Když se člověk zeptá umělce, kdy poprvé vzal tužku nebo pastelku do ruky a začal si kreslit, nezřídka uslyší: odmala. „První impuls, který si vybavuji jako dítě, byl ten, že mým strýcem byl malíř, a k pátým narozeninám mi přinesl paletu barevných pastelů,“ rozpomíná se. „Nic takového jsem tehdy neměla, neznala, takže jsem je otevřela plna nadšení a úplně mě uchvátilo, jak byly barevné. Tak jsem vlastně začala malovat.“
Tehdy samosebou pro radost. Že by se malbě mohla věnovat zevrubněji, ji napadlo až během studentských let na pražském gymnáziu v Přípotoční. „Jedna z profesorek se nám věnovala i po škole, aby pomohla našemu výtvarnému růstu. Přitom výtvarnou výchovu jsme měli jen první dva ročníky,“ vysvětluje. „Moc prostor na zlepšování tam nebyl.“
První zklamání nic neznamená
Přesto si Zuzana věřila natolik, že zkusila přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění. S odhodláním se pokusila odlišit od ostatních tím, že se přiklonila k abstraktní tvorbě, která je v jejím podání určitou směsicí tvarů a barev v několika vrstvách. „Měla jsem touhu a chuť objevovat, zkoumat, experimentovat a kombinovat,“ vysvětluje. „Snažila jsem se poučit od Steva Jobse, který říkával: Nedělejte to lépe, dělejte to jinak.“ Porotu ale u přijímacích zkoušek neohromila.
Zuzana tedy zakotvila v úplně jiném odvětví. „Věděla jsem, že bez akademického titulu v uměleckých kruzích neobstojím, takže jsem se malbě věnovala jen ve volném času jako koníčku,“ říká. Dlouhá léta pracovala jako manažerka velké české firmy. Když se ale stala maminkou a času, který mohla v důsledku své náročné práce miminku věnovat, začalo ubývat, stála na scestí.
S kůží na trh
Přece jen v ní ale uzrálo rozhodnutí, ještě jednou zkusit rozčeřit vody českého umění vlastní tvorbou. „Rozmýšlela jsem se co a jak. Na své cestě za poznáním jsem si nakonec uvědomila, že mám stále blízko k malování, a že nemusím absenci titulu brát jako handicap ale naopak výhodu, protože nemusím kopírovat ty, kteří na škole učí. Jako autodidakt jsem se vyvíjela sama,“ uvědomila si paradoxně – a s tím, s čím před lety u zkoušek neuspěla, si dodnes razí cestu k úspěchům.
První výstava, kterou uspořádala v roce 2012, ji v jejím rozhodnutí utvrdila. „Nestává se často, ale tehdy se hned na vernisáži prodalo pět mých obrazů,“ kroutí doteď s úsměvem hlavou. „Tolik jsem byla nervózní a přitom to byl obrovský úspěch.“ Od té doby byly mimochodem její obrazy zastoupeny na 30 dalších, ať už samostatných nebo kolektivních výstavách. Ve Florencii, v Berlíně, v Cannes nebo na půdě Senátu ČR. Některé její obrazy dosahují hodnoty 150 tisíc, jiné i 220 tisíc. A k tomu jsou zastoupené také v zahraničních soukromých sbírkách.
K tomu všemu se i s vervou věnuje pořadatelství výstav. Z její inicaitivy se letos koná 3. ročník mezinárodní výstavy Prague Art Cocktail, kde jsou zastoupena také její díla. K vidění jsou do 23. srpvna v galerii U Zlatého kohouta. Mimoto v Praze vystavuje do 31. srpna také ve Velkopřevorském mlýně na Kampě, a mimo Prahu pak v Táboře v galerii Supice do 30. září.
Jen s úsměvem
Zuzaniny obrazy jsou přitom na pohled osobité, originální, pro svůj styl a výsledek i nezaškatulkovatelné. V některých obrazech lze rozeznat určité obrysy, nad jinými musí pozorovatel strávit nějakou tu chvíli, než si najde „to své“, jiné jsou už prostě tak neurčité, jak jen to neobyčejná fantazie výtvarnice umožní. Což je podle Zuzany jedině dobře.
„Maluji tak, aby člověk přišel k obrazu a až u nich viděl to, co by tam třeba mohlo být,“ říká. „Když se člověk dostatečně dlouho na obraz dívá, měl by tam vidět nějaké poselství. I V tom »nekonkrétnu«. Konkrétní obrazy totiž promlouvají hned na první pohled, ale ty abstraktní mají své skryté světy.“
Do svých obrazů se snaží vetknout co nejvíce pozitivních a radostných emocí. Nikdy nemaluje, když ji něco tíží, protože se obává toho, že by potom obraz působil negativně i na své okolí. „Moje obrazy jsou takové vnitřní světy, které potřebují být spokojené,“ uvádí věčně usměvavá umělkyně, která by si ještě ráda splnila jeden sen.
„Je trošku předčasné o tom hovořit, protože se tím směrem teprve porozhlížím, ale byla bych ráda, kdyby jednoho dne světlo světa spatřila kolekce pestrobarevných šatů s mým jménem, které by nesly energetickou stopu mé radosti,“ líčí Zuzana. Když na její sen mimochodem přijde řeč, nelze se nezmínit ještě o jednom splněném snu, který sice nebyl její, ale Zuzana v něm sehrála nezanedbatelnou roli.
Malba zvěstovatelem narození
Mimo malování pracuje Zuzana jako terapeutka. Doma má vystavené své obrazy, k jednomu z nich – Lego a domino ji inspirovaly právě děti. Stalo se, že jednoho dne za ní v rámci terapie zavítal pár, který se dlouho snažil o miminko. „Partner se při návštěvě u toho mého obrazu zastavil, zadíval se do něj a tvrdil, že jedna jeho část vypadá jako ultrazvuk miminka. No a za tři měsíce byli se ženou skutečně v očekávání,“ říká. „Od té doby říkám, že kdo nechce miminko, ať si obraz raději neprohlíží,“ uzavírá s úsměvem.
