Scenáristka Lucie Konášová (35) navázala na tradiční českou seriálovou tvorbu v duchu hýčkaných velikánů Jaroslava Dietla a Jiřího Hubače. Zastihli jsme ji v nelehkém čase, kdy má otce v nemocnici, syn dostal spálovou angínu a u milovaného psa propukla epilepsie. Lucka je ale nezmar. Právě dopsala druhou řadu Dobré čtvrti, kde je role i pro Jiřího Bartošku, a okamžitě usedla nad scénář třetí série Nemocnice na kraji města. Domnívám se, že Jiří Bartoška by měl hrát Zuzanina pravého otce. Mám pravdu, nebo ne? Tak určitě je správná volba kondicionálu - by měl, pokud se mu bude role líbit a budou mu vyhovovat všechny podmínky produkce. A co se týče samotné role - určitě budete překvapená, o koho půjde, protože nic není úplně jednoznačné. Každopádně ale jde o figuru osudovou. Doporučuji však nešmejdit ve skříních už o adventu - zkazíte si vánoční nadílkové překvapení. Děj první série Dobré čtvrti jste umístila na Prahu 6, kde jste žila. Kam jste situovala druhou řadu seriálu? Nebo děti zůstanou u rodičů? Svoji milovanou šestku neopustím ani já, ani hrdinové. Tak dobrou Dobrou čtvrť přece hned tak někde nenajdete. A navíc, když to vezmeme čistě pragmaticky, kolik dvacetiletých lidí si může dovolit vlastní bydlení? Vaše práce dávají tušit hodně fantazie. Byla vám někdy na škodu? Naopak, zatím vždycky mi byla jen ku prospěchu. Na prvním stupni na základce jsem třeba nevěděla, co to je nosit těžkou aktovku, protože jsem měla kolem sebe vždycky nějakého chlapečka, který se rád chopil mojí brašny výměnou za vyprávění hororů. Měla jsem jich v zásobě asi třicet (těch hororů) a ještě jsem repertoár obohacovala volnými improvizacemi. Moje nejúspěšnější pecka se odehrávala v bombardéru plném duchů padlých vojáků, který se vracel z bombardování Drážďan. Jak dlouho jste psala do šuplíku a jak se vám podařilo tak úspěšně a razantně prorazit? Umělecká branže vyžaduje velkou porci štěstí - pokud se vám vyhýbá a nikdo nemá zájem si vaše věci ani přečíst, pohřbí vás to, i kdybyste psali jak Shakespeare. Autor slavných Gremlins žil deset let na rohlících s kečupem, než se mu podařilo přesvědčit producenty a doslova jim vnutit scénář. Já jsem díkybohu měla jídelníček pestřejší, ale všechno se obrátilo k lepšímu v okamžiku, kdy jsem se setkala s dramaturgem Eduardem Vernerem. Bylo to osudové setkání, protože on hledal mezi mladými autory někoho, koho by si vychoval jako svého žáka a padli jsme si okamžitě do noty. Díky němu vznikla Vůně vanilky a Dobrá čtvrť přešla z fáze úvah do literární přípravy. Kolik máte denní penzum? Píšete raději ve dne, nebo v noci? Raději o samotě, nebo vám nevadí přítomnost dítěte a rodiny vůbec? Denní penzum je deset obrazů - to jsou někdy tři stránky na obraz, někdy jedna. Norma, která obnáší cca 8 až 10 hodin intenzívního sezení u počítače. Píšu vlastně průběžně celý den, protože znám svoje "slabé" hodiny. V noci se mi samozřejmě lépe koncentruje, protože mě nikdo nevyrušuje, ale zase už nemám takovou páru jako v devatenácti na škole, kdy jsem byla schopná za dva dny a jednu noc intenzívní práce napsat celovečerák. Léčila jsem se z toho pak týden, protože to nebyl jen fyzický výkon - starý dobrý psací stroj - ale i velmi intenzívní koncentrace, po které jsem se cítila jako vymačkaný citrón. Uživíte se psaním standardně, dobře nebo na naše poměry výborně? Scenárista seriálů si nemůže stěžovat, protože píše ve velkém objemu a jeho příjem je de facto pravidelný. Obecně řečeno ale scenáristé nepatří na čelo honorářového pelotonu, ačkoliv by bez nich nevznikla ani dvacetiminutová pohádka v papírových dekoracích. Myslíte, že české seriály mohou dosáhnout světové obliby? Ve střední Evropě určitě. Dokážeme v příjemně vyvážených proporcích a s velkou dávkou vkusu míchat humor, sentiment, psychologické drama - to všechno jsou základní ingredience každého dobrého seriálu. Navíc se držíme při zemi a nehrajeme si na to, co nejsme - pokusy o akční seriály zatím vždycky selhaly, zato jakmile jde o vztahy, funguje to Čechům výborně. Myslím, že bychom se ale měli držet svého českého stylu, který tady vybudovali Dietl, Hubač a Macourek. Kopírováním cizích receptur nemůžeme nikoho oslnit. Píšete pohádky a seriály ze současnosti. Jaké místo v tom zaujímá Operace Silver A? Myslím, že nijak nevybočuje. Všechny příběhy, které jsem zatím psala, jsou o obyčejných lidech s normálními životy a přáními. Hrdinové Silver A jsou opět obyčejní lidé jako já, vy, váš soused... Chtějí žít normální životy, mají své chyby i přednosti, ale žijí v brutální době. Jsou to hrdinové z masa a kostí, chybující, selhávající i stateční - to mě na tom příběhu lákalo nejvíc. Protože to nás jako autory (scénář jsem napsala se svým manželem) i vás jako diváky nutí zamyslet se nad tím, jak bychom se v takových situacích zachovali my. Váš manžel Josef Konáš se taky živí psaním. Je pro vztah dobré mít příbuzné profese, nebo to naopak skřípe? Můj manžel je novinář a co se týče střetů podobných profesí, tak si nemůžeme stěžovat. Někomu to možná skřípe, nám to vyhovuje. Nelezeme si do zelí, protože každý jdeme svojí cestou, zato ale vzájemně rozumíme svým pracovním problémům, své práci. Dokážeme si vzájemně poradit, jsme si vzájemně prvními kritiky a jeden na druhého vždycky dáme. Zatím se nám to jen vyplácelo, protože jeden druhému vidíme pod pokličku. Přesedlala jste z Dobré čtvrti na třetí řadu Nemocnice. Máte potíže změnit prostředí nebo prostě jen na počítači pojmenujete nový soubor? Odevzdala jsem poslední díl Dobré čtvrti, dala si týden volno a otevřela si novou složku Nemocnice. Na nějakou velkou aklimatizaci nebyl čas, protože mám pevně dané termíny. Nicméně zase to nebyl takový šok, protože já už s Nemocnicí žiju prakticky rok - pracovala jsme na synopsi, chodila do nemocnice Na Františku na odbornou přípravu, a hlavně dietlovskou i zikmundovskou Nemocnici mám tak důkladně nakouklou, že znám některé pasáže zpaměti. Nikdy jste si nechtěla ve svém díle zahrát aspoň malou roličku? Po tom vážně neprahnu. Jednak jsem dřevo, které před kamerou i objektivem zcela zcepení nervozitou, a navíc vím od svých přátel z řad herců, jak je sužuje ta permanentní pozornost, kterou vzbuzují jejich známé tváře i ve chvílích, kdy chtějí jen docela obyčejně jít do kina, na večeři, válet se na plovárně, zarandit si... Jako známá tvář totiž ztratíte to nejcennější - soukromí.