Všiml jsem si na poličce krásných loutek. Sbíráte je?

Ne, to je rodinná památka. Vyrobil je můj tatínek, když pracoval na »mostu Inteligence«.

Tak se říká železničnímu mostu v pražském Braníku. Ten ale stavěli takzvaní nepřátelé vlasti… Váš táta seděl?

Táta byl v roce 1960 odsouzen za podvracení republiky. Za to, že byl britský špion.

Bylo to obvinění smyšlené?

Ne, on s Brity spolupracoval už za 2. světové. A dodával jim cenné informace, třeba kde byly v protektorátu umístěny rakety V1. 

A co provedl komunistům?

Něco vím. Měl doma schované zbraně. A v osmačtyřicátém pomohl přes hranice jednomu pilotovi a poradil mu i to, kde se má v Londýně hlásit, aby se zase mohl stát vojenským letcem. Moc mi o tom ale neřekl, vysvětloval, že o své činnosti mohou »špioni« mluvit až s odstupem šedesáti let. 

Jak se dostal z vězení?

V rámci amnestie.

A loutky vyráběl po večerech, když musel pracovat na tom mostě?

Ano. A nejen loutky, ale i nábyteček a kulisy. A pak dělal pro mě a mé kamarády loutková představení. Celý den pracoval na tom mostě a pak, protože to bylo od nás dost daleko, jel udřený přes celou Prahu na kole, aby mi zahrál divadlo.

On se divadlu nějak věnoval?

To ne, ale měl divadlo a herce rád. Říkal: „Je to nádherné – dáváš lidem pocit radosti a odpočinku.“

To vás inspirovalo k tomu stát se hercem?

Chtěl jsem být právníkem, ale na práva mě z politických důvodů nevzali. Na nějakou technickou vysokou školu, třeba na báňskou, by mě snad vzali, ale hornictví mě nelákalo. Nakonec jsem si ale našel cestičku. Kus herce ve mně zřejmě byl, od dětství jsem třeba recitoval básničky, oblíbil jsem si poezii Jiřího Šotoly. Vyhrával jsem s tím soutěže, a tak mi někdo poradil, ať jdu na JAMU. Tátovi se to líbilo, podporoval to. A oni mě na to herectví opravdu vzali. Pak jsem docela úspěšně a hodně hrál, byl jsem typ, který režiséři potřebovali. Jenže… Já chtěl vždycky dělat něco jiného!

Cože?

Teď už to můžu říct, vlastně mě to hraní tehdy moc nebavilo. A tak, jak se naskytla příležitost, na hraní jsem se vykašlal a hledal jiné uplatnění. Nejprve jsem se stal prezidentem zlínského filmového festivalu – a jsem docela hrdý, že jsme z něj udělali největší festival filmů pro děti a mládež na světě. Po čase jsem se stal ministrem kultury a nakonec poslancem.

Co vám na to říkal táta, že jdete do politiky?

Zažil jen začátky, kdy jsem byl pražským zastupitelem. Zrazoval mě od toho. On byl vůči všem politikům strašně kritický. Pramenilo to z toho, že po válce pracoval u prezidenta Beneše a měl vysokou funkci ve vedení obrany státu. Říkal: „Věděli jsme, že komunisti chtějí převzít moc, dalo se tomu zabránit. Ale politici a úředníci nedělali nic. A pak zmizeli za hranicemi. Kdyby se tihle výtečníci vrátili z emigrace, asi bych je nakopal.“ Byl v tom velký skeptik.

Přesto vás neodradil.

Naivně jsem si myslel, že v politice můžu něco změnit. Teď už si to spíš nemyslím, vím, že v podstatě nikdo tady nemůže nic zásadního ovlivnit. Ty podstatné věci ve světě určují jen ti velcí hráči – USA, Čína, Rusko. Přesto ta politika byla zajímavá zkušenost. A něco jsme přece jen udělali. 

A už jste s tím nadobro skončil?

