Sobota 19. června 2021
Svátek slaví Leoš, zítra Květa
Polojasno 32°C

Armádní psycholožka Helena Sováková: Rozvolňování? Je to jako návrat z války!

Autor: Bohumil Křeček - 
23. května 2021
11:40

Konečně se začínáme vracet k předcovidovému životu! Jak ale upozorňuje šéfka psychologické služby Armády ČR, která má za sebou mise v Iráku a Afghánistánu, tahle fáze má svá skrytá úskalí. „Ovšem dá se na ně připravit,“ říká psycholožka plk. Mgr. Helena Sováková.

Proč něco tak pozitivního, jako je návrat k normálu, vlastně představuje riziko?

„Protože očekáváme, že navážeme na svůj »normální« život. Ale nelze se vrátit tam, kde naše žití přerušila pandemie.“

Ale proč ne?

„Zkusme se na naše životy podívat s odstupem. Více jak rok prožíváme tzv. misi COVID. Žijeme v jiném rytmu rodinném, pracovním i společenském. Minulý březen jsme se cítili možná příjemně po zimní dovolené, plánovali jsme prázdniny, výlety, neměli obavy ze smrti či nemoci. Po roce jsme unavení, vyčerpaní, v napětí, co bude dál. Nebudeme se vracet do světa, jaký jsme znali. Návrat do normálu má svá rizika, není jednoduchý, to je ověřená zkušenost při návratu vojáků ze zahraničních misí. Ale dá se na něj připravit, a to je také ověřený fakt.“

Jak?

„První, co pro hladký návrat k našemu způsobu života potřebujeme, je čas - měsíce, pro někoho i rok. Ale počítejme s tím, že některé věci zmizí, jiné s námi zůstanou nově a napořád. Nesnažme se udělat krok zpět, ale kupředu, do normálu po pandemii. Tím ale příprava na změnu nekončí.“

Co si ještě musíme uvědomit?

„Je třeba mít na paměti, že změny obvykle doprovázejí smíšené pocity. Mezi nejčastější patří strach, úzkost, smutek, ale také úleva a vzrušení. Jsou zcela přirozené, je normální je mít. A stejně tak je normální, že každý se se změnou vyrovnává po svém. Nemůžeme očekávat, že reakce budou třeba u všech v rodině stejné. A posledním klíčem k úspěšnému zvládnutí návratu k normálu je důvěra.“

Jak to myslíte?

„Důvěra pramení z toho, že se můžeme opřít o některé z neměnných pravidel a pevných bodů, jako je rodina, zaměstnání, přátelé, koníčky. Důležité je, aby náš život zůstal konzistentní, i když nebude identický jako dřív. Postupně se budeme zase scházet s přáteli, pojedeme na dovolenou, budeme sportovat. Tak jako dřív. Nově však bude více důležité dbát na hygienu, a to i tu duševní, zdravěji jíst a zdravěji žít. Možná přehodnotíme náš žebříček hodnot.“

Co pomáhá tuhle adaptační fázi zvládnout?

„Odvaha změnu přijmout. Buďme trpěliví, opatrní, ale ne bojácní. Mít strach je přirozené, nenechme se jím však ovládnout, věřme ve své schopnosti a udělejme krok kupředu k úplně novému normálu.“

Což se snadno řekne…

„Pokud se nám to nedaří, neostýchejme se požádat o pomoc. Není to známka slabosti, ale naopak zralého reflektování vlastních potřeb. Náš život bude skoro stejný jako ten, který si pamatujeme z doby před pandemií. Nemůže však být identický, protože my sami jsme se v průběhu roku více či méně proměnili, máme nové zkušenosti, prožitky. Prošli jsme náročným obdobím, můžeme se cítit vyčerpaní, protože jsme překonávali řadu nových překážek. Ale zvládli jsme to! Buďme na sebe hrdí! Stali jsme se odolnějšími.

Pokud jsme zocelení, nemůže být vyhledání pomoci přiznáním vlastního selhání a důkazem neschopnosti?

„Je to přesně naopak. Když opravujete dům a nevíte si rady, požádáte odborníka, aby vám pomohl. Požádat o pomoc je důkaz zralého úsudku, sebereflexe a odvahy. Nemusíme všechno zvládat sami. Psycholog či terapeut je pomocníkem při zvládání náročných úkolů a situací v našem životě. Není důvod cokoli skrývat, je třeba postavit se problému čelem.“

Jak časté je skrývání a popírání problému?

„Bývá obvyklé, že si odmítáme problémy přiznat, případně si je nechceme připustit. Stále se potýkáme s tím, že mít problém je selhání či slabost. Duševní onemocnění může být vnímáno jako stigmatizující. Když máme angínu, ihned navštívíme lékaře a řešíme svoji nepohodu. Ale když »bolí« naše mysl, vyhledáme okamžitě odborníka?“

Co nám může napovědět, že s návratem máme problém, i když si ho nechceme připustit?

„Nejdříve je vhodné říct, co je teď normální cítit a prožívat. Můžeme být smutní, podráždění, máme výkyvy nálad, slábne motivace, uzavíráme se do sebe. Dělá nám problém vyjít s ostatními, naše reakce jsou přehnané, naše komunikace je tzv. o ničem a každý večer končíme sklenkou alkoholu. Trápí nás bolesti hlavy, máme problémy se spánkem, naše tělo je pořád ve svalovém napětí. Chybí nám sebedůvěra, těžko se koncentrujeme, jsme roztržití, máme obtíže s rozhodováním - to vše je teď normální.“

Jinými slovy říkáte, že ne každý problém vyžaduje odbornou pomoc?

