9°C
Františku Plamínkovou popravili bez soudu v roce 1942 nacisté na Kobyliské střelnici. Dnes, přesně 79 let od její smrti, uctili její památku předseda Senátu Miloš Vystrčil spolu se senátorkou Miroslavou Němcovou. Oba politici zavěsili věnec k její pamětní desce, která se nachází právě na Valdštejnském náměstí, v areálu Senátu České republiky.
„Na prvorepublikovou senátorku Františku Plamínkovou se především ve stínu Milady Horákové často zapomíná. Přitom právě Plamínková byla pro Horákovou velkou inspirací. Byla veliká bojovnice za rovnoprávnost žen a mužů. Zasloužila se mimo jiné o zrušení celibátu pro učitelky a hlavně o volební právo žen.,“ řekla na pietním shromáždění Miroslava Němcová.
„Byla to nesmírně odvážná žena, která se nebála pozvednout svůj hlas na obranu humanistických a demokratických hodnot, lidských práv. Humanistka, feministka, pro kterou demokracie byla největší hodnotou, pro niž neváhala dokonce riskovat život,“ zmiňuje historička Jitka Gelnarová v knize Evy Uhrové Radostná i hořká Františka Plamínková.
Boj za práva žen
Dnes se to zdá jako něco nepředstavitelného, ale v době Františky Plamínkové, tedy ještě před vznikem Československa se nemohly učitelky vdát a mít děti. Samotné jí to přišlo absurdní. „Proč by si ženy měly vybírat mezi rodinou a kariérou? Vždyť to přeci nedává smysl,“ říkala si. A tak se vznikem První republiky, začala neúnavně bojovat za zrušení tohoto podle ní nesmyslného zákona. I když byla po vzniku Československa nálada ve společnosti veskrze euforická, emancipované ženy, jakou byla Plamínková, stále nebyly vnímány příliš pozitivně. Zrušení celibátu pro učitelky se jí podařilo prosadit ihned po vzniku samostatného státu.
S volebním právem pro ženy to však tak jednoduché nebylo. Trvalo dlouhé dva roky, než přesvědčila vysoké státní úředníky, že právo volit by měly mít i ženy. Díky ní tedy mohly československé ženy od roku 1920 chodit k volebním urnám. Boj s předsudky byl vyčerpávající, ostatně to popsala ve svém dopise jedné ze svých přítelkyň.
Hrdinný příběh dvou britských vojáků: Odvážnou lstí zachránili při Pražském povstání spousty životů!
„Mě zabilo, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem. (...) Když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout. Nechci ani myslit, jak já mám psí život,“ napsala v roce 1920 Františka své přítelkyni Albíně Honzákové.
Plamínková dál pokračovala ve svém aktivním boji za rovnoprávnost a v roce 1925 se stala dokonce senátorkou. Zasloužila se mimo jiné o vznik Ženských domovů, které dodnes stojí Na Knížecí a Ženského klubu českého. Za její největší politický úspěch pak lze považovat vystoupení na kongresu Mezinárodní ženské rady, který se konal ve Spojených státech amerických. Po přednášce měla dokonce možnost potkat se s tehdejším prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem v jeho pracovně.
Popravena nacisty
Ani po vzniku Protektorátu Františka Plamínková neustala ve svém boji za svobodu a demokracii a bez servítků napsala i samotnému Adolfu Hitlerovi mimo jiné následující: „… Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“ S příchodem války musela čelit výslechům a domovním prohlídkám, gestapo ji na několik týdnů uvěznilo. Během Heydrichiády však byla znovu zatčena a uvězněna v Terezíně, kde se shodou okolností potkala i s Miladou Horákovou. V roce 1942 ji byla pak bez soudu zastřelena na Kobyliské střelnici.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil spolu s Miroslavou Němcovou uctili památku Františky Plamínkové Veronika Foltová
