18°C
O svém životě hovoří jako o turbulentním. O své tvorbě jako o emotivní, která v ní dlouho bublala, až se vydrala na povrch jako prudký gejzír, který má nevyčerpatelné vřídlo. Silný proud fantazie, vědomí i pocitů, který na „osvobození“ čekal troje státní zřízení.
„Nemyslel to špatně“
Na svět Alena přišla v době, která obecně nebyla kreativnímu umění příliš nakloněná. V místech, kde se mu pozornosti dostávalo ještě méně. „Vyrůstala jsem za socialismu na malé, malebné zapadlé vesnici v Jeseníkách na hranici s Polskem,“ vypráví o svých rodných Ondřejovicích. Tam bylo zapotřebí cokoliv, jen ne sedět s pastelkami u výkresu.
„Můj tatínek byl potomkem kulaka. Jemu samotnému od KSČ hrozilo vězení, protože roztrhal členskou knihu KSČ. Jelikož ale těžce trpěl roztroušenou sklerózou, naštěstí jej díky tomu do vězení neposlali,“ je vděčná. I tak měl v domácnosti poslední slovo, pokud šlo o budoucnost vlastních dětí. „Už ve velmi mladém věku jsem za něj kvůli jeho chorobě musela vykonávat řadu domácích činností. A ačkoliv jsem si ráda kreslila, a viděla jsem se jako zpěvačka nebo malířka, měl se mnou jiné plány,“ krčí rameny.
„Dnes mohu říct, že jsem se narodila jako dítě s uměleckými sklony do rodiny, do které jsem se vůbec nehodila," povídá. Jako malá se viděla v Praze, jak bude docházet na nejrůznější kurzy, vystuduje některou z uměleckých škol. Jenomže kolem jejích snů pevně uvázalo oprátku otcovo přání. „Veškeré mé umělecké sklony bagatelizoval a potlačil. Nakonec mě donutil vystudovat ekonomickou školu, abych v životě našla zaměstnání,“ vrací se ve vzpomínkách.
Ačkoliv pokaždé, když se doma zasnila o tom, že si svůj sen přece jen splní, následoval výsměch a dardas, po zralé úvaze s odstupem smířlivě dodá: „Nemyslel to špatně. Chtěl, abych si zařídila hezký život. Tenkrát nebylo možné si vybírat školy, muselo se jet na jistotu.“ Normální život tehdy poznamenala normalizace.
Bolest nad bolest
Dnů, kdy se Alena poprvé odhodlaně postavila před stojan s plátnem, se nedožil ani její tatínek, ani maminka. „Nemoc jej trápila každým rokem. Bohužel se nedočkal ani té vytoužené svobody v našem státě.“ V krátkém sledu po sobě jí pak zemřela i maminka, důsledkem tragické nehody – pět let po svatbě – také manžel.
Na výchovu svých dvou dětí, kterým tehdy byly tři a jedna roků, zůstala sama. A měla opět co dělat, aby je zaopatřila a zajistila jim pěkný život. Umění muselo počkat. „Ale někde hluboko ve mně to vždy bylo, že jednou budu malovat,“ říká. Svého snu se nevzdala.
Magické datum
A dokonce ví i přesný den, kdy se jí začal plnit. „Dlouho se zdálo, že moje umělecké nadání skončilo s tvorbou nástěnky v 7. třídě,“ říká potutelně. Na Vánoce 2015 si od svých dětí nechala nadělit stojan, barvy, pastely.
Noc 13. listopadu 2016 ji v posteli přistihla ve chmurách. Zrovna se psala další z nepříjemných kapitol jejího života, a jak vzpomíná, nemohla usnout. „Tu noc jsem se postavila před stojan, vzala jsem do ruky uhel a hlinku, a zkusila jsem tvořit. Jak to ve mne celý život doutnalo a nemohlo se to projevit, rázem to ze mne prýštilo doslova jako gejzír. Tři měsíce od svého vůbec prvního obrazu jsem už měla svou vůbec první výstavu v Betlémské kapli na Žižkově.“
Tematicky byla hodně emotivní. Alena přenesla ze svých vizí v hlavě, které k ní dennodenně i nocinočně proudily, spoustu srdcí v nejrůznějších situacích na papír. V jednom „minipříběhu“ se sbližují dvě sklenice na stopce, které v sobě avšak nemají červené víno, nýbrž rudá srdce, která k sobě tíhnou. Sblíží se natolik, až se stopky sklenic vzájemně propletou v dokonalém sepětí vzájemnosti. Zároveň však i namalovala postavu, jak po jiném srdci na chodníku šlape. Z dalšího obrazu ony špinavé ťápoty na symbolu lásky dokonale vystihují pocity, jaké může mnohý nešťastně zamilovaný člověk vnímat.
