Bílý lev pro Vladimíra Remka: První český kosmonaut mohl být i atomovým inženýrem

Od Gagarinova letu jste jako spousta dětí snil, že budete kosmonautem, měl jste už skutečně jasno?

Neříkám, že jsem chtěl být jenom kosmonaut. V raném mládí jsem také přemýšlel, že by bylo fajn být prodavačem v akvaristické prodejně, protože jsem měl rybičky. Pak letěli další kosmonauté a astronauté, většina z řad vojenských pilotů. A to mě ovlivnilo. Také táta byl pilot, i když už s námi pak nežil.

Mezitím jsme se přestěhovali do Čáslavi, kde jsem maturoval na střední všeobecné vzdělávací škole, dneska jako gymnázium. Už asi rok před maturitou jsme podávali přihlášky, chceme-li dál studovat. Na vojenské školy se musely podávat s velkým předstihem, abychom stihli zdravotní prohlídky. Nebyl jsem plnoletý, maturoval jsem půl roku před osmnáctinami, tak jsem musel zlomit matku, aby mi to podepsala. Bála se.

A kosmický sen vám vydržel i v dospělosti?

V motivačním dopisu do akademie v Sovětském svazu, v Moninu u Moskvy, jsem závěrem napsal, že také chci studovat, kdyby se připravoval adept kosmického letu z Československa, tak bych rád měl tu šanci. Vypadá to jak z blbého hollywoodského filmu. Kádrový důstojník se se mnou loučil s přáním, abych úspěšně absolvoval a pak rovnou do Hvězdného městečka. A ono to tak bylo!

V Hvězdném městečku jste už Jurije Gagarina nezažil, ale určitě jste se o něm dozvěděl víc než většina Čechů. Jak o něm kolegové kosmonauti a další pamětníci mluvili?

Zejména ti kosmonauti o něm prakticky ze sta procent mluvili velmi dobře. Respektovali ho, byl autorita už před tím letem, asi mu to všechno šlo relativně hladce. Byl komunikativní a otevřený. Vzpomínali i obyčejní lidé z těch různých laboratoří. Vyrozuměl jsem, že mu to všichni přáli, že byl první. Potkal jsem se při některých příležitostech i s Gagarinovou ženou, postupem času i s dcerami. Do poměrně častého kontaktu jsem pak jako velvyslanec přicházel se starší dcerou Jelenou, která dělá šéfku muzeí Kremlu. Pořádaly se tam různé kulturní akce a ona mě zvala, jako i jiné velvyslance, a párkrát jsme si stačili něco povědět.

A jak se mluvilo o Gagarinově smrti?

Už na letecké akademii jsme jeli na exkurzi na místo havárie, nějakých osm let po ní. Pořád byly vidět sražené vršky těch bříz. Publikovaly se o tom různé věci, některé ho*adiny nemají ani cenu toho papíru, na kterém jsou vytištěny. Je velmi lehké spekulovat, ale žádná z těch alternativ, o kterých se hovoří, nelze přímo dokázat – že tam prolétlo nějaké letadlo a sfouklo je a já nevím, co všechno. Osobně myslím, že to je daleko prozaičtější: I mistr tesař se utne. Že jde o nějakou chybu pilota. Možná přispělo, že se vedle nich něco odehrálo. Už není šance na to přijít. Důstojnější dát mu pokoj, jak se říká, o mrtvých jen dobré.

Od startu Columbie je to 40 let. První raketoplán letěl ale už roku 1928, byla to Kachna

Byla za vašich časů ještě znát atmosféra vesmírného závodu mezi Sovětským svazem a Spojenými státy? Nebo už to skončilo s přistáním Apolla na Měsíci?

Já myslím, že neskončilo. Do přípravy jsme nastoupili rok po projektu Sojuz-Apollo, mimořádně velkém a významném projektu mezinárodní spolupráce dvou supervelmocí, kromě jiného se ukázalo, že spolupracovat lze. Hodně jsme cítili jeho dozvuky. Ale myslím, že závod byl znát i v té naší přípravě, zkrátka Sovětský svaz dřív než Spojené státy nabídl svým spojencům participaci. Jen tak mimochodem, to už nikdo nezopakuje: Já jsem byl ve vesmíru první z lidí narozených po válce. Všichni přede mnou byli buď předválečné, nebo válečné děti. Po nás letěli Poláci, potom NDR. S Američany někdo letěl až po roce 1981, kdy poprvé startoval raketoplán. Od té doby se kosmonautika ubírá touto cestou - mezinárodní lety, mezinárodní stanice, starty lidí ze zemí, které nikdy neměly rakety. Ale jisté soupeření neskončilo nikdy, jen k tomu přibyli další a už není tak vyhraněné.

Evropa pořád spoléhá na Ameriku a na Rusko, jak celkově vnímáte její pozici v dobývání kosmu?

