7°C
O prestižní filmové ceny si říkají Veronika Žilková se Štěpánem Kozubem za drama/ komedii SPOLU, kterou zrežírovali i napsali David Laňka a Martin Müller podle stejnojmenné divadelní hry Fabia Marry. Ačkoliv ve snímku není nikdy pojmenováno, že Kozubova postava je autistou, Laňka s Müllerem v rozhovorech přiznali, že takto byla zamýšlena - a Kozub v rámci přípravy na roli dobrovolničil ve spolku spolupracujícím s autisty a a se stejným spolkem fungoval pro různé konzultace. Kritik Marek Slovák ale reprezentaci autistů shledává jako krajně problematickou. Jednak má potíž s tím, že Spolu je někde na úrovni amerických středněproudých děl z devadesátých let, kde autistická postava je pouze katalyzátorem dění pro vyprávění o neurotypických lidech, jednak určité zvraty vytváří zcela mylnou představu o autismu a fungování systému.
Vadil mu i výkon Štěpána Kozuba, který na sebe strhává až přílišnou pozornost, až příliš si říká o ceny, jež se za podobné úlohy dávají automaticky. Pokud v satiře Tropické bouři zazněla zkultovnělá hláška never go full retarded, jež se vysmívala určitému typu herců ztvárňujících určité typy postav s vidinou určitého ocenění, pro Spolu by mělo platit: never go full Kozub. Vyzdvihuje ale výkon Veroniky Žilkové, která hraje ženu nucenou se starat o svého dospělého, ovšem sebestředného, pozornost na sebe neustále strhávajícího syna. Dá vzpomenout nejenom na to, že je matkou Agáty Hanychové, ale i držitelkou Lva za Zapomenuté světlo a nominantkou na Lva za Otesánka, což bylo podle Marka Slováka mnohem lepší mateřské (melo)drama než Spolu.
Kritička a orální historička Marie Barešová dílo ale vnímá odlišně: primárním tématem podle ní není autismus, nýbrž dynamika vztahů a síla rodičovské lásky. “Přesná a přesvědčivá Veronika Žilková ukazuje, co to znamená bez nároku a zcela milovat vlastní dítě, potažmo děti, jaké je beze zbytku přijmout tuto roli. Daří se jí to navíc bez melodramatických poloh a kýče, napomáhají i uvěřitelné kostýmy a líčení, případně jeho absence.” Vytýká ale nepřesvědčivost scénáře, respektive výchozí zápletky, velmi násilný product placement a křečovitou Kamilu Janovičovou.
Marie považuje Spolu za český nadprůměr, a to díky silnému a působivě zprostředkovanému tématu, a tak dává 70 %. Marek za urážlivý, svou reprezentací autistů škodící podprůměr, film spíš do televize než pro kina, a tak dává 40 %.
Přesvědčivá Issová
Autistka, konkrétně s Aspergerovým syndromem, je i v rodinném dramatu režisérky a scenáristky Alice Nellis BUKO. Martha Issová, která dívku s Aspergerem hraje, spolupracovala s Nellis již počtvrté (drama Tajnosti, umělecký kýč Mamas a Papas, povedená pohádka Sedmero krkavců). Na roli se, podobně jako Štěpán Kozub, připravovala svědomitě. Doktorka Magdaléna Ryšánková, která se specializuje na lidi na spektru, spolupracovala na vzniku. Issová vedle zkušenosti s autisty a autistkami na předchozích projektech poslechla přednášky, setkala se s a přečetla knihy autistického filozofa Josefa Schovance O kolečko míň - Můj život s autismem a Vítejte v Autistánu.
Buko má být o ženě, jež díky zděděnému koni najde po smrti manžela svoje místo na světě a snaží se překonat strach. Hlavní rovina vyprávění i tématu ale nefunguje, soudí Marie, a tvrdí, že celý film působí jako propagace titulního koně, vlastněného Nellis, protože ten je prezentován i jako forma terapie pro postavu sousedky-autistky. Záměr je dobrý, ale provedení horší, zvlášť jedna uměle působící dramatická linka ke konci. Co na tom, že postavy jsou docela přesvědčivé a na venkovskou lokaci se dobře dívá, když příběh za to nestojí a výsledek je nepřekvapivý, zdlouhavý, odsuzuje Marie poslední pokus Alice Nellis (Tajnosti, Perfect Days - I ženy mají své dny) o mainstreamový film s převážně ženskými hlavními postavami.
Marie dává 40 %, protože ji Buko, plnokrevník a hřebec Alice Nellis, zklamal.
Ženský film
Film Alice Nellis nebyl jediným titulem od žen(y), který vstoupil minulý týden do kinodistribuce. KDE ZPÍVAJÍ RACI je adaptací knižního trháku, který napsala Delia Owens(ová), adaptovala ho Lucy Alibar(ová), film nasnímala Polly Morgan(ová) a zrežírovala Olivia Newman(ová). Především ale tento ženský film od žen a pro ženy vznikal v produkční společnosti Hello Sunshine, kterou založila Reese Whiterspoon(ová), známá zejména díky dvojici satirických romantických komedií Pravá blondýna a oscarovou roli v hudební biografii Walk the Line. Před čtyřicítkou totiž začala být pro Hollywood stará na romantické komedie, ale stále byla moc mladá pro dramatické, přičemž scénáře, které jí posílaly, byly podle ní dost šovinistické. Rozhodla se proto, i na popud svého manžela, že založí produkční společnost, jež bude vycházet z jejího čtenářského kroužku, kde si ženy doporučovaly knihy pro ženy a o komplexních ženských postavách. První dva produkční počiny představovaly velký úspěch, přestože práva na knihy byly zakoupeny ještě před jejich vydáním: Divočina a Zmizelá se umístily v žebříčcích nejprodávanějších knih a adaptace byly komerčně i kriticky úspěšné. V dalších letech se portfolio rozrostlo třeba o minisérii Sedmilhářky pro HBO. Whiterspoon(ová) produkční společnost prodala v minulém roce za 900 milionů dolarů, sama si pak údajně přišla na 120 milionů.
A dobře udělala, míní kritik a kritička Kulového Blesku. Shodují se, že Kde zpívají raci ani zdaleka nedosahuje kvalit Sedmilhářek anebo Zmizelé. Marie si cení, že ústřední postava, přestože je obžalována z vraždy, je osobitou, chytrou, talentovanou mladou ženou schopnou postarat se sama o sobě a žijící s repsketem k přírodě a jejím zákonitostem. Shledává určitou podvratnost v práci s dvěma časovými a žánrovými rovinami: “kýčovitý melodramatický příběh opuštěné malé holčičky, který se odehrává v minulosti, a kriminální příběh-soudní drama, ve kterém je dospělá žena obviněná z vraždy.”
Marek ale místo podvratnosti vidí nefunkčnost, protože pointa je dlouho dopředu předvídatelná, problematizující záslužnou snahu o kritiku nálepkování osob, a rozpor mezi vyprávěným (protagonistkou) a vyprávěním i stylem je nedůsledný. Stereotypy spojené s Jihem a s jižanskou literární i filmovou tvorbou se sice obrací (např. jako jeden z mála kladných je zde afroamerický pár), ale končí se akorát u dalšího stereotypu, jenom obráceného.
Marek i Marie si myslí, že na Kde zpívají raci se dobře dívá, protože se netradičně ukazuje Jih plný teplých barev a krásné přírody. Jinak je ale snímek alternativou k střednímu proudu a je chytrý asi jako písně Taylor Swift, která zní k závěrečným titulkům, a tak dávají 40, potažmo 50 %.
Artové snímky
Marek ještě viděl dva filmy cílící na specifické publikum. Horor ÚSMĚV, který měl jít původně na streamovací službu Paramountu, ale na základě pozitivních testovacích projekcích je uveden nejprve do kin, je podle něj nadprůměrnou záležítostí pro příznivce japonských a amerických nízkonákladových hororů z přelomu tisíciletí. MONEYBOYS, horor pro homofobní jedince*jedinky, je pro milovnice Asiatů a jejich dlouhých i dlouze trvajících… záběrů. Máte-li rádi meditativní počiny Apichatponga Weerasethakula, Tsai Ming-lianga či Hou hsiao-hsiena, investujte své těžce vydělané peníze do queer fláků o sexuálních pracovnících.
Jak je Marek hodnotí a co měli Marek i Marie ještě na srdci a na jazyku, si poslechněte v podcastu (dostupném např. na Spotify) a podívejte se ve vidcastu Kulový Blesk:
Kulový Blesk: Žilková jako strhaná máma exceluje. Kozub to trochu přehání