„S výstavou mi tehdy pomáhal Pavel Novák, o kterém jsem se až zpětně dozvěděla, že je akademickým malířem, výborným restaurátorem, díky němuž se v Betlémské kapli zachovala původní kubistická výzdoba,“ líčí Alena. Když se dozvěděla o tom, že je sám malířem, nadto uznávaným, zkoprněla – přirozeně se bála, jak se svými „amatérskými“ obrazy pochodí. Udělala na něj ale dojem. „Tehdy mi pověděl, ať zůstanu svá. Ať se nevrhám do žádných výtvarných kurzů, ale ať se držím své vlastní linie. Případně abych se soustředila zejména na florálie čili květenu.“ Prozíravá rada odhalila její doménu.
„Oživlé“ rostliny
Řada jejích obrazů se vyznačuje až pohádkovým ba snovým ztvárněním rostlin. Mnohdy ne jen tak ledajakých. Sama přiznává, že inspiraci čerpá především v přírodě a vlastní představivosti. Tak vznikají asi její nejvýmluvnější obrazy, na kterých rostliny maluje tak, až si lidé sami kladou otázku. Jsou to skutečně rostliny? Nebo nějaká prapodivná živočiska?
„Je to můj častý námět,“ připouští. „Třeba různé druhy orchidejí vidím jako nějakou bytost.“ Masožravou rostlinu namalovala tak, že připomíná mravence. Jedna orchidej v jejím podání vypadá jako pitoreskní postavička, jiná připomíná pierota, semeníku hledíku „přičarovala“ lidské lebky. To vše v úsporné volbě barev. „Nemám ráda přebarevné obrazy, nepůsobí na mě dobře. Proto se snažím omezit vždy tak maximálně na tři barvy,“ zmiňuje se se svou neobvyklostí.
Re-use umělkyně
Zároveň své netypické vize převádí i na netypické materiály – a čím jiným, než zrovna něčím, s čím umělci zase tak často nepracují. „Jak jsem vyrůstala v přírodě, a nyní žiji ve velkoměstě, nemám problém přiznat, že jsem více zaměřená na ekologii.“ Z toho důvodu ne vždy maluje na plátna či výkresy, jak u umělců bývá zvykem. Vystačí si například s kartonem.
„Když jdu kolem popelnice, a vidím nějakou velkou krabici, která mi takto poslouží, tak proč ne,“ krčí rameny nad tím, že se jí kvůli tomu vlastní děti často smály. Přezdívaly jí „re-use“ malířka. „Jenže dneska je tohle recyklování najednou děsně v módě. Když se někde koná swap, je to událost!“ směje se. I s barvami si umí vyhrát. „Na červenou barvu se nezdráhám upotřebit zbytek laku na nehty. Na jiné obrazy nanáším kávovou sedlinu, kterou pak ještě přemalovávám.“
Alena také věří ve vyšší mocnosti, které ovlivňují lidské životy. Sama ten svůj vnímá tak, že se nic nestalo nahodile – vše mělo a má nějaký vyšší smysl a účel, kterým lidé nerozumí, ale universum ano. Interpretuje tak i své obrazy tzv. léčebných andělů, které na lidi působí uklidňujícím dojmem a v těžkých chvílích jim pomáhají. Jen v ně věřit! Jednou zašla o něco dál a namalovala děs nahánějící hlavu Medúzy, od níž prchají dvě zmije. Tento obraz má zajímavý příběh.
„Bílá čarodějnice“ z Bubenče
„Neprožívala jsem zrovna šťastné období. Tou dobou jsem se v životě setkávala se dvěma lidmi, kteří mi ubližovali,“ vrací se do životní kapitoly, kdy snad poprvé poznala ztělesnění lidského zla. Proto namalovala rozšklebenou Hlavu Medúzy, která názorně vyjadřovala její vnitřní stav. I se skrytým přáním, aby obě ty osoby v podobě dvou zmijí, které braly ocas na ramena, zmizely z jejího života. „Nedlouho potom, co jsem obraz dokončila a vystavila jsem si ho, ti dva lidé z mé blízkosti skutečně zmizeli. Prostě odešli jinam.“ Právě pro její víru ve vyšší mocnosti, nadpřirozeno, osud a věštění budoucnosti jí její blízcí začali přezdívat „bílá čarodějnice.“
Poslední léta žila a tvořila Alena v místě, které si jiné pojmenování, než lukrativní, nezaslouží. Úplnou náhodou před lety dostala možnost ubytovat se v bytě s ateliérem po slavném sochaři Karlu Pokorném. Jeho tvorbu Pražané chtě nechtě dobře znají. A jistě nejen ti.