„Přesně tak, řiďme se armádním pravidlem číslo jedna - návrat do běžného života vyžaduje čas. Jak budeme vplouvat do svých životů, bude odeznívat i vše výše jmenované. Bude však důležité naučit se vnímat svoje potřeby, být i empatický ke svému okolí. Pokud obtíže přetrvávají, je čas sáhnout po pomocné ruce.“

Kdo a proč je k potížím s návratem nejnáchylnější?

„Spíš se podívejme, kdo k tomu je náchylný méně. A věk, postavení či pohlaví v tom nehraje roli. Schválně - proč naši armádu neochromila pandemie?“

Protože brala vážně varování lékařů, že nějaká pandemie přijde?

„To také, ale klíčem k úspěšnému zvládnutí byla dobrá vycvičenost, včetně schopnosti vyrovnávat se se stresem. Lidé v armádě umí reagovat na změny a zvládají extrémní fyzickou i psychickou zátěž. Jsme si vědomi významu a důležitosti prevence. Proto stále trénujeme, cíleně cvičíme a zodolňujeme se. Je to někdy pořádná dřina, ale pandemie jasně ukázala, že se preventivní příprava vyplatila.“

Co by si z toho měli vzít civilisté?

„Přiznejme si, že pandemie zasáhla nejen naši společnost nepřipravenou. Věnujeme se dostatečně své psychické i fyzické kondici? Pečujeme řádně sami o sebe? Mnoho problémů si působíme my sami. Budování psychické a fyzické odolnosti si zaslouží skutečnou prioritu a řadu změn ve společnosti i u každého z nás.“

Jakých?

„Není třeba žádných specifických a nedostupných řešení. I v armádě se ukazuje, že nejefektivnější jsou ty nejdostupnější způsoby péče o celkové zdraví a pohodu. Všechny můžeme v pohodě zvládnout i sami. Ať už jde o aktivní způsob života s dostatkem pohybu (sport, vycházky, venčení psa, výlety pěší nebo na kole), vyváženou stravu (stačí omezit cukry zejména v nápojích a sladkostech a tučná jídla, pravidelně jíst), nebo dostatek kvalitního spánku, protože řada výzkumů potvrdila, že osm hodin spánku představuje nutný čas na tolik potřebnou regeneraci. Spát méně než sedm hodin denně představuje v obecné rovině riziko. Jde také o celkovou osobní pohodu, jako jsou koníčky, cestování, společenský a komunitní život, rodina. To vše významně přispívá k našemu celkovému zdraví. A samozřejmě s humorem a úsměvem jde všechno lépe, je to koření života, které je zdarma.“

V první otázce jsem použil termín „návrat k normálnímu životu“. Jak se podle vás ten normál před rokem a nyní tedy liší?

„Jsem si jistá, že náš normál se proměnil. Budeme hledat nové cesty ke své osobní spokojenosti ve všech směrech. Věřím, že náš normál se teď bude více zaměřovat na otázku hygieny. Lidé s chřipkou či jiným virovým nakažlivým onemocněním nebudou běžně chodit do práce s tím, že je to jen rýmička. Budeme k sobě více ohleduplní, budeme dávat přednost starším a slabším. Budeme více vnímat naši existenci, životní hodnoty i smrt. Uvědomíme si, že naše zdravotnictví je dostatečně robustní, ale není konstruované na situaci, kdy rezignujeme na svou odolnost a spoléháme více na to, že nás lékař ze všeho vyléčí. Věřím, že jsme si uvědomili, že to, jak budeme zvládat příští změny, závisí hlavně na tom, jak budeme pečovat o sebe.“

VIDEO: Zásadní rozdíl mezi chřipkou a covidem-19

kdoasi ( 23. května 2021 21:11 )

Ke kovidu se už vyjadřuje každej, kdo má do pr*dele díru. Se*re vám na to Bílej tesák

Toulave_kopyto ( 23. května 2021 20:54 )

Krásný příspěvek, naprostý souhlas.

Toulave_kopyto ( 23. května 2021 20:49 )

Tak tahle paní asi žije v maskáčové bublině a je úplně mimo realitu lidí z normálního života. Živě vidím její kancelář, plnou různých diplomů a vyznamenání, fotky psů a rodiny v zástupu... Jen nechápu, jak se může z civilní fyzioterapeutky za dvacet let u armády stát plukovník, to mi hlava prostě nebere.

jany ( 23. května 2021 18:45 )

březí ondatra.!)

jany ( 23. května 2021 18:44 )

jendu vec moc nechapu. proc se nam podsouva, ze jsme vsichni psychicky v haj-lu.pripadne jsem uplne vyrizeni pokud nahodou nejsme vojak. ja jsem taky prosla pandemii, snizily se mi prijmy, musela sem si odrict cesty, lazne, plany. mela jsem zvysene naklady. presto - necitim uzkost ani strach, navrat do beznejsiho fungovani postupne nastava. udelala jem si doma poradek, absolvovala radu online kurzu, zlepsila se v cizich jazycich, precetla jsem hodne knizek. vadiolo mi omezeni pohybu? jiste. tak jsem ho nahradila necim jinym. to jsme takove padavky? moji rodice a tety zazili valku, behali do krytu s malinkymi sourozenci, jeden maly kluk tam zemrel, protoze nebyl dostupny lekar. my jsme sedeli dlma, vozili nam nakupy az pod nos, zatimco e vylepsovaly komunikacni technologie a nekteri z nas meli i peniez od statu za nic. stydela bych se sama pred sebou, kybych se mela HROUTIT jak nam podsuvaji.

Zobrazit celou diskusi
Další videa