakonec v rizikové situaci uspějete. Může totiž rozhodnout smůla či nešťastná shoda okolností.“

Je něco, čeho se v dnešní době bojíte?

„Strach mám především z  nesvobody. Vnímám totiž, že v naší zemi a v celé EU je příklon k jakési nedemokracii. Starání se o, nebo spíše za občana a bombardování ho různými příkazy. S  hrůzou koukám na to, jak na západ od nás akceptují nesvobodu, a dokonce po ní někteří i volají. Já jsem opravdovou totalitu osobně poznal. Ti na západ od nás takovéto zkušenosti nemají a nechápou, kam by mohlo postupné ořezávání občanských práv vést.“

Jedním z  práv je nošení zbraně, pokud máte zbrojní průkaz. Jste spokojený s českým zbrojním zákonem?

„My máme dozajista jeden z  nejpovedenějších zbrojních zákonů, který nám může bez přehánění celý svět závidět. Je kombinací přísnosti a náročnosti. Tedy aby se ke zbrani nedostal člověk, který zbraň mít nemá. A aby prověřování kompetence k vlastnictví zbrojního průkazu bylo co nejdůkladnější.“

Není podle vás nebezpečné, když lidé mají doma střelné zbraně?

„Vždyť účinnou zbraní může být auto, dlažební kostka anebo nůž. Jako bývalý policista vám mohu říci, že mezi nejčastější vražedné předměty patří to, co člověk najde doma.“

Jak jste se dostal k tomu, že jste začal školit další policisty?

„Krátce po revoluci měla naše policie neuvěřitelnou šanci, kterou státy od nás na západ neměly. Koníčkáři, tedy ti, které bavily bojové sporty, zbraně a sebeobrana, mezi něž jsem patřil i já, zde dostali volnou ruku a mohli u policie předávat to nejlepší, co nasáli, ostatním. Na rozdíl například od bezpečnostních složek v  Německu, kde je jeden postup beze změny dán po desetiletí a jsou hrdí na to, že je neměnný. Mně bylo v té době asi 25 let, měli jsme na starost přípravu nových lektorů a pak následně i nové policisty. Výcvikový sektor byl v průběhu 90. let malým zázrakem.“

Poté jste začal vyjíždět do světa učit speciální policejní jednotky?

„Začal jsem spolupracovat s firmou ESP, což je dnes jeden z největších světových lídrů v oblasti bezpečnostního vybavení. A tato kooperace mě přivedla i do zahraničí. Cvičil jsem znalosti a dovednosti, často to bylo v některých zemích zavádění prvního systematického výcviku, neb žádná koncepce tam nebyla. Pro mě to byla velká výzva, protože tam byly naprosto jiné podmínky. Materiální, lokální, náboženské nebo jejich mentalita.“

To musela být výzva…

„To byla, protože za vámi musí zůstat co nejlépe proškolené týmy domácích instruktorů, které jsou připraveny na boj s kriminalitou či terorismem a své dovednosti a znalosti dokážou smysluplně šířit dále.“

Kde byly pro výcvik nejhorší podmínky?

„Tam, kde jsou od našich standardů strašně vzdálené. V  Africe či Afghánistánu zápolíte s  hygienou, stravováním, někdy vám někdo podá ruku, kterou má celou pokrytou ohavnými boláky. Vy pak hned běžíte se dezinfikovat. To jsou země, kde se vyskytují strašlivé choroby. Velmi zrádné je ale kupříkladu Mexiko.“

V čem?

„Je mimořádně hezké a na pohled vlídné. Pod tímto pláštíkem však vře občanská válka. Každý den tam umírají policisté. Na mých kurzech tam bylo jenom velmi málo lidí, kteří nestříleli ve službě. Když se muži zákona rozhodnou bojovat proti kartelům, doplatí na to obvykle oni i jejich rodiny. Doslechl jsem se, že jsou unášeni a vražděni i policejní instruktoři. Nikdo z  narkokartelů prý nechce, aby policie byla lépe vycvičená. Jak mi řekli, jeden instruktor, který tam byl přede mnou, specialista na únosy, byl paradoxně unesen a našli ho o pár dní později rozčtvrceného v kufru.“

Bál jste se?

„Není to přímo strach. Člověk se snaží být ostražitý. Tamější policisté se ovšem chtějí učit novým dovednostem, neb je jim jasné, že bez nich mohou až příliš snadno ve službě zahynout. V Afghánistánu jsem se oproti tomu potýkal s obrovskou nechutí něco vůbec dělat.“

Měl jste na starosti muslimy?