Myslím, že po čtrnácti letech by měl z velké politiky odejít každý. Protože to je svět sám pro sebe, dost vzdálený světu běžných lidí. A pak, už je mi dvaasedmdesát, chci se věnovat normálnímu životu.

A to je ve vašich představách co?

Ráno vstát a nic nemuset. Sám si říct, co budu dělat, a ne mít úkoly shůry. Chtěl bych si užít rodinu i srub, který jsem si postavil v jižních Čehách.

Když jste trávil hodiny v poslanecké lavici, nevzal jste to herectví nakonec na milost?

Já ve skutečnosti s hraním úplně neskončil nikdy. Ale je pravda, že jsem o spoustu pěkných rolí přišel. Kdybych je neodmítl, voliči by právem řekli: „On dostává poslanecký plat, ale čas, který má na poslancování, tráví někde na natáčení nebo v divad­le.“ A měli by pravdu.

Změnil se vztah filmových a divadelních kolegů k vám v době, kdy jste ministroval a poslancoval?

To víte, že mi to dávali najevo. Herci politiky rádi nemají. Ale omezovalo se to na úšklebky a vtípky, pěstí jsem nikdy nedostal a zůstali jsme většinou kamarádi. Mně ostatně nikdy nemohli vyčítat, že jsem šel do politiky kvůli penězům, jako herec jsem si vydělával víc.

Takže to tak hrozné nebylo.

Teď už by mi ta pěst možná hrozila, celková situace je teď mnohem vyhraněnější. Té nenávisti je v lidech nějak moc. Ale to je tím, že se svět mění, zřejmě se bude opravdu přeformátovávat.

Než jste šel do politiky, zahrál jste si spoustu pěkných rolí. Třeba legendárního princova kumpána v Popelce. Patřil jste k těm, kteří se na první pohled zamilovali do její představitelky Libuše Šafránkové?

Libuška byla a je kánonicky krásná. Ale nebyla můj typ – já jsem byl vždycky spíš na ty severské typy, ostatně i moje žena je taková. Takže Libuška mě uchvacovala svým hraním, to jo, byla to i velmi milá kolegyně, ale jako ženská mi vcelku nic moc neříkala. Ale pamatuji si dobře ty obdivné pohledy všech kolegů, které jí věnovali, i jak kvůli ní dělali nejrůznější skopičiny. Ale ona nic – myslím, že už byla zaláskovaná jinde.

A kdo tedy zbyl na vás?

Já trochu toužil po královně, té Karin Leschové. Byla taková ledově krásná, to mi imponovalo. Snažil jsem se na ni udělat dojem, třeba když jsem jel na koni, ale nefungovalo to. Není divu, byl jsem pro ni neznámý Čecháček, navíc o dvanáct let mladší. Pak jsem si říkal, že bychom se ještě mohli potkat u nějaké jiné česko-německé produkce, ale ona už jinde ve filmu nehrála, snad se jen objevila někde v německé televizi.

Hrál jste v trojici s Jaroslavem Drbohlavem a Pavlem Trávníčkem. Byli jste dobrá parta?

Docela jo, vyřádili jsme se. Občas na to někdo z nás doplácel. Třeba Jarda Drbohlav neměl rád ježdění na koni, a my jsme mu to proto ještě všelijak komplikovali, dráždili jsme jeho oře a vůbec provokovali jsme. Ale já jsem na nácviku v jízdárně taky dostal co proto. Byl tam takový zvyk, že kdo spadne, musí dát flašku – a tak mi pochopitelně zařídili, abych si pád vyzkoušel. Já teda přímo nespadl, ale když mě kůň vyhodil a já dopadl na hrušku sedla, zlomil jsem si kostrč. S tím jsem pak absolvoval celé natáčení – před jízdou na koni jsem vždycky od přítomného doktora dostal injekci proti bolesti.

Zaslechl jsem, že při natáčení poslední scény jste byli s panem Menšíkem poněkud »pod vlivem«. Pilo se tehdy hodně?

Tehdy se u filmu pilo dost, ale taky byla větší pohoda. Dnes by si nikdo nedovolil na natáčení popíjet, protože teď je všechno pod strašným tlakem peněz. A tak všechno musí běžet jako po drátkách. Filmy tehdy měly mnohem menší rozpočty, ale když režisér ulítl v rozpočtu o sto tisíc, tak se zase tolik nedělo. Dnes jde naopak jen o to. Součástí štábu je vždy výkonný producent, hlídá každou korunu a žene natáčení kupředu, protože čas jsou prachy. Ale to není jen naše specialita, to je všude ve světě. A mezi námi – herci popíjejí možná i víc než za našich časů, jen se víc snaží, aby s tím nebyli na očích. 

Co bylo tehdy ještě jinak?

Tehdy panovala větší »oucta« ke starším. Když přišel Mistr, mladí byli v pozoru. To jsme dodržovali, jinak by byl průšvih. Já jsem měl třeba velmi kamarádské vztahy s Vladimírem Menšíkem, užil jsem si s ním spoustu srandy. Ale jednou na hradě Kost, kde se natáčel německý seriál Třináct tatínků jednoho chlapce, se večer hrály karty a Menšík všechno prohrával, nakonec už byl v trenýrkách. Zkusil jsem si z něj kvůli tomu udělat legraci, ale málem mě za to zabil. To si benjamínek nesměl dovolit. Na natáčení Tří oříšků pro Popelku byl zase benjamínkem Trávníček – a jak ten byl úslužný!

Že byste měl v záloze i nějaký průšvih z Oříšků?

Upřímně řečeno, ne. Václav Vorlíček byl skvělý režisér, protože měl všechno vždy perfektně promyšlené, a to včetně situací, když něco nejde. 

Každý rok probíhají různá setkání fanklubů Tří oříšků. Jezdíte?

Ne, nejezdím. Není na to čas, a pak taky my, co jsme se toho natáčení zúčastnili, jsme tenhle film nebrali jako něco výjimečného. Byla to prostě jedna z pohádek. Ale jsem si vědom toho, že se z toho někde stal přímo kult. Poměrně nedávno za mnou kvůli němu třeba vyrazila jedna německá televize. Přijeli k nám do jižních Čech a strávili tam se mnou půl dne! I na ty fankluby mě opravdu pravidelně zvou. Do Norska mě třeba pozvali i v době, kdy jsem dělal ministra, navrhli mi, abych to spojil se státní návštěvou. No, nejel jsem. 

Mohl jste »vyvenčit« vaši ženu. Mimochodem, s tou jste již devětatřicet let, což není ve vaší branži zrovna obvyklé. Jak se vám to podařilo?

Asi tím, že, jak už jsem zmínil, vlastně nejsem herec. 

A má vaše žena blíž k umění, nebo k politice?

Zdena byla produkční Krátkého filmu. Potkali jsme se v jednom seriálu, který jsem točil na Slovensku, s Dášou Bláhovou. Nejdříve jsme se trochu pohádali, pak jsme si spolu dali oběd a začali spolu chodit. No a pak jsme se vzali. Takže světu filmu ona dobře rozumí. Politice moc ne, a taky mně  říkala, abych se na ministrování a poslancování vykašlal.

Máte spolu dvě děti a od nich už tři vnoučata: Kryštofa (7), Maxíka (5) a Karolínku (3). Jaký jste dědeček? 

Myslím, že milovanej, ale dost protivnej. Když po mně třeba manželka a děti chtěly pohádky, říkal jsem jim: Copak jsem někdy něco dělal zadarmo? Takže to musela obstarat babička. (směje se) Ale po pravdě řečeno, vnoučata miluji – nejlepší je, když s nimi můžu vyrazit u nás u srubu na procházku.

A co myslíte, budou po vás?

U těch menších se to ještě moc nepozná. Kryštof ovšem prohlásil, že bude hercem a prezidentem. To byl americký prezident Reagan taky – takže by mu to mohlo vyjít, ne?

Fotogalerie
30 fotografií