Davida (28) považují Češi za teroristu: Chápu je, říká poloviční Armén
David se narodil v Česku a celý život tu také žije. Jeho matka byla z Arménie, rodiče se seznámili, když Davidův otec studoval v Rusku. Kvůli svému vzhledu zažil David v dětství drsnou šikanu, dlouho se nenáviděl za to, že je jiný než ostatní. Pak se se vším srovnal. Situace se změnila po vlně teroristických útoků. Mladý muž pociťuje napětí a pohledy kolemjdoucích, kteří se na něj dívají jako na potencionálního teroristu. Jak se mu v této atmosféře žije v Česku a co si o tom myslí?
Příběh Davidových rodičů připomíná trochu romantický film. On studoval v Rusku, kde poznal Davidovu matku, původem z Arménie. Po návratu do Čech si se svou vyvolenou dlouhých pět let psal jen dopisy, než se vzali a rozhodli se žít v Praze.
V roce 1989 se jim narodil syn David. Mladý muž umí několik jazyků, arménsky dle svých slov mluví obstojně, ale myslí si, že se mu jazyk z paměti vytrácí. Možná také kvůli tomu, že nemá možnost s nikým arménsky mluvit.
Jeho matka se podle něj v Česku nikdy s projevy nenávisti nepotýkala, zvláště ne za socialismu, kdy tu začala s manželem žít. „Arménie zažila stejný druh komunismu jako my, navíc Češi jezdili na vojnu do Jerevanu a Arméni zase sem,“ řekl David Blesk.cz.
„Zažil jsem extrémní šikanu. Přes noc ale nezbělám.“
Na školku David vzpomíná tak, že čas od času se tam objevilo dítě, které mělo problémy s jeho vzhledem. „Děti jsou v tom věku jako houby, nasávají to, co vidí doma, takže je to hlavně o rodičích. Pokud má někdo nenávistné rodiče, kteří rasisticky nadávají, tak si to přinese dítě i do školky,“ myslí si David.
Největší šikanu kvůli svému vzhledu zažil, když mu bylo 12. „Jel jsem na lyžák, kde na malé děti dohlížely jen starší děti, takže se nedalo nic řešit. Zažil jsem extrémní šikanu, jako bylo močení do postele, dostal jsem lopatou do obličeje a vyhodili mě z druhého patra z okna,“ vzpomíná mladý muž. Tehdy se prý nenáviděl za to, že je jiný. „Jenže pak mi došlo, že to, že jsem tmavší, není problém, není to ten problém, který můžu vyřešit, zkrátka nezbělám přes noc a ani bych nechtěl,“ říká David a pokračuje: „Nechtěl jsem, aby se mnou tyhle frustrace zůstaly. Pokud někdo něco takového zažije, měl by se poučit z minulosti, nezapomínat na to, kde jsme byli. Já jsem díky tomu, co jsem zažil, nekonfliktní, vyrovnaný, celkem beze strachu a nemám problém se za sebe postavit.“
K této vyrovnanosti přispělo i to, že na střední škole začal David hrát závodně ragby a zastával se šikanovaných spolužáků. Otevřeně ale také přiznává, že se vše změnilo v době, kdy začal sexuálně žit. „Holky na mě šly, začal jsem se vším dříve než moji vrstevníci a to mi také zvedlo sebevědomí,“ říká s úsměvem David.
Navíc během studií umělckého oboru nikdo jeho vzhled neřešil. „Tam, kde je kultura a vědomosti, tam něco takového nemá co dělat,“ vysvětlil výhody studia uměleckého oboru.
Mezník? Útok na časopis Charlie Hebdo
David začal vnímat, kdy se začaly objevovat zprávy o islámském terorismu a jak pomalu zmizel terorismus evropských extremistů, jako jsou např. irští separatisté. Zlom podle něj nastal v roce 2015, kdy teroristé vtrhli v Paříži do redakce satiristického časopisu Charlie Hebdo a postříleli 12 novinářů.
„Pamatuji si přesně na ten den, kdy jsem nastoupil do autobusu a v tu chvíli se na mě všichni podívali a začali oddechovat a mně bylo jasné, že přemýšlí, jestli nemám v batohu bombu,“ popsal svoje pocity David.
Připomeňte si útok na časopis Charlie Hebdo:
Sám přiznává, že příliš často zpravodajství nesleduje, ale vždy bezpečně pozná, že se stal teroristický útok. Stačí mu reakce lidí.