„Ano. Cokoliv jim bylo méně příjemné, schovávali mazaně za svou víru. Využívali ji ale navíc i obratně ve chvíli, kdy v takovém případě mohli získat nějakou výhodu.“

Například?

„Přišli za mnou s tím, že po dvanácté hodině nemohou pracovat, zvláště když je islámský svátek ramadán. Nemohou jíst, ale vy je záhy vidíte obědvat. Ta zkušenost je velmi cenná a na leccos vám vytvoří názor.“

V  Egyptě se už odehrálo nemálo teroristických útoků a vy jste bezpečnostní složky školil i tam. Jaké to bylo?

„No, něco strašného. Vždy jsem tvrdil, že skutečně dobrý policejní instruktor není ten, který dokáže cvičit aktivní skupinu pilných policistů, ale ten, který i naprosto nemotivované jedince dokáže získat pro věc. Vždy jsem byl pyšný, že jsem patřil mezi ty druhé. V Egyptě to ale byla výzva. Ti lidé tam raději klábosí u kávy a čaje a dělají si »selfíčka« na mobily. Je to tragické a v tamní atmosféře je těžké dělat něco pro jejich dovednosti, co mají navíc coby instruktoři předávat dále. Kuvajťani byli dokonce ještě o stupeň línější. Setkal jsem se s absolutním nezájmem.“

Jaký je váš názor na Čínu?

„Tam jsem byl už čtyřikrát a instruktorsky jsem si vysloveně spravil chuť. Neznám opravdu pracovitější a motivovanější lidi, než jsou Číňané. A chápu pak také, proč se říká, že Číně bude patřit svět. Buď si nás ekonomicky koupí, nebo díky své píli a houževnatosti zaslouženě dosáhnou tohoto stavu.“

Proč?

„Číňan, co neudělá napoprvé perfektně, bude umět hned už zítra, protože se chce učit. Lekce si točí na video a ve svém volném čase si je pouští ze záznamu. Když dáte přestávku v Kongu, v Egyptě nebo v Kuvajtu, lidé se vám už možná nesejdou. Číňané o pauze i sami cvičí a po přestávce k vám na povel hned běží.“

Není to tím, že mají nařízeno režimem, aby poslouchali?

„Ne. Já jsem měl problém jet do Číny, protože jsem velký demokrat. Nechtěl jsem školit složky, které by měly být represivní, to znamená využívané k útlaku. Tamější kolegové, kteří jsou navíc i z nekomunistického Hongkongu, mi však mnohokrát měli šanci prakticky předvést, že tam už nevládne ideologie, kterou jsem si barvitě představoval. Už tam nevidíte rudé hvězdy ani prapory. Ta země se přesunula od hlásaného komunismu k  tomu nejtvrdšímu kapitalismu, kdy rozhoduje jenom práce sama na sobě a až fanatická vůle zlepšovat se a uspět.“

Mají Číňané vlastní hlavu?

„Mají. Naposledy mi k mému velkému překvapení sdělili, že tu či onu techniku nemohou dělat, protože je moc násilná a oni zde při zákroku nesmí někoho zranit. Když jsem se ptal: Jak tedy někoho zpacifikujete, říkali, že nevědí, ale politický tlak na Čínu z okolního světa je takový, že vyšly »demokratizující« předpisy s tímto zněním. Takže při policejní akci nesmí příslušník zákona nikoho poranit. Musel jsem se smát, když jsem jim povídal: Zvláštní, před 30 lety jste tu do lidí na demonstraci jezdili tankem, a nyní máte zakázáno jakkoliv při zákroku pohmoždit kriminálníka.“

To je zajímavé. Jak jste se s  tam s  nimi dorozumíval?

„Anglicky, měl jsem překladatele do čínštiny. Ale i to není bez problémů. Vzpomínám si, že jsem jednou začal úvodní přednáškou, kterou jim následně z angličtiny přeložili. Pak se zvedl les rukou, že nerozuměli, protože překladatel mluvil kantonsky a oni mandarínsky. Takže se tam postavil další tlumočník, který zas překládal kantonštinu do mandarínštiny. Nebylo to lehké, a to také proto, že tam celkově není snadné obstát.“

Čím to je?

