Karla Čapka plicní edém „zachránil“ před gestapem: Utopilo ho jeho vlastní tělo
O životě a odkazu Karla Čapka se napsalo už mnohé. Méně se ovšem mluví o jeho smrti, která přicházela pomalu, až ho po půl roce dostihla na Boží hod vánoční. Umíral tiše, plíce se mu kvůli dlouhé nemoci plnily vodou a jeho poslední momenty naplňovalo jen lapání po dechu, kterého se mu nedostávalo. Jeho bratr Josef později prohlásil, že bratr měl štěstí - stihl totiž zemřít krátce před okupací a zachránil se tak před gestapem.
Karel Čapek nebyl jen spisovatel a dramatik, ale také významný novinář, který hluboce prožíval všechny události v českém státě. Do první světové války nebyl odveden kvůli chronickému onemocnění páteře a po vzniku Československa se stal velkým příznivcem Tomáše Garrigue Masaryka. S nástupem radikálních hnutí začal všemi dostupnými prostředky bojovat proti fašismu. Ve svých dílech poukazoval na ničivou moc této ideologie a hrůzy války. V novinách své názory ventiloval jasně. Bohužel zbytečně. S Mnichovskou dohodou se mu zhroutil svět.
Krátce před jejím podepsáním ho navíc stihlo osobní neštěstí v podobě povodní zasaženého sídla ve Staré Huti u Dobříše. Už odsud se pomalu počítá Čapkův konec - ze Strže se vrátil s horečkou, které se už nikdy nezbavil...
I s podlomeným zdravím se v říjnu 1938 Čapek přestěhoval do poničeného letního sídla a pustil se do nutných oprav. Nevytápěný dům, kde trávil všední dny, a těžká práce mu na zdraví rozhodně nepřidaly. O víkendech, na které jezdil domů do Prahy, pracoval na svých literárních dílech.
Krátce před Vánoci ho skolila chřipka, pár dní ležel, ale hned, jak mu začalo být lépe, opět se vrátil k práci. A patrně to se mu stalo osudným - 19. prosince musel znovu ulehnout. K chřipce se přidal zánět ledvin a po pár dnech i zápal plic. „V té době nebyla dostupná antibiotická léčba a zápal plic byl takřka neřešitelnou situací. Na Štědrý den byli přivoláni profesorové Josef Pelnář a Josef Charvát, přesto Karel Čapek den poté onemocnění podlehl,“ popisují lékaři na stránkách Ústavu lékařských informací.
Podle Lidových novin, které o jeho smrti informovaly den poté, naposledy vydechl v 18:45. Z jiných zdrojů a i z toho, jak jeho poslední hodiny ale popisovala publicistka Milena Jesenská, se dá usuzovat, že Čapka nakonec o život připravil plicní edém.
Jde o stav, při kterém se plíce nemocného plní tekutinou. Otok plic, jak se také edém nazývá, se projevuje dušností, která se zhoršuje zejména v noci, při poloze vleže. „Ležet už Čapek nemohl, tedy vysedával. V polozkroucené, pokřivené poloze seděl na posteli hodiny, hodiny, hodiny, zápase o dech,“ popisuje Jesenská v týdeníku Přítomnost. Pocity při edému lidé často popisují jako podobné tomu, když se člověk topí...
Plicní edém není neřešitelný problém, lékaře ale k Čapkovi povolali pozdě. Primárně se nemocnému podávají léky na odvodnění a dodává se mu kyslík. Důležité je ale vyřešit nemoc, která otok plic způsobila. V Čapkově případě to bylo více faktorů najednou - zejména zánět ledvin a dlouhodobé horečnaté onemocnění.
Karlův bratr Josef nad mrtvým tělem údajně prohlásil: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Už ho nic dobrého nečekalo. Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku.“ A měl pravdu - Karla plánovalo gestapo odvést už několik měsíců, mučivé smrti v lágru ale unikl. Josef ne - byl odvezen do Německa a postupně prošel koncentračními tábory Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen až skončil v Bergen-Belsen, kde podlehl skvrnitému tyfu.
Můj pes taky umřel na edém plic (yorkshire 15 let), resp. jsem ho musel nechat utratit. Nevím, jak to bylo u Čapka, ale na nedostatek péče si pes nemohl stěžovat. Délka věku tomu napovídá. Čapka zřejmě nikdo pravidelně nevenčil.