„Po útoku v Manchesteru jsem nastoupil do metra a všiml jsem si, že se na mě lidé dívají, uhýbají pohledem, případně zírají a šeptají si, takže mi bylo jasné, že někde se zase něco stalo,“ přibližuje David situaci, která je stále častější.
Český vtipný rasismus
„Jednou se mi stalo, že jsem seděl v hospodě, přišla za mnou skupinka lidí, která mi slušně vysvětlila, že mi rozbije hubu a já domů rozhodně nepůjdu po svých. Tak jsem se ptal proč,“ popisuje jednu z mnoha podobných situací David. Vše vyřešil s optimismem sobě vlastním. Skupinku pozval ke stolu a vše probrali.
„My tady v Česku máme hezkou a vtipnou verzi rasismu – nemůžu říct, že Češi nejsou rasisti, ale jsme jimi veselým způsobem. Když by člověk přišel do hospody na vesnici, tak se na něj všichni otočí, budou koukat, ale jakmile si sednete ke stolům dáte si pivo, popovídáte si a často se to vyřeší. My nemáme jen rádi cizí lidi, dokud se s nimi neseznámíme,“ myslí si David.
Muslimka ve vlaku: Co si o ní myslí kluk na protější sedačce?
Problémy při pohovoru a na poště
Pobaveně David vzpomíná na to, když si zapomněl na poště tašku, ve které měl věci do posilovny. „Odešel jsem z pošty a po čtvrt hodině jsem si vzpomněl, že jsem tam tu tašku zapomněl. Vrátil jsem se ve chvíli, kdy kolem tašky stáli policisté, tahali z ní moje propocené ponožky a přemýšleli, zda tam není bomba. Když mě spatřili, tak dostali ještě větší šok,“ směje se mladý muž.
Nicméně je přesvědčený, že kvůli vzhledu už ho párkrát nepřijali do zaměstnání, ačkoliv mu to nikdy nikdo na rovinu nepřiznal. Diskriminaci jako takovou připouští, ale odmítá.
„Je jednoduché odsoudit to jako diskriminaci, ono to může způsobeno tím, jakým způsobem vybíráme zaměstnance, protože já když potkám dva lidi se stejným životopisem, tak si stejně vyberu toho, který je mi vizuálně příjemnější. A my máme nastavené evropské měřítko líbivosti – světlá tvář, světlé oči. Takže to není vědomá věc, ale hraje to roli. Zajímavé je, že při pohovorech na vyšší pozice toto nikdo neřeší,“ přemýšlí David.
Zahalování muslimek v Česku podle arabisty: Nemusí mít hidžáb, stačil by kroj z Kyjova:
„Na lidi se nezlobím.“
„Rozumím a chápu, proč se mě lidé bojí. Já jsem vychovaný ve stejné kultuře a nemůžu říct, že bych na někoho také takto nedíval. Nikdo není absolutně otevřený, nikdo nemůže tvrdit, že se nedívá na někoho, kdo je jiný než my. Je to standard. Pokud je někdo jiný, vyvolá to ve mně nějakou reakci a ty jsou tady už od pravěku, abychom věděli, že se máme bránit, kdyby se něco semlelo,“ odpovídá David na otázku, zda mu vadí, že si ho lidé pletou s teroristou.
„Jsme empatické bytosti, a pokud se nějaký šílenec odpálí uprostřed koncertu, kde jsou děti, tak není jednoduché to jen tak přejít. My si pokládáme otázky, proč se to děje, jak je to možné, a protože já vypadám, jako ti útočníci, tak chápu, že lidé do mě promítají tu nenávist a otázky,“ pokračuje David.
Na druhou stranu připouští, že pokud se na něj lidé dívají jako na teroristu příliš často, nejraději by nosil v každé ruce plechovku piva a kolem krku slaninu, aby bylo každému jasné, že je Čech.
Pokud někoho David odsuzuje, tak ty, kteří s těmito problémy nic nedělají. „V Británii je problém násobený tím, že s tím tamní muslimská obce nic nedělá, nevaruje, má mezi sebou dokonce lidi, co s tím i souhlasí. Kdyby tyhle skupiny přestaly být ublížené a něco dělaly, aby nebyli všichni muslimové bráni za bandu teroristů, tak je třeba se ozvat a zastat se jich. Já bych jako Čech nechtěl, aby si cizinci mysleli, že jen pijeme pivo a vozíme si na dovolenou vlastní jídlo. Pokud chci ten názor změnit, tak musím začít u sebe.“