Pokorného socha Křest sv. Ludmily je dodnes k vidění v chrámu sv. Víta. Ba co víc, ve Vrchlického sadech je socha Sbratření dvou mužů – vojáka a dělníka – k nepřehlédnutí. „Ve své době byl velmi významný, ale dnes podle mne trochu trpí tím, že se o něm říká, že byl poplatný režimu, sám se považoval za jednoho ze zakladatelů socialistického realismu v naší tvorbě, proto se o něm dnes tolik nemluví,“ domnívá se o známém sochaři, který byl pár let i rektorem letňanské Akademie výtvarného umění.
Jenže svou vytouženou oázu klidu s dechberoucím výhledem na panoramata Troji, Bohnic či Baby musí opustit. Jednak se bude rekonstruovat, zároveň jí po vážném úrazu kolene už dělá problémy vystoupat každý den po schodech do pátého patra. Proto se porozhlíží po ateliéru novém. „Kdyby mi tak universum pomohlo najít někoho hodného v okolí, kdo by mi umožnil pracovat nadále v tomto úžasném pražském prostředí, byla bych tou nejvděčnější osůbkou na planetě,“ zasní se.
Pocty od velikánů
Její tvorby si nemohly nevšimnout přední osobnosti české kultury. Se slavným sochařem ji pojí zajímavá „spolupráce“. Jednoho dne na koupališti Džbán náhodně potkala Kurta Gebauera, který si přišel pro nějakou tu inspiraci. „Původně jsem mu jen nabídla, že mu pohlídám batoh s fotografickým náčiním. Dali jsme se do řeči a pozval mne k sobě do ateliéru, do slavné Kafkárny. Pak i k sobě domů.“
Z návštěvy si odnesla plnou nůši a dvě tašky dojmů a nápadů. „Na základě té zkušenosti jsem namalovala několik obrazů, inspirovaných nejen dílem pana Gebauera, ale i těmi sochařskými díly, které jsou rozprostřeny na zahradě v Kafkárně,“ povídá Alena. Jenže v ní hlodala pochybnost, zda se nenechala Gebauerovou tvorbou inspirovat až za hranu. Proto se na něj se svými obrazy obrátila s otázkou, zda mu nevadí, že si třeba namalovala autoportrét s jednou z jeho slavných soch, která beze vší pochybnosti nese Gebauerův rukopis.
Odpověď jí vyrazila dech. „Pověděl mi, že se mu mé obrazy líbí. A dal mi souhlas s použitím jeho prvků. Každý člověk, který má vystudovanou malbu nebo sochařinu, a který mě pochválí, to je pro mě jako kdyby mi na AVU dali známku, že jsem z předmětu prošla,“ těší ji pochvala od umělce, jenž desítky let působil jako vedoucí sochařského ateliéru na UMPRUM. Nebyl první, ani poslední akademický umělec, od něhož slyšela uznání.
Malířkou navzdory
Kdo by to byl před desítkami let řekl? Zvolenou cestu tehdy oplakala, dnes je za ní ale vlastně šťastná. Život se podle ní děje tak, jak má. A ač se nám to mnohdy nelíbí, ten, kdo má vůli a vnitřní sílu a zadostiučinění, nakonec dojde tam, kam si přeje. „Jak mi celé dětství předhazovali, že nemám dostatečný talent, jsem teď nadšená sama sebou, co jsem i v pozdním věku dokázala.“ A v pozdním věku, se svými zkušenostmi a znalostmi tím spíše chápe rozhodnutí svého tatínka, který se během jejího dětství ocitl v nevděčné pozici.
„Kdybych tehdy byla na jeho místě, a moje děti chtěly studovat umění, nejspíše bych se zachovala stejně. Už tehdy to byl oříšek. Školy byly jen pro vybrané děti straníků, i tak řada umělců neměla na růžích ustláno. Ani dnes není jednoduché se uměním uživit. To umí jen pár lidí,“ oceňuje skromně malířka, která už v Čechách měla několik výstav, jednu dokonce v zahraničí.
Lépe než kdo jiný moc dobře ví, co říká. Alena totiž působí jako ministerský rada na Ministerstvu kultury. „Můj tatínek mi dal svobodu tvorby. Umělci jsou často nuceni k tomu se svým nadáním a řemeslem živit. Malují, sochají, tvoří tytéž věci, protože se dobře prodávají a oni je prodat potřebují. Já ale nejsem závislá na tom, zda si mé obrazy někdo koupí či ne, protože se dokážu uživit něčím jiným. Tvořit mohu ve volném čase,“ uzavírá.