Zažil jsem takovou sinusoidu, kdy to vypadalo, že bude mít své projekty. Nějaké nákladní rakety má, ve Francii se plánoval i raketoplán Hermès. Taky je to o penězích. Jenom soupeření také nestačí, výhodná je i spolupráce. V tom je hlavní historická výhoda Evropské kosmické agentury, je ukázkou toho, jak lze dosáhnout světových výsledků za přijatelnou cenu. Samozřejmě to není jen o pilotované kosmonautice, i nepilotovaná je pořád dost drahá.

Remkův nástupce na Měsíc? Agentura hledá posily, bere i padesátileté Čechy

ESA právě nabírá nové posily do týmu astronautů, myslíte, že mají reálnou šanci i Češi?

Proč by ne? Nejhorší je to nezkusit. Já je můžu povzbudit, ale radit nemůžu, detaily jsem nečetl a je to jinak než v minulosti. Pokud vím, preferují vysokoškolské vzdělání přírodovědného, technického, inženýrského směru, určitá úroveň zdraví bude potřeba a také věk, nevím, jestli do čtyřiceti let…

Do padesáti.

Samozřejmě je nevybírají na jediný let, mladší mají přednost, budou-li v ostatních parametrech stejně dobří. Musí jim pár let vydržet, když už do nich investují. Dnes možná nároky nejsou tak tvrdé, jako bývaly. Už za nás byly jiné než na ty první kosmonauty a astronauty, mezitím se posunulo poznání, není potřeba nadlidská výdrž, mučit lidi až na hranici zdraví. Také se dnes ví, jak cílevědomě s tím člověkem pracovat, i on sám se sebou na oběžné dráze, aby se vrátil nepoškozen a v relativně slušné kondici.

Do vesmíru se létá hlavně kvůli vědě, jak to bylo u vás? Třeba s experimentálním tavením kovů?

Byli jsme tam jen jako kvalifikovaní laboranti. Měli jsme připravené vzorky v takových dlouhých patronách a dávali je do pece, kterou řídil počítač. A zapisovali jsme průběh, podmínky. Nijak dál jsem neměl šanci to sledovat, na to jsem odborník nebyl. Ale vím, že se říkalo, že jsou dvě pracoviště na světě, v USA a fyzikální ústav u nás, která jsou schopná dělat takové experimenty. Byl to společný experiment, tavicí pec byla sovětská, experiment byl postaven víceméně u nás. Jmenoval se Morava-Splav, splav je rusky slitina.

Později jsem se k tomu trochu vrátil - když jsem dělal u výzkumného ústavu letectva, ve spolupráci s konstruktérem z Aero Vodochody jsme pro L-39 připravili místo zadní sedačky takovou policovou stěnu pro experimenty. Bylo zajímavé sledovat, jak krystalizují látky při různém přetížení, i beztížný stav v parabolickém letu šel udělat, jen to bylo časově omezené. Docházeli k zajímavým závěrům.

A co další experimenty na stanici Saljut?

Jiným jsem rozuměl víc, už proto, že na ně bylo vidět. Třeba Tepelná výměna. V beztížném stavu teplý vzduch nestoupá a nenahrazuje ho studený vzduch přinášející nový kyslík. I z jiných důvodů musel být pohyb vzdušné masy organizován ventilátory. Udržet komfortní podmínky není jen o teplotě, ale i o průvanu. Experiment připravila brněnská univerzita. Měli jsme na těle několik čidel a takový vyhřívaný válec, úbytek tepla z něj měl simulovat člověka. Bylo zajímavé pozorovat rozdílnou teplotu na různých částech těla na různých místech stanice. Posloužilo to rozvoji poznání pro další organizování mikroprostředí na stanici, ale i jiných místech, kde člověk funguje v umělé atmosféře, dozvuky šly i do nějakých velkochovů.

Jste zakládajícím členem Asociace účastníků vesmírných letů, sdružující většinu kosmonautů z 38 zemí. V čem spočívá?

Každý rok je zhruba týdenní kongres, většinou ve větších zemích… U nás byl jednou, roku 2009. Obvykle ti, kteří mají zrovna mise za sebou, informují ostatní o zvláštnostech na stanici, nebo třeba rozebírali, když shořel při přistání raketoplán Columbia. V Praze bylo zajímavé, že se poprvé objevili čínští zástupci informovat o svém programu, to byl mimořádný zájem, mimochodem nejvíc od Američanů. Rusové o tom možná víc znali.

A jeden den kongresu účastníci jednotlivě či ve dvojicích jezdí po školách, institucích té hostitelské země. Mladším se dávají vzdálenější destinace, starším ty bližší. To bývalo zajímavé, i když musím říci, že je vesmír pro lidi čím dál všednější záležitost. To jsem předvídal, že tehdy to bývalo výjimečné, ale časem to bude skoro běžné. Lidi se dnes pozastaví, jen když se stane něco mimořádného, nebo nový impuls, třeba s Elonem Muskem a jeho SpaceX.

