Co bylo na pandemii z hlediska psychiatra nejobtížnější?
Zvládnout izolaci je těžké i pro zdravého člověka. Já jsem jako lékař do zaměstnání chodil, ale spousta mých známých zůstávala doma a měli velké problémy se vyrovnat se samotou a nečinností, i když žádnou duševní nemocí netrpí. Byla to nová situace, něco, na co jsme nebyli připraveni. Psychiatričtí pacienti jsou pak obecně ještě křehčí než zdraví lidé.
Jak se to projevovalo?
Pandemie se na stavu psychiatrických pacientů jednoznačně odrazila. Jakým způsobem, záleží na konkrétní diagnóze, se kterou se léčili. Úzkostní pacienti byli víc úzkostní a víc se báli chodit k lékaři. Zanedbávali nejen psychiatrickou, ale i jinou péči. Měli strach, že se nakazí, že umřou.
Takové nebezpečí reálně existovalo...
Jistě. Ale oni to nebezpečí vnímali ještě intenzivněji než lidé okolo nich. Součástí úzkostných poruch je totiž vymýšlení katastrofických scénářů, které obavy násobí. Podobně na tom byli depresivní pacienti, kteří se stáhli, obávali se vycházení.
Řada lékařských oborů se musela situaci přizpůsobit. Změnila se i psychiatrie?
Pojišťovny začaly hradit distanční péči (péči na dálku, pozn. red.). Někteří psychiatři byli schopni fungovat přes online systémy, videohovory. Jiní byli na telefonu. Jejich pacienti měli výhodu. Ale nefungovalo to všude.
Pro koho byla nedostupnost péče nejtěžší?
Těžké to měla většina psychiatrických pacientů, ale nejméně nápadní, a přitom nejvíc zanedbávaní byli ti trpící schizofrenií.
V jakém smyslu?
Jsou to lidé, kteří se o své právo na léčbu nepřihlásí. Dlouhodobě žijí ve strachu z okolí. Mají pocit, že jsou v ohrožení, slyší hlasy, které komentují jejich chování, k něčemu je nabádají. Často jsou přesvědčení, že jim stále něco nebo někdo usiluje o život. Pandemie je zpočátku tolik nezasáhla. Pro ně to byla jenom další z mnoha katastrof v jejich životě. Říkali si například: Včera mě sledoval a ohrožoval soused, dnes se můžu nakazit smrtelným virem a zemřu.
To ale zní, jako kdyby je pandemie příliš nezasáhla...
Zpočátku zdánlivě ne. Ale potom, co to trvalo nějakou dobu a téma rizika se hodně řešilo, tak i oni se ještě víc stáhli. Z médií je bombardovaly zprávy, aby nikam nechodili. Takže se často izolovali úplně a přestali docházet i za svým lékařem. A jejich stav se v důsledku zhoršoval.
Lékaři ani nezavolali?
Tito pacienti obecně velice málo využívají technologie, protože se bojí, že když někam zavolají, bude je někdo odposlouchávat. Nepřipojují se na videohovory, aby je někdo nesledoval. Proto jsme také neuzavřeli stacionář a vyzývali jsme je, aby přišli osobně. Snažili jsme se udržet s nimi kontakt, aby doma nedošli k názoru, že jediné jejich řešení je ukončit to tady na tom světě.
Mimochodem, jak se vám daří pacienty se schizofrenií přesvědčit, aby se dali očkovat?
Důvěra k očkování je u nich obecně určitě nižší než u běžné populace. Ale pokud věří svému psychiatrovi nebo terapeutovi, dokáže je poměrně často přesvědčit. Nesmí ale cítit nátlak, ten oni vždycky vnímají negativně, jako spiknutí. Mnohem větší roli než třeba zprávy z médií pro ně hraje osobní příklad člověka, kterého znají.
Já s pacienty vždycky sdílím, že jsem se nechal očkovat, že všechno bylo v pořádku a bát se toho nemusí. Podle mých zkušeností se chce nechat očkovat více než polovina, což je v této specifické skupině úspěch. A myslím, že další se přidají, když uvidí příklady spolupacientů, kteří vakcínu dostali a zvládli to dobře.
Když mluvíme o dopadech izolace, jak je to s alkoholem? Opravdu začali lidé víc pít?
U pacientů závislých na alkoholu se ukázalo, že pili stejně nebo víc, ale doma.
Proč je pití doma rizikovější než v restauracích?