„Jak nám bylo hned zpočátku řečeno: Pokud Číňana nepřesvědčíte svou kvalitou, bude se jenom zdvořile usmívat. Asi to děláme dobře, a to nejen proto, že jsme tam byli už čtyřikrát. Ti lidé jsou velcí profesionálové. Jezdívám tam většinou na měsíc a pro výcvik jsou tam opravdu náročné podmínky. V jižní Číně je totiž asi nejhorší klima, co jsem zažil. A to mohu porovnávat. Afrika hadr.“

Když mluvíte o Africe – jak na vás reagovali tam?

„V Kongu se mě při prvním setkání zeptali, kolik jim budu platit za to, že budou cvičit. Oni myslí, že když jsem bílý, jsem bohatý a je mou povinností něco jim dávat. Místní mi pak nejednou říkali, že někteří lidé, zvyklí na humanitární pomoc, která se stala pravidlem, tam ani pracovat nezačnou. Buď přijede někdo s jídlem, nebo umřou se svou rodinou. Já na dotazy mých místních studentů řekl: Ne, já vám nebudu platit. Naopak, vy mně, tedy váš stát mně a nejsem laciný. A váš nejvyšší generál říkal, že chce vidět výsledky a že si prý s  vámi mohu dělat, co chci. A i když to byli drsní chlapi, co mockrát viděli smrt, tak abych dosáhl výsledku, musel jsem je i bít.“

Bít?

„Ano, to byla na rovinu někdy jediná šance, jak je k něčemu donutit. Pokud se jim nechtělo trénovat, případně přišli pozdě na výuku. Podobně to bylo i v Indii. Dá se donucovat motivací, tedy pochvalou, odměnou, anebo naopak trestem. Dříve jsem to dělal i v Čechách, dnes by si to na policejní škole už někdo dovolil jen sotva. Člověk si ale v případě chyby na střelnici, když ohrozí jiné lidi, ten kopanec více pamatuje. To, co mi způsobuje bolest, nebudu přece dělat znovu.“

Bál jste se tam venku někdy o svůj život?

„No nevím, jestli vysloveně bál, ale musím říct, že jsem tam zažil i situace, které nebyly příjemné. Jednou mě vezli moji hoši z protiteroristické jednotky PRI v  Kongu. Chtěl jsem pro svou dceru, které tehdy bylo devět let, nafotit nějaká zvířátka, abych jí poslal z hotelu fotky. Najednou se vynořili dva vojáci, že mě zatknou, protože mám foťák. A že jim dám všechny peníze, neb to zaplatím jako pokutu. Ti moji elitní policisté, oblečení ovšem v civilu, jim řekli, že jsem hostem nejvyššího policisty v zemi a mohu si fotit, jak chci, kde chci a co chci. Oni ale sundali z ramenou kalašnikovy a namířili je na nás. Moji svěřenci zas vytáhli svoje pistole a já jsem se zděsil, protože jsem znal jejich střelecké dovednosti. Stál jsem uprostřed a říkal jsem si, v  jakém podivném pitomém westernu jsem se to ocitnul. Navíc bylo pravé poledne.“

Jak jste se dohodli?

„No ti vojáci nakonec nebažili po foťáku a penězích naštěstí tolik, aby stříleli po místní policii, a nechali nás pomalu vycouvat a jet. Byla tam i jiná situace. V jedné přestávce během výcviku na základně například moji žáci, oblečeni v těžkých vestách, táhli na betonový plácek několik spoutaných osob s  tričky přes hlavu. Já jsem se ptal: Co to má znamenat? Oni mi řekli, že to je gang, který operativně pozatýkali. Když jsem se ptal, proč je přivedli na výcvik, řekli, že bychom na nich mohli trénovat. Můžeme je totiž prý klidně zranit, nebo i zabít. Neb tito lidé, co mají na svědomí desítky přepadených a zavražděných lidí, stejně dostanou trest smrti. No, já jsem jim řekl, že radši ne, a oni byli očividně zklamaní.“

Teda vy neustále někoho zklamáváte. Není zklamaná i vaše rodina, že stále jezdíte po světě?

„Jsem rozvedený, což je asi i určitá cena za moji práci. Když ještě doma totiž říkáte, jak vás ta práce hrozně baví, není to ta nejlepší strategie. Dceři je dnes čtrnáct let a musím říct, že ji moje koníčky moc nezajímají. Spíše prý chce být zpěvačkou. Sice ji někdy učím střílet, dělá to však spíše jen kvůli tátovi. Popravdě ale, nechtěl bych, aby se jí tyto dovednosti v budoucnu musely prakticky hodit.“

Doporučujeme

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi
1080p 720p 360p
Další videa
Články odjinud