14°C
Houbaření je u Vechů mnohagenerační záležitost. „Na houby chodí i naše dvě dcery. A tři vnuci se nedávno vydali do lesa a každý dotáhl po hodině plný košík. Neměli dost, tak si to zopakovali ještě dvakrát. Manžel je pak prosil, ať už nechodí, že tu hromadu nestíhá čistit,“ směje se Brňanka.
Hřib jako hlava
S chotěm Eduardem (73) mají svá tajná místečka. „Jen napovím, že je to v poloměru 60 a 70 kilometrů od Brna,“ říká zanícená houbařka se smíchem. Loni trefila do černého, v lesíku za Šošůvkou na Blanensku objevila skutečného cvalíka.
Hřib velký jako lidská hlava vážil 1,2 kilogramu, klobouk měl v průměru 30 cm a noha měřila 28 cm! Maxihřib měl jasně daný osud – rozkrájená noha putovala na sušení, klobouk skončil dílem v bramboračce, smaženici a v houbové omáčce.
Houbová pochoutka paní Heleny
Paní Helena prozradila recept na svou houbovou pochoutku: „Asi dvacet větších hub, ideálně hřiby, ryzce, růžovky nebo kováře, rozkrájím na čtvrtiny. Usmažím špek nebo anglickou slaninu, dám do zapékací misky, na to nasypu nakrájené houby, potřu olejem a posypu kořením. Používám sůl, pepř, gyros koření, grilovací koření a chilli. Nakonec vše zaliji celou smetanou ke šlehání, ve které jsem rozmíchala namačkaný česnek. Peču tři čtvrtě hodiny v troubě na 200 stupňů. Podávám s čerstvým chlebem.“
Během letních měsíců spadlo nadprůměrné množství vody. Vláhy, kterou mají houby tak rády, je tedy dost. Nyní to už chce jen sluníčko. „Aktuálně rostou hlavně lišky, bedly a ryzce syrovinky,“ vyjmenovává mykolog Dalibor Marounek. Hřiby jsou prý v mírném útlumu a aby člověk naplnil košík, je třeba znát ta správná místa.
Proč mají být houby běžnou součástí jídelníčku?
