9°C
Karel Havlíčk se narodil 31. října 1821 v Borové nedaleko Přibyslavi jako syn kupce Matěje Havlíčka a Josefíny Dvořákové, dcery sládka z Horní Cerekve. Rodina Havlíčkových se však po necelých deseti letech stěhuje na Vysočinu, konkrétně do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod, pozn. red), kde si otec malého Karla otevírá krámek přímo na náměstí. Jako synu kupce se Karlovi Havlíčkovi dostalo dobrého vzdělání a díky mládí v Německém Brodě zase odmala vnímal složité soužití mezi Čechy a Němci. To vše formovalo jeho další život.
Spisovatel nebo kazatel?
Po studiu na gymnáziu se z Brodu přesouvá na studia do Prahy. „Havlíček se chtěl stát českým spisovatelem, jenže velmi brzy zjistil, že čeští spisovatelé jsou ve velkém cenzurováni Rakousko-Uherskými úřady. Změnil proto prvotní úmysl a rozhodl se stát knězem. Myslel si, že tak osloví daleko více lidí, proto s velkým nadšením vstoupil do jezuitského semináře,“ píše Jaroslav Obrátil v knize Havlíčkova čítanka.
Jenže ani v klášteře nenašel mladý Havlíček to, co hledal. „Teologie se mu brzy znechutila, o to více se vrhl na studium slovanských jazyků. Myslel si, že v klášteře najde nadšení, místo toho se setkal jen s chladnými povahami bez jakéhokoli zápalu pro věc,“ dodává Obrátil. Ani ne po roce tedy jezuitský seminář opouští. Ani kněžím se nelíbila jeho bouřlivá povaha a zvláště je dráždily jeho humorné básničky, tzv. epigramy. Lze tedy říct, že byl Borovský z kláštera spíše vyhozen.
Na zkušenou v Moskvě
Jak velký nadšenec pro vše slovanské se zamiloval do Moskvy. Chtěl si místní kulturu vyzkoušet na vlastní kůži, a tak roku 1843, i přes snahu jeho rodičů mu cestu rozmluvit, odjíždí do Moskvy pracovat jako vychovatel v rodině slavjanofila profesora Ševyreva.
„Z počátku byl posvátnou Rusí přímo nadšen. Scházel se se studenty, sedláky i kupci, o kterých také napsal, že zasluhují slávu celého světa. Když ale poznal bezohlednost a neupřímnost ruské vlády a bezcitnost šlechty, jeho nadšení rychle opadlo,“ zmiňuje Obrátil. Po návratu z Ruska v roce 1844 vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus.
Jako stálý redaktor se dostal do Pražských novin dva roky po návratu. Dveře mu otevřela jeho břitká kritika Tylovy novely Poslední Čech, kterou úplně odsoudil. Přineslo mu to seznámení s Františkem Palackým, který ho do Pražských novin doporučil. Borovský sem nastoupil na začátku roku 1946 s platem 604 zlatých.
Revoluční rok
Revoluční rok 1848 se blížil a Borovský neustával ve své práci novináře a spisovatele. Snažil se veřejnost seznamovat s aktuálními tématy nejen českými, ale věnoval se i zbytku Rakousko-Uherské monarchie a často psal i o Polsku.
„Jakoby předvídal, že pro český národ brzy nastanou doby pohnuté, snažil se veřejnost poučovat v politice, aby národ připravil na onen revoluční rok 1848,“ píše Obrátil. Vyzýval Čechy, aby výhradně začali používat pouze český jazyk a žádal po vládě, aby Českým zemím byla umožněna plná svoboda.
To se ale vládě nelíbilo a kritizovala Havlíčka za jeho postoje, Pražské noviny měly být podle nich provládní. A tak se milý Havlíček sebral, z Pražských novin odešel a založil vlastní Národní noviny.
Změny názvů
Právě během revolučního roku 1848 se Karel Havlíček Borovský zasadil o dvě významné změny v pražském názvosloví. Prvním případem byl Dobytčí trh. V povídce J. K. Tyla Od nového roku do postu z roku 1846 je Dobytčí trh líčen jako místo, kde „z každé hospody vřeštivá hudba zaznívala a kde bylo též možné lacino pořídit šálek polívky“. V roce 1847 se na tomto náměstí v hostinci U Zlatého vola scházel radikálně demokratický politický klub „Repeal“, jehož nejaktivnější členové byli právě Borovský nebo další známý literát Karel Sabina. Během revoluce zde taky došlo k bojům mezi vojáky a studenty.
Havlíček si význam tohoto náměstí dobře uvědomoval, proto v roce 1848 inicioval jeho přejmenování na Karlovo náměstí. Náměstí tak získalo alespoň slušný název, i když přívětivé místo to stále moc nebylo. Ve stejném roce pak Borovský ještě navrhuje přejmenovat Koňský trh na Václavské (v té době ještě Svatováclavské) náměstí.
Vyhnanství v Brixenu a brzká smrt
Revoluce byla velmi záhy ze strany monarchie potlačena a pro Borovského začaly těžké časy. Neustával ve své kritice vlády, což mu přinášelo řadu problémů. Byl dokonce obžalován a v listopadu 1851 postaven před kutnohorský soud.
Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby osvobodil. Tím to ale neskončilo, za měsíc jej nechal císař František Josef I. deportovat do Brixenu. Havlíček zde sice nebyl vězněn, přijela za ním na čas manželka i s dcerou, ale jeho srdce tesknilo po Českých zemích. Do Prahy se vrátil v roce 1855, kde se dozvěděl, že manželka i dcera zemřely na tuberkulózu. Tato těžká nemoc byla nakonec zjištěna i u Havlíčka, který ve věku 34 let umírá.
