Češi řeší konec v EU, Slováci ne. Europoslanec varuje, kolik by stála ztráta Schengenu

Kde se bere debata o členství v Evropské unii? Protože na Slovensku asi není...

To je pravda. Cítím, že u našich sousedů v České republice je to velké téma. Evropská unie je mírový projekt, na to bychom neměli zapomínat. Zadruhé je to ekonomický projekt, který střední Evropě více přináší, než bere. Zatřetí je to projekt založený na společných hodnotách. A kde se to bere? Tu odpověď je třeba hledat ve vzdělávacím systému, ve vyjádřeních politiků i v tom, jak se tomu věnují média. Je potřeba aby se tomu všichni více věnovali a aby se o tom více mluvilo. Hlavně o faktech a ne o konspiračních teoriích.

„Pan brexit“ se směje EU a dál bere její peníze. Farage promluvil i o Klausovi

Vy jste působil i v komerční sféře a už jste to tu nakousl, jde i o ekonomický projekt. Tak zkusme konkrétněji říct, jaké dopady by to mohlo mít jako je Česko nebo třeba Slovensko, které jsou zaměřeny na export a jsou závislé na spolupráci se zbytkem Evropské unie…

Drtivou část svého exportu směřujeme do zemí EU. Na Slovensku je to 85 %, v Česku 84 %. Svědčí to o tom, že jsme bytostně navázáni na společný evropský trh. V našem výboru pro vnitřní trh jsme si nechali vypracovat studii, co by to znamenalo, kdybychom třeba zrušili Schengen a vrátili se k hranicím. Znamenalo by to, že by okamžitě ceny stouply o 3 %. Každý výrobek by se musel na hranicích zastavit, vše by se prodražilo. Každá zásilka minimálně o 50 eur a znamenalo by to dopad ty zhruba 3 %. Ekonomický dopad by byl okamžitý.

Evropská integrace je velmi křehká, záleží na vůli členských států. Mimochodem i Česká republika za 10 let svého členství získala o více než 400 miliard českých korun více, než zaplatila. Nejdůležitější je ten benefit společného trhu, který umožňuje lidem studovat, cestovat i pracovat v rámci evropského prostoru.

Slovenský europoslanec Ivan Štefanec v rozhovoru pro Blesk Zprávy ve Štrasburku. Kvůli Kuciakovi a jeho odhalením by měl Fico skončit | Veronika Malacká

Že se o členství začalo debatovat a nakonec to referendum v Británii dopadlo tak, jak dopadlo, je asi pochopitelnější, než že se o tom debatuje třeba v České republice. Británie je čistým plátcem. Jak je možné, že se začíná debatovat i v zemích, které mají z členství finanční přínos?

Myslím, že ve střední Evropě je to v tuto chvíli více emocionální než racionální otázka. I na příkladu Británie vidíme, že i když se tam Britové rozhodli a je to jejich právo, tak je to pro ně cesta do slepé uličky. Brexit byl vítězstvím populistů. Ještě ani nevystoupili a už musí snášet negativní důsledky. Ať už na růstu cen, poklesu investic… Mluvilo se o tom, že další země budou následovat a Evropa se rozpadne. Ale opak byl pravdou. Jako bychom cítili, že se navzájem potřebujeme.

Možná až na Českou republiku…

To je zvláštní a specifické. Sleduji ty průzkumy i vyjádření politiků, které jsou pro mě překvapivé. I do budoucna je to ale jen vůle občanů v Česku. My žijeme dnes v dobrých časech, jak to bude do budoucna, to nevíme.

Zahradil zmínil migranty a plíživý tlak Bruselu na Česko. Jak vidí czexit?

Kdybyste měl jmenovat jednu největší výhodu a největší nevýhodu členství v EU. Co by to bylo?

Za výhodu určitě považuji z ekonomického hlediska příslušnost ke společnému evropskému trhu. Lidé mají větší nabídku a mohou z ní benefitovat, konkurence tlačí ceny dolů. Za nevýhodu pak považuji společnou zemědělskou politiku. Není postavená na principu svobodného trhu, ale spíš až na takovém socialistickém rozhodování. Musíme ji změnit, výkupní ceny například musí určovat nabídka a poptávka.

Není problémem v očích lidí i to, že jsou instituce Evropské unie tak trochu uzavřené samy do sebe? Nemůže být problémem ta komunikace navenek?

Myslím, že ano. Ten rozhodovací proces je velmi komplikovaný, je to dáno už tím, že jsme unií členských států. Nejsme jeden stát. Chápu, že lidé občas očekávají razantní a rychlou odpověď, ale to rozhodování je pomalé, což zvyšuje tu nedůvěru. V národním parlamentu může dojít ke změně v řádu týdnů nebo měsíců, na evropské úrovni to jsou zhruba dva roky. Na druhou stranu ale každá země může ten proces připomínkovat, může spolurozhodovat. Řada zemí to nevyužívá a dívá se na to, jako na nějaké centrum, a to není pravda.