Vladimír Dlouhý, hvězda českého filmu a divadla, zemřel 20. června 2010. Podlehl zákeřné rakovině žaludku. Jan po otci podědil nejen výraznou podobu, ale i herecký talent – jak se ostatně mohou na vlastní oči přesvědčit nejenom diváci „nekonečného“ nováckého seriálu Ulice, kde hraje i se svým bratrem Jiřím, ale i návštěvníci kin: aktuálně totiž tento mladík září na stříbrném plátně v historickém snímku Fichtelberg.
Když Vladimír zemřel, byly Jankovi teprve čtyři roky. Na otce si proto vzpomíná jen útržkovitě, vybavuje si pouze jakési „jednotlivé sekvence“. „Pamatuju si, když jsme chodili kolem těch jeho hadiček, tam, jak kapaly ty kapačky a jak on tam leží. A když jsem k němu přišel, tak jsem si k němu sednul, pamatuju si i měkkost toho gauče, a on řekl třeba ‚au‘. Pamatuju si, jak vtipkoval...“
V době otcovy smrti byl ještě malý a ještě to všechno tak docela nechápal. „Ten odchod si nepamatuju, ale vím, že se něco dělo,“ přiznal upřímně. „Já jsem si to začal uvědomovat později, od 10 let jsem to zaregistroval, že vlastně je nějaká smrt. Já jenom věděl, že tam není jako táta. Myslím si, že dítě se naučí s tím žít, brát tu realitu.“
Opora v rodině
Velkou oporou pro něj po celou dobu byla maminka Petra Jungmanová. „Ona obsáhla všechny barvy lásky, všechnu zodpovědnost, všechnu soběstačnost, naučila nás přijímat věci tak, jak jsou. Odpouštět, stát si za svým názorem, i nebejt lakomí a takový ty domácí věci. Mamka se o nás postarala velice, velice zodpovědně. Starali se o nás i babička s dědou, celá ta rodina. Já si nemůžu stěžovat.“
K filmu FICHTELBERG vychází měsíc před premiérou singl z dílny Jana P. Muchowa, text k písni napsala a nazpívala Amelie Siba.
Jan Dlouhý se domnívá, že jeho otec by nebyl příliš nadšený z toho, že se on i jeho dvojče Jiří vydali v jeho stopách a zvolili nesnadnou hereckou kariéru. „Myslím, že by nám řekl: ‚Nedělejte to, dělejte si něco jinýho, když tak na vysokou potom, ale nedělejte to‘,“ usmíval se. Jako herce přitom svého otce, co se objevil třeba v pohádkách S čerty nejsou žerty, Arabela nebo v dramatu Hlídač č. 47, obdivuje a vzhlíží k němu jako k velkému vzoru... a lituje, že s ním už nemůže probrat jeho přístup k hraní.
„Chtěl bych s ním probrat, jak vlastně tvořil, jak byl precizní. Ono se říká, že nejvýrazněji herec se může prosadit v nějaký negativní roli nebo v nějaký ty jako hodně důrazný, ale on zahrál teda spíš ty pozitivní hrdiny. Ale fakt dost zajímavě, dokázal odkrýt nějakou tu část tý postavy, něco intimního v detailech, a to jsem si zamiloval,“ vysvětlil Jan, který v sobě otcův odkaz nese dál – nejen v hereckém umění, ale i v pohledu na život, který mu jeho rodina pomohla přijmout s pokorou a láskou.
