Fejeton Ondřeje Höppnera: Jak jsem byl volit

Žena povídá: „Já budu volit knížete. A víš proč? Líbil se mi jeho klip.“
A já na to: „A co Remek? Je tam?“
Žena na to: „Jestli budeš volil komunisty, tak se s tebou rozvedu.“

Kosmonautovo poselství

Narovnal jsem si dceru Aničku na koníkovi a zatápal v obálce, jestli je tam Remek. Přiznejme si, že málokdo viděl věci tak z nadhledu, jako on, když nám před před více 30 lety poslal z vesmíru své poselství: „Vidím, E-e, Zemi, e-e.“ Nebyl tam.

Škola by pěkná, rozlehlá, svátečně vyzdobená. Než jsem přišel na řadu, zopakoval jsem si vyjmenovaná slova z nástěnky nad volební komisí. Od doby, kdy jsem byl volit poprvé, vypadla „babyka“, přibyla „Litomyšl“ a přežila „Ruzyně“.

Jsem rád za tu Ruzyni. Myslím, že by to slovo mělo viset v každé volební místnosti hned vedle prezidenta a celoročně v parlamentu hned vedle poslaneckého slibu.

Mysli na děti

Žena už odvolila a já pořád seděl za stolečkem s papíry v rukou. 25 stran a hnutí je dost, až mi s těch zkratek šla hlava kolem.

„Nevol ty komunisty, mysli na Aničku. A dělej, chci jet na výlet,“ přitočila se ke mně žena a ukázala mi dítě, abych věděl, koho nemám volit.

Řada komisařů si začala něco šuškat. „Hlavně tam neházejte svou obálku se všemi lístky, to by bylo neplatné,“ upozornil mě pán v brýlích, asi předseda.

Zeptal jsem se, jestli můžu vhodit víc lístků, když na každém zakroužkuji jedno jméno. Že ne.

Ve stínu krkavce

Tak jsem se šel za plentu užít si svou intimní demokratickou chvilku. Nad plentou visela nástěnka s velkým nápisem „krkavcovití“. Tužka na stolku byla okousaná.

Zakroužkoval jsem knížete Schwarzenberga, pana Lomeckého, který řídí Tyršův dům a nějaké dvě paní, jejichž jména byla tak dlouhá, že nešla vyslovit.

Cestou domů jsme potkali jednu fotografku, která pracuje pro známou zpěvačku.

„Ahoj, koho jsi volil?“
Potok Botič demokraticky zurčel a lístky jív jemných chvěním naznačovaly, že letos povodeň nebude. Na jedné seděla straka a pozorovala mě jedním okem.
„Komunisty, ostatně jako každý rok,“ řekl jsem pevně.

„Ježišmarjá,“ vyděsila se žena. „To není pravda! On kecá, že jo, Aničko.“