S vaší ženou jste se dali dohromady, když vám bylo sedmnáct let. Myslela jsem, že takové věci se dějí jen v knížkách…

„No vidíte, tak občas i v realitě. (směje se) Mně bylo sedmnáct a půl, jí patnáct a půl. Čtyři roky, po dobu mé divadelní fakulty, jsme spolu chodili a na konci studia jsme se vzali. Byla to krásná svatba na Staroměstské radnici, kam dorazili i mí spolužáci v kostýmech a zazpívali nám. Vzal jsem si svou první lásku a jsem s ní celý život. Já vám to říkám pořád, že mám štěstí."

Recept na takové manželství asi nemáte, viďte?

„To bohužel, to vám neporadím. Každý jsme nějaký a univerzální recept neexistuje. U nás se ženou byla ale jedním ze základních kamenů určitě tolerance. Hlavně tedy z její strany, protože žít vedle herce rozhodně toleranci vyžaduje. Už jen proto, že pracujeme úplně jinak než lidé v »běžných« profesích. Žádné od osmi do čtyř u nás neplatí. Za dva roky budeme svoji šedesát let a pořád nám to funguje. Já poslouchám jako hodinky, takže nemáme problém." (směje se)

Vždy jste hodně hrál divadlo, točil pro televizi, ale nějak se vám vyhýbalo velké plátno. Nemrzelo vás to?

„Asi ani ne. Já to vždycky bral realisticky. Říkal jsem si, že jsou prostě do filmu vhodnější lidé, než jsem já, a nijak jsem se tím netrápil. Pár filmových rolí jsem si kdysi také vyzkoušel, a bylo to fajn. Ale asi se prostě víc hodím do televize."

Nebylo to možná také tím, že jste se v těch seriálových rolích trochu zaškatulkoval? Třeba pro mě asi taky budete vždycky Kuba z Krkonošských pohádek.

„No jo, na těch už vyrostlo několik generací. Asi to určitá škatulka byla. Prostě jsem vždycky typově odpovídal takovým těm »zemědělským« kladným hrdinům, a tak jsem hrál všechny ty Kuby a Honzy… Já si to ani moc neuvědomoval, že zřejmě v nějaké škatulce jsem. Ale je fakt, že roli protřelého milovníka mi nikdo nikdy nenabídl. (směje se) Spíš to byli samí takoví dobráci a klaďasové. Což není úplně jednoduché zahrát, záporák je vždycky zábavnější. Ale zrovna za ty Krkonošské pohádky jsem moc rád a považuju opět za velké štěstí, že jsem je mohl dělat a že se tak povedly, že se na ně dívají děti i dneska."

Vy se někdy díváte taky?

„Ale ne! I když lhal bych, kdybych tvrdil, že se nikdy nekoukám na nic, v čem jsem hrál. Koukám, ale spíš u toho různě vzpomínám na všechny ty lidi okolo, na to, jaké to bylo mimo kamery… A koukám takhle i na staré filmy, ve kterých nehraju, ale hrají v nich třeba mí herečtí kolegové, kteří už tu dnes nejsou. To mám občas až slzy v očích, bývám pěkně naměkko. Tyhle chvilky nostalgie si čas od času dopřávám."

Vy ale hrajete stále – jak v divadle, tak v televizi. Přitom kdysi vám prý nějaký počítač věštil budoucnost…

…a předpověděl mi, že na vrcholu kariéry budu v pětatřiceti letech! (směje se) No jo, to máte pravdu! My jsme tehdy něco točili, už ani nevím co, a tam byl takový počítač, velký jako celá místnost, a ten takhle »věštil«. A tak jsme to tenkrát vyzkoušeli, ale byla to spíš jen taková hra, taková hloupost. Nicméně u mě se s těma pětatřiceti docela trefil, i když tenkrát jsem si říkal, co je to za blbost." (směje se)

Prosím vás, teď je vám devětasedmdesát a hrajete v jednom z nejoblíbenějších seriálů dneška, v Policii Modrava. Dokonce už ve třetí sérii, která pozítří startuje.

„To je pravda a jsem panu režisérovi Soukupovi moc vděčný, že si mě tenkrát do té první série vybral. Je příjemné, jak si mě diváci oblíbili a že se na mě zase lidi na ulicích usmívají. I když já mám pocit, že si tu popularitu ani nezasloužím, to jsou tam jiní adepti. Ale jsem za ni rád, ne že ne. Mám radost, že ještě můžu zažívat to, co v mládí. Já totiž na natáčení vždycky nejvíc miloval to všechno za kamerou. Měl jsem kamarády mezi osvětlovači, rekvizitáři… A na Modravě to prožívám zas. Když tam přijedu, všichni jsou hrozně fajn, celý ten štáb je skvělý. Já tam s nimi většinou nemůžu zůstávat, kvůli divadlu pendluju mezi Šumavou a Prahou. Takže mě vždycky mrzelo, že zbytek se třeba po natáčení sbalil a vyrazili společně na houby, kdežto já se zas musel vydat na cestu. No a jednou za mnou takhle přišel jeden pán z techniky s plným košíkem, že je nasbíral za mě, aby mi to nebylo líto. No není to úžasné?! Jsem vážně šťastný, že tohle na sklonku života prožívám."

Vy pořád s tím sklonkem života…

Osmdesát už je moc."

Ale dneska se to všechno posouvá.

To asi trošku jo. Ale jak říká Petr Kostka – už je to tady pro nás bonus. Spousta i mnohem mladších lidí z naší branže už tady není, a my pořád ano."

Počkejte, já myslím, že jestli bude čtvrtá řada Modravy, že vás tam zase uvidíme.

Pan režisér říkal, že tou třetí definitivně končí, ale teď jsem někde četl, že je zas nějaký nalomený, tak uvidíme. (směje se) Ale to už bych tam opravdu neměl co dělat. Já už si to říkal i teď u třetí řady, že tam budu zbytečně strašit, ale pan režisér je tak hodný, že mě tam chtěl. Leda bychom ve čtvrté řadě točili s Láďou Mrkvičkou jako obyvatelé domova důchodců." (směje se)

Vy pořád zmiňujete ten svůj věk, ale taky pořád pracujete. Opravdový důchod vás neláká?

Mě to divadlo pořád baví. Ten život je s ním takový pestřejší. Hraju zhruba obden, to jde. Na Vinohradech mám smlouvu do června příštího roku a pak se uvidí. Asi už bych se ale potom opravdu rozloučil…"

Osmdesát oslavíte 17. prosince. Nutí vás to jubileum bilancovat?

Já si to bilancování nějak neumím představit. Já vlastně pořád tak nějak vzpomínám, třeba i teď, když vám tady vyprávím. Dá se to považovat za bilancování? Ale že bych vzpomínal nějak oficiálně, třeba sepisoval paměti, tak to rozhodně ne. Dokonce si myslím, že i ta samotná oslava nebude nic velkého. Vidím to jen v kruhu rodinném a pak v divadle taky jen něco komorního, nebudeme z toho dělat žádný cirkus. Žádnou velkou slávu neočekávám a ani o ni nestojím."

Bojíte se stárnutí?

Jestli se bojím… Spíš na mě padne smutek, když třeba ve zprávách řeknou, že se něco otevře v roce 2050. A mně dojde, že já už tady dávno nebudu. Ten pocit, že už člověku moc nezbývá… Když zaslechnu, že se někdo dožil dvaadevadesáti, říkám si, že to je krásný věk. A pak mi dojde, že se mě to za chvilku týká. To ve mně vzbuzuje smutek. Ale čert to vem, s tím nic nenadělám, tak se na to snažím příliš nemyslet. Musím žít dneškem a z toho se radovat. Vždyť já jsem opravdu šťastný člověk."

VIDEO: Večerníček Krkonošské pohádky

Video
délka: 08:53

Večerníček Krkonošské pohádky archiv

Fotogalerie
60 fotografií