Velitel vesmírné mise pro Blesk: Raketoplán, sojuz i dragon... Řídí se to samo!

Je znát rozdíl mezi ruskými a americkými, potažmo dalšími kosmonauty?

Systémový ne. Zejména v posledních letech s mezinárodní stanicí probíhá příprava jak Rusů v Americe, tak Američanů v Rusku. Jsou rozdíly mezi jednotlivými lidmi, někdo je komunikativnější, jiný uzavřenější.

A kosmonauty původně z armády a těmi, co přijdou z civilu?

Hlavně v prvopočátcích se upřednostňovala pilotní zkušenost. Už tím byla jasně předvybraná skupina lidí, o nichž se dalo předpokládat, že ve fyzických, zdravotních parametrech budou vyhovovat. Za druhé měli zkušenosti s prací se složitým strojem, zažili už různé přetížení a parabolické lety. I teď při výběru pro evropské kosmonauty je napsáno, že není podmínkou být pilot, ale přednost mají ti, kteří ze zdravotního hlediska si mohou případně leteckou licenci udělat.

Teď to nedominuje, ale také není zásadní rozdíl mezi vojáky a civilisty. Civilisté, které já nejvíc znám, v sovětské a ruské kosmonautice, přicházeli většinou od konstrukce, vývoje těch systémů, kosmických lodí a stanic. A také i někteří vědci. Ale tam tu vědeckou práci přímo neděláte, tam sbíráte data. Musíte mít experimenty připravené ze Země a tam je leda přizpůsobujete, odečítáte nějaká data, vlastní zpracování probíhá na Zemi.

Jste jedním z mnoha příkladů toho, že se kosmonauti po aktivní kariéře dají na politiku. Je to dobrá průprava?

Když se podíváte do naší politiky, je tam přehršel lékařů a různých jiných profesí, tak proč třeba ne kosmonaut? Myslím, že kosmický let každého člověka do určité míry poznamená. Úplně názorně vám dojdou některé věci, které sice v zásadě víte, ale pak najednou vidíte, že Zeměkoule má konečný rozměr, vidíte důsledky lidské činnosti na vlastní oči. Na mě to kromě jiného mělo vliv, že jsem se od té doby snažil zachovat si určitý odstup, nadhled od problémů. Třeba si to ti, kteří se mnou spolupracovali, myslet nemusí, ale já věřím, že to tak je.

Pro politiku asi let do vesmíru nějakým zvláštním způsobem přímo nekvalifikuje, protože důležitější je nějaká odborná průprava. Já jsem měl samozřejmě nabídku, i určitý tlak, abych šel do politiky, krátce po letu. Ale nechtěl jsem, nebylo to mým snem a nevěděl jsem přesně, co by to obnášelo, tak jsem šikovně vzdoroval. Je jasné, že byly pokusy mě manipulovat. Do politiky jsem šel až po dlouhé době, po působení v řadě pozic. Když jsem odešel od armády, uplatnil jsem se jako obchodní zástupce firmy v Rusku a navíc obchodní rada na našem velvyslanectví v Moskvě. Takže jsem měl životní zkušenost, která, jsem myslel, že mi dává určité předpoklady něčemu porozumět.

A musím říct, že jedna velká výhoda byla v tom, že během krátké chvíle v Evropském parlamentu věděli, kdo jsem. Neznamenalo to, že každý názor automaticky přijali, ale pamatovali si mě, a to jsem nebyl vedoucí žádné frakce ani české skupiny, pomáhalo to.

Praha posílí jako vesmírné centrum Evropské unie. Expert: Je to příležitost pro české firmy

Na co jste se v Evropském parlamentu soustředil?

Když jsem začínal jako evropský poslanec, zrovna padala zásadní rozhodnutí, zda Evropa má mít svůj navigační systém Galileo. My jsme přišli po odsouhlasení systému, ale ještě se řešilo, jak se provede. Pro mě to byla životní příležitost, myslím, že jsem se účastnil docela aktivně. Ze Spojených států reagovali, k čemu to děláme, vždyť nám poskytnou GPS. Ale v Evropě to není jen věc prestiže, ale i nezávislosti, suverenity. Je to docela zdravé soupeření. Mají to dnes i v Rusku, modernizovaný sovětský systém GLONASS, Číňané mají své elementy, Japonci, Indové. Evropská unie má unikátní systém.

Trochu se to zkresluje, že to je první civilní systém, to není přesné, mohou ho používat i vojáci, ale Galileo je první systém tzv. garantované civilní služby. EU se svou vahou, ať je jakákoli, postavila za to, že se signálem nebude nic dělat. Kromě případů vyšší moci, nepředstavitelných přírodních zásahů, nebude uživateli signál odepřen. V souvislosti s válkou v Iráku Američané svůj systém pro ostatní uživatele degradovali přesnost nebo docela znemožnili přístup k němu. Ano, stojí to peníze, technicky by stačil na celou planetu jeden systém. Ale bohužel na světě existujeme ne úplně v boží lásce.

Vedle vesmíru jste v europarlamentu hodně řešil budoucnost energetiky, jak jste se k ní dostal?

Když jsem se hlásil do leteckého učiliště, jako záložní školu jsem uvedl jadernou fakultu ČVUT. Nevím, jestli bych byl přijat, ale můj spolužák z dvanáctiletky přijat byl, pořád ještě na penzi aktivně publikuje. Byli jsme v kontaktu, měl šanci mě s řadou věcí seznámit. A také znal Čechy a Slováky, kterých hodně pracovalo ve společném evropském středisku pro jaderný výzkum v Culhamu v Británii; zorganizoval mi návštěvu toho střediska někdy roku 2005. Viděl jsem tam tehdy největší fungující fúzní reaktor. Většinu dne byl v provozu, mohlo se k němu jen při noční pauze. Přijel jsem tam jako první evropský poslanec. A tehdejší šéf, samozřejmě Brit, věděl, že jsem kosmonaut, tak mě přivítal rusky, říkal, že byl rok na stáži v Moskvě. Pro mě to bylo lehčí, s angličtinou nejsem tak dobrý.

Nejvýznamnější projekt fúzní energie je ITER ve Francii, tam jste také byl?

Ano, na exkurzi do Cadarache nás jela skupina z výboru pro energetiku Evropského parlamentu, plus minus patnáct lidí. Orouškovaní jako dnes, čepice, bílé pláště. A tam jsem se cítil mimořádně hrdý, že jsem z Československa, potažmo z Česka. Francouzský inženýr se zeptal, odkud kdo jsme. A jak jsme se představovali, tak u mě nahlas pronesl: „Česká republika je jediná země z deseti nově přistoupivších, která má úplný jaderný cyklus.“ Tedy provozuje jaderné elektrárny, má zkušební reaktor, vývoj, výzkum a je schopná i něco dělat. Ve své době jsme v plzeňské škodovce vařili i reaktorovou nádobu, myslím, že je v elektrárně Paks v Maďarsku. To jsem se cítil skvěle, že je o nás takové mínění i ve Francii, která je na špici.

Jistě to ale nebyly jen exkurze, o energetice jste museli rozhodovat, ne?

Za českého předsednictví v Radě Evropské unie roku 2009 se měla obnovovat smlouva o Euratom. Byla docela silná lobby proti tomu. Pokládám si za čest, ne tedy, že bychom byli hlavními iniciátoři – ale že se nám podařilo zmobilizovat se, že jaderná energetika šla dál.

Jsem přesvědčen, že v jaderné fúzi může být cesta, má perspektivu. Jestli to uchopíme, najdeme, nebo při tom přijdeme ještě na něco jiného…  Stávající jaderná energetika, která je oproti fúzi, tedy slučování, založená na štěpení, je v současné době jeden z nejčistších zdrojů, pokud se samozřejmě udrží na uzdě.

Drábová o tendru na Dukovany: Rosatom je napojený na Kreml. Není vhodným partnerem

Ne všichni považují jádro za čistý zdroj.

Teď je 35. výročí Černobylu, ale staly se i jiné průšvihy, včetně pádů bombardérů. Ve Španělsku a v Grónsku by mohli vzpomínat, tehdy to nevybuchlo, ale došlo k roztroušení, ekologické katastrofě. Nebo průšvih s Fukušimou. Asi nepředpokládali, že může přijít taková cunami, a když jste tehdy slyšel reakce některých lidí, tak jste měl pocit, že tu cunami způsobila ta jaderná elektrárna, nesmysl. Skoro vždy se ukáže nějaká fatální chyba člověka. S rozvojem techniky a počítačů se dají udělat lepší zabezpečovací systémy. Prvotní investice do jaderného zdroje je sice veliká, ale takové Dukovany už třicet nebo čtyřicet let pořád posílají energii do sítě. A jestli chceme pokračovat elektrifikací aut, tak je musíme z něčeho dobíjet. Dá se plánovat, ale lze stále předpokládat, že v noci se bude nabíjet a ve dne jezdit. A v noci, jak známo, solární energie nefunguje. Možná větrná, ale zase ne každému jde pod vousy, že máte lesy lopatek, které se motají, bojují s ptáky, dělají hluk… to se všechno dá vylepšovat, ale musí se čas od času repasovat nebo i likvidovat. Myslím, že ještě nějakou dobu bude energie z klasických atomových elektráren potřebná, obzvláště v našich podmínkách.