Patříte v dobrém slova smyslu k veteránkám Dejvického divadla…

„Je to tak, letos to bude už 23 let, co jsem v Dejvickém divadle. V roce 1996 se stal uměleckým šéfem divadla Miroslav Krobot a s ním přišel i celý náš ročník Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Z tehdejších studentů zůstáváme v Dejvicích jen tři: Jana Holcová, Klára Melíšková a já.“

Tak to jste toho už určitě v tomto divadle zažila hodně, ne?

„To je pravda, Zkáza Dejvického divadla je nicméně velkou a nekorektní mystifikací.“

První díl ale nebyl zas tak úplně šílený…

„Také to byla oproti dalším dílům taková procházka růžovým sadem, řekněme přípravná otužovací fáze. Třeba v Hurvínkovi nebo v dílu AIDS, to bude rychlejší jízda a velký úlet!“

Hraje v seriálu úplně celý »divadelní tým«, podobně jako když jste točili seriál Čtvrtá hvězda?

„Ano, úplně všichni, nejen herci, ale třeba i naše paní ředitelka, produkční, garderobiérky, inspice, kluci z techniky a mnozí další. Různé postavy hrají také spříznění herci, kamarádi, naše děti. Naše dcera Zuzanka měla v době natáčení zlomenou nohu a jeden den jsem nesehnala hlídání, a tak šla se mnou do divadla. A hned si se mnou zahrála v prvním dílu.“

V čem je seriál výjimečný, dá se srovnat třeba s úspěšným Mostem!?

„Když se díváte na jakýkoliv jiný seriál, který se odehrává v tzv. »standardních prostředích«, dokážete většinou odhadnout základní dějovou linku, kam se děj posune atp., ale tady ve Zkáze ne, podobně jako třeba u Mostu!. Člověk prostě neví, čeho budou tvůrci ještě schopni, co ještě vymyslí. Ale jsme určitě jiní než Most!, to se nedá srovnávat.“

Každý díl Zkázy je o nějaké šílené postavě?

„To úplně ne, každý díl má nějaké hlavní téma, v tom prvním se představovalo herectví a divadelní prostředí jako takové. I proto byl součástí příběh herečky, která je pro roli královny ochotna udělat prakticky cokoliv. Včetně toho, že jde na plastiku.“

A tu jste ztvárnila právě vy…

„Ano, na mě vyšla řada hned v úvodním díle. Ambiciózní herečka a věčné mládí, moc mě to bavilo.“

Maskérky se na vás ale vyřádily, jak jste docílila těch naducaných rtů?

„Dámy maskérky byly skvělé. Vymýšlely jsme různé varianty, jak asi může vypadat žena po ne úplně povedené omlazovací plastice. No a vyřešily to speciální nitě, pásky, které mi vypínaly kůži na spáncích, lepily se do copánků a zakrývaly se vlasy. Vypadala jsem pak jako herečka z brazilské telenovely. Ta »úprava« byla velmi pracná, zabrala tak dvě a půl hodiny. Co se týká těch naducaných rtů, dlouho jsme nevěděly, jak to udělat. A pak jsme vzaly obyčejné tamponky, které používají zubaři, a zkusily je nacpat pod vrchní ret… a botoxové rtíky byly na světě! Mělo to drobnou, nicméně podstatnou nevýhodu – špatně se s takovými »botoxovými« rty mluvilo, takže jsem musela doma trénovat.“

Mluvilo vám to ale docela dobře!

„Díky, natočila jsem s touