22°C
Jaké máte ohlasy na první dva díly?
„Část diváků je nespokojená s poněkud netradiční kamerou, ale to byl stejný »problém« jako s Modrými stíny. Jinak má Vodník velmi pozitivní ohlas. A děje se věc, která mi jako autorovi dělá velkou radost: na internetu diváci diskutují, kdo je pachatel, a probírají, kdo má jakou motivaci a alibi. Líbí se mi, že s postavami zacházejí jako se skutečnými lidmi.“
Ptají se vás lidé, jak to dopadne, nebo jim je to hloupé, když si mohou přečíst knihu?
„Neptají, ale z diskuzních fór vím, že zvědavost mnoho z nich přiměla k tomu, aby si knihu přečetli. Jak se to projeví na prodejích, se ovšem dozvím až na konci roku.“
Zápletka, nemluvně usmrcené na cirkulárce, nevychází z reality. Kde vznikl námět?
„Námět vzešel ze vzpomínky, kdy jsme si jako děti četli Erbenovu Kytici a Vodníka a nesmírně jsme se u toho báli. Báli jsme se, že se to, co čteme, zhmotní v realitu. To byl základ zápletky románu – použít Erbenova Vodníka a na něm vystavět detektivní příběh.“
Do idylického prostředí svého dětství jste zasadil brutální vraždu dítěte. Proč zrovna smrt na cirkulárce?
„Věděl jsem moc dobře, že se s daným nápadem pohybuji na hraně, ale šokující zločiny vzbuzují zájem čtenářů. Navíc jsem čtenáře ušetřil extrémně naturistických detailů a mrtvé dítě jsem popsal prostřednictvím citátu K. J. Erbena, kdy jsem použil původní verše: Dvě věci tu v krvi leží, mráz po těle hrůzou běží. Dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.“
Takže jste pouze řešil, jak k tomu dojde?
„Vypadá to, že se tu teď bavíme o tom, jak efektivně usmrtit dítě, což je strašná debata… Hledal jsem způsob, který by byl dobře proveditelný a účinný a byl by jak z Erbena, tak jsem v příběhu použil cirkulárku, která bývala součástí výbavy domu na okraji města.“
Měl jste i jiné nápady, jak čin provést?
„Román Ještě není konec, který je předlohou Vodníka, jsem psal před pěti lety, mezitím jsem napsal řadu dalších věcí, takže tohle už si nepamatuji.“
Jak na tak brutální motiv reagovalo vaše nejbližší okolí?
„Nejčastější dotaz, který slýchávám, je: Kam na ty nápady chodíš?“
A kam?
„Prakticky kamkoli. Inspirují mě události, o kterých se dozvím, články v novinách… V tomhle případě mě inspiroval Erben, a také jsem chtěl popsat, jak zločin rozloží rodinu – rozvrátí mezilidské vztahy natolik, že ani po 30 letech není rodina schopna ty vztahy narovnat.“
Máte s tímto nějakou osobní zkušenost?
„Ten příběh je fikce. Ale domnívám se, že v moderní detektivce nebo detektivce, která aspiruje k vyšším kvalitám, by se autor neměl hnát jen za senzací, ale měl by se důkladně věnovat postavám. A mě opravdu zajímá, co zločin udělá s lidmi, kteří jsou jeho oběťmi a svědky. V tomto románu jsem se o to snažil asi nejpodrobněji.“
Jak se vám líbí televizní pojetí?
„Jsem nadšený! Poprvé jsem to viděl v kuse na premiéře v rámci Febiofestu. Dohromady ty tři díly trvají tři a půl hodiny, a ačkoli příběh znám, tak jsem si verzi Viktora Tauše natolik užíval, že jsem ani nevnímal čas. Když film skončil, v sále nastalo několikavteřinové ticho, kdy diváci potřebovali čas na to, aby se vyrovnali s emocemi a silným závěrem.“
Mluvil jste do díla režisérovi?
„To bych nedělal v žádném případě. U natáčení Vodníka jsem nebyl, ale nedělám to, ani když se na něj podívat jdu. Jak Viktor Tauš, tak Honza Hřebejk jsou natolik výrazné tvůrčí osobnosti, že bych si ani nedovolil do jejich práce mluvit. Naopak mě zajímá jejich vize, jak moji předlohu zadaptují.“
Seriál je natočen přesně podle knihy?
„Jsou tam jen drobné rozdíly – lokace příběhu, pár odlišností ve vztazích postav, ale jinak se to předlohy drží poměrně přesně.“
Jak se vám líbí Klára Melíšková coby detektiv Marie Výrová?
„Mně se to pojetí, jak Klára komisařku hraje, nesmírně líbí. Takže jsem nejprve nevědomky, později už zcela záměrně začal postavu komisařky Výrové psát tak, jak ji Klára hraje. Je ráznější, ironičtější, ostřejší než v prvních dvou knihách.“
Stalo se vám to i u ostatních postav?
„Ne, jen v případě komisařky Výrové.“
Měl jste o obsazení role Výrové nějakou představu, když v knize je jí přes 50?
„Měl jsem nějaké představy. Byly to herečky, které věkově odpovídaly tomu, jaká byla Marie Výrová v knize. Ale nakonec jsem byl velice rád, že Honza Hřebejk zvolil Kláru Melíškovou, protože se mi v té roli od začátku líbila.“
Přemýšlel jste o napsání scénáře nebo předlohy pro film?
„Filmové ambice nemám. Navíc současná kinematografie směřuje spíše k rodinným filmům, komediím… Detektivky jako žánr už mnoho let nejsou v kinech k vidění, nahradily je akční filmy nebo thrillery. Televize je pro detektivku ideální.“
Chcete zkusit i jiný žánr než krimi?
„Chci a také to zkouším. S Petrem Jarchovským jsme napsali nový televizní seriál, který bude spíše směřovat ke vztahovému dramatu s komediálními prvky. Bude tam i detektivní zápletka, ale nebude tak podstatná. Baví mě zkoušet pořád něco nového, ale v tuto chvíli pracuji na další detektivce s komisařkou Výrovou, protože čtenáři mají o tyto knihy zájem.“
Proč jste se vlastně rozhodl pro detektivku?
„Mě vždycky bavilo detektivky číst i se dívat v televizi na klasické britské detektivní seriály. Když jsem před deseti lety začal psát svůj první román, nebyl ještě takový boom detektivek jako dnes. Měl jsem pocit, že detektivní román anglického střihu – na logice postavená detektivka – v české literatuře chybí. Psal jsem po večerech a vznikl bez jakýchkoli ambicí Příběh pro exorcistu. Zaznamenal úspěch a nedlouho nato mne oslovil Petr Jarchovský, že by měl zájem to natočit.“
Jak jste reagoval?
„Samozřejmě mě to potěšilo. Petra Jarchovského jsem vždy řadil mezi naše nejlepší scenáristy a filmy, které psal, mám rád. Považoval jsem za čest, že chce adaptovat mou knihu.“ Už na konci dubna se Klára Melíšková coby Marie Výrová vrací v sérii Živé terče. A pak cyklus skončí, jak jste před časem říkal? „Plánujeme, že tím se televizní cyklus Detektivové od Nejsvětější Trojice uzavře. V psaní knih ale hodlám pokračovat dál a minimálně ještě jeden příběh s Marií Výrovou bude.“
A kdyby vám znovu nabídli zfilmování, přijmete?
„Jistěže. Marii Výrovou mají diváci rádi.“
Kdo je vám prvním soudcem kromě vás? Manželka?
„Ta samozřejmě také, ale mám skupinu přátel, kterým dávám rukopis přečíst k vyjádření. V nakladatelství Host mám redaktora, který mi vždy řekne, kde přidat, kde ubrat. A je dobré si nechat poradit od lidí, kteří tomu rozumí.“
Působíte jako pedagog na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Do tohoto místa jste také zasadil děj románu Modré stíny, ve kterém jste nechával vraždit lidi. Projektovali se vám do postav skuteční kolegové?
„Ten román je zcela fikční. Vycházel jsem z atmosféry budovy, kde se to odehrává, ta mě inspirovala k zápletce. A také postavy jsou smyšlené. Možná mě nějaký kolega sem tam určitým detailem inspiroval k tomu, co která postava řekla, ale s realitou to nemá nic společného.“
Poznal se někdo v příběhu, aniž byste to tak zamýšlel?
„Nikdo mi nic neřekl, ale dozvěděl jsem se, že se někteří kolegové bavili tím, že se snažili v postavách identifikovat jiné kolegy. V této zábavě jsem jim zabránit nemohl, ale ani jsem je nepovzbuzoval.“
Jak prožíváte popularitu?
„Snažím se k ní stavět střízlivě. Je velmi příjemné mít úspěch, ale současně věřím, že to nejlepší mám ještě před sebou. Snažím se k psaní přistupovat tak, abych zkoušel stále něco nového a každý můj román byl trochu jiný, byť pracuji se stejnými postavami. Na úspěchu, který prožívám, mě těší nejvíc to, že mohu dělat, co mě baví, a že si moje knihy našly své čtenáře a diváky.“
Jak si užíváte honoráře?
„Oproti zažité představě u nás natáčením filmu nikdo nezbohatne a psaním scénářů se z vás také milionář nestane. Takže to, co je pro mě takový bonus vycházející z mé práce, je, že mohu rodinu vzít na lepší dovolenou a také se mohu věnovat svému koníčku, což je sbírání gramofonových desek, stejně jako to má detektiv Výrová. Už jich mám kolem šesti set.“
Mají k vám teď studenti na univerzitě větší respekt?
„Domnívám se, že ne. Snažím se svou práci dělat dobře už mnoho let a doufám, že jsem si tím určitý respekt vysloužil už předtím, než jsem začal psát detektivní romány.“
Chtěl byste se věnovat jen psaní a odejít z fakulty?
„Asi ne. A to ze dvou důvodů. Jeden je ekonomický, protože v dnešní době se psaním málokdo uživí. A zadruhé je pro mě důležité být v kontaktu s lidmi, protože ti jsou mojí inspirací pro psaní. Myslím si, že spisovatel, který jen sedí doma a píše, brzy vyčerpá nápady. “
Ještě není konec
V závěrečné části se kriminalistka Výrová seznámí s novým majitelem domu, kde kdysi k hrůzné vraždě pětiměsíčního dítěte, z jehož usmrcení byla obviněna jeho matka, došlo. Intuice a další podezřelé okolnosti, které se jí během pátraní naskytnou, Marii přivedou k rozhodnutí konfrontovat zbylé členy rodiny Třebovických poznamenané dávnou tragédií. Rozvrácené mezilidské vztahy během jedné velké přímé konfrontace vedou k obnažení lidských charakterů, ale i závěru vyšetřovatelky, že dítě zabil někdo jiný, koho již nelze vyslechnout a pohnat před soud. Ve chvíli, kdy pro sebe Marie případ uzavírá, však dojde k nečekanému zvratu a objeví se šance, že přece jen pohlédne do tváře vraha.