Pití doma je méně nápadné a úplně chybí společenská kontrola. Když půjde skupina přátel do restaurace na pivo, bude si každý tak trochu hlídat, kolik těch piv vypije. Můžou se trošku hecovat, ale přesto je tam nějaká kontrola. Pití doma nemá žádné hranice. Je omezeno jen tím, jestli člověk, který takto pije, má peníze na další alkohol. A jak většina lidí ví, pít doma je levnější.
A ti, kteří dříve nepili?
Pít začali třeba právě úzkostní lidé. Často to souviselo s omezením lékařské péče. Pro pacienty s úzkostmi bylo těžší dojít za psychiatrem nebo i jen praktickým lékařem. Zejména na počátku pandemie řada praktiků fungovala omezeně. Jejich pacienti pak neměli kam jít a uchýlili se k tomu, co jim krátkodobě »pomůže« a lze to snadno sehnat. A alkohol se nabízí jako nejdostupnější návyková látka.
Je takové pití nebezpečnější?
Obecně platí, že pokud člověk nějakou látku užívá k sebemedikaci, tedy aby tím řešil nějaký zdravotní problém, je vždycky vyšší riziko vzniku závislosti. Lidé, kteří pijí, protože nezvládají svou situaci řešit jinak, mají pochopitelně tendenci pít denně a zvyšovat dávky.
Vidíte dopady pandemie přímo ve své ordinaci?
Částečně. Myslím si ale, že se závislosti nově vzniklé v době pandemie ještě naplno neprojevily. Teď se hlavní vlna odrazila na záchytkách, akutních detoxech, kam lidé chodí na týden, aby se dostali z toho nejhoršího. Často pak ale odchází domů a další léčbu nepodstoupí. Není to tak, že skončí období izolace a lidé si řeknou, mám potíže s pitím, a hned se půjdou léčit. Nápor v ambulancích a stacionářích čekám na podzim. V ještě delším horizontu několika let se pak projeví vyloženě zdravotní následky pití, jako je poškození jater a podobně.
Jak se u vás léčí závislost na alkoholu?
Pacienty se závislostí na alkoholu máme ve stacionáři. Zapíší se a chodí k nám po dobu šesti týdnů na terapie, které trvají celý den. Pak mohou navštěvovat i jednou týdně tzv. doléčovací skupiny.
Musejí po dobu léčby abstinovat?
Ano, musejí. Nevedeme dlouhodobě pacienty, kteří aktivně pijí. Ti jsou v adiktologických ambulancích. Naše léčba je zaměřena na pacienty, kteří jsou více motivovaní nepít, ale potřebují s tím pomoci.
VIDEO: Co všechno může způsobit alkohol v těhotenství? Budete se divit!
Co všechno může způsobit alkohol v těhotenství? Budete se divit! Videohub
Skleničkou se stále častěji snaží zahnat splín z odtržení od společnosti mámy s malými dětmi, které zůstaly na mateřské. V čem je tato skupina jiná?
Matky s malými dětmi závislé na alkoholu jsou skupina, která má ze specifických důvodů sníženou dostupnost péče. Často by se léčit chtěly, ale nemůžou.
Protože se bojí, že kvůli léčbě přijdou o dítě?
Přesně tak. Standard léčby závislostí, pokud člověk nedokáže přestat pít sám, je psychiatrická léčebna. Klasický tříměsíční až šestiměsíční pobyt, což většina lidí zná třeba z filmů. To by ale pro matku s malými dětmi znamenalo přerušení kontaktů s dítětem na půl roku. A proto se léčit nechtějí, pití skrývají.
Jak tenhle problém řešíte ve vašem programu pro matky?
O dítě je v době léčby matky postaráno v Dětském centru při Fakultní Thomayerově nemocnici, kde také žena s dítětem přímo bydlí. Může chodit na terapie a o potomka se postará personál. Často jde totiž o samoživitelky, které nemají nikoho, na koho by se mohly obrátit. Není to pomoc jen pro matku, ale i pro dítě, které s ní díky tomu neztratí kontakt.
Jak může takovou pomoc žena vyhledat? Potřebuje třeba nějaké doporučení praktického lékaře?
Ne, stačí zavolat do našeho sanatoria a podrobnosti se dozví. Není třeba, aby někam chodila, psychiatrické vyšetření jí můžeme zařídit my. Léčbu hradí zdravotní pojišťovny.
Jak člověk pozná, že začíná pít rizikově?
Často si problémů s pitím všímá jako první jeho okolí a upozorňuje na ně. Pokud se to děje, měl by dotyčný zpozornět a nezlehčovat to. Když se vás někdo zeptá »Není už to trochu moc?«, měli byste se nad tím vždycky zamyslet. Špatná není ani akce »suchý únor«, kdy si lidé vyzkoušejí osmadvacet dní nepít. Není ale pochopitelně třeba abstinovat jen v únoru. Člověk si může vyzkoušet vyhýbat se alkoholu kterýkoliv měsíc. Kdo to nezvládne, ten má problém.
A další varovné signály?
Kritériem závislosti je, že člověk zanedbává něco, co pro něj bylo dříve důležité. Rodinu, koníček, práci... Dalším signálem, že si člověk sám uvědomuje, že je mimo normu, je, když své pití schovává.
Pokud má člověk pocit, že začal pít už přes míru a chce abstinovat, jak na takové rozhodnutí reaguje okolí?
To je individuální. Někdo ho podpoří, a naopak lidé, u kterých by to vůbec nečekal, tlačí, aby nekazil legraci a napil se.
Proč to tak je?
Řadu lidí dráždí, pokud někdo z jejich pohledu »bezdůvodně« nepije. U nás existuje společenská konvence si s kamarády v restauraci to pivo nebo skleničku něčeho dát.
Může alkoholik porazit závislost sám? Bez pomoci lékaře?
Existují svépomocné skupiny, které mají velký význam. Setkávat se s dalšími pacienty a probírat s nimi své zkušenosti je nesmírně užitečné. Ale až ve chvíli, kdy už člověk podstoupí léčbu a abstinuje.
Přecházejí alkoholici na jiné drogy?
Většinou ne. Zůstávají u alkoholu. Je to v našem prostředí nejdostupnější návyková látka. Existují ale drogy, které s alkoholem kombinují. Relativně časté je užívání marihuany. U mladších lidí také tzv. párty drogy (látky se stimulačními účinky, po nichž uživatel necítí únavu a může se déle bavit, jako je třeba extáze, pozn. red.), které účinek pití zesilují. Hlavní drogou ale obvykle zůstává alkohol. Je dostupný a poměrně levný.
Změnila pandemie českou drogovou scénu?
Spotřeba drog, které byly specificky designované pro taneční zábavy, podle mého názoru klesla. Prokázané pak je, že distribuce nelegálních drog se přesunula z ulic na internet. Dealeři už nestojí v průchodech a nečekají na zákazníky. Domlouvají se online.
Takže jako jsme se naučili objednávat si jídlo s sebou, naučili se narkomani objednávat si drogy?
Dá se to tak říct. Monitorovat takové distribuční kanály je pak obtížnější třeba i pro policii.
Virus zjevně změnil i věci, u kterých bychom to nečekali...
Nesmíme zapomínat ani na dopad pandemie jako takové. Těch třicet tisíc mrtvých musí být někde vidět. Asi každý zná někoho, komu někdo zemřel. Mám pacienty, kteří ztratili své blízké a teď se s tím musejí vyrovnat. Umírali i lidé, u nichž by to nikdo nečekal. Čtyřicátníci, padesátníci. Já osobně jsem si dosah celého toho neštěstí uvědomil, když jsem stál na Staroměstském náměstí a viděl ty tisíce křížů.
Rok léčil v Zambii
Zkušenosti sbíral Michal Risler i v Africe. V letech 2007 a 2008 působil rok v rámci humanitární organizace v Zambii, která patří mezi vůbec ty nejchudší státy světa. „Fungovala tam klinika pro obyvatele chudinské čtvrti v Lusace (hlavní město Zambie, pozn. red.), kam chodili místní s různými problémy – od bolestí zad přes virózy, malárii po problémy související s HIV pozitivitou. V tu chvíli to byla pro ty lidi jediná dostupná zdravotní péče,“ vzpomíná Michal Risler, který v Zambii zastával roli praktického lékaře, ale využil i své znalosti z oboru psychiatrie.
Jak vznikal rozhovor
O uvolněnou atmosféru rozhovoru se zasloužil nejen sám pan primář, ale i netradiční prostředí, kde vznikal. Sanatorium Ondřejov sídlí v unikátní budově v Hodkovičkách na okraji hlavního města. Stojí v rozlehlé zahradě a postavena byla ve čtyřicátých letech jako reprezentativní sídlo pražského továrníka. Interiér s vyřezávanými stoly, dřevěným obložením a skleněnými lustry jako by vystoupil z filmů pro pamětníky, a proto si člověk nepřipadá jako ve špitále.
Dlouhodobé pití alkoholu. Jak poznáte, že začínáte mít problém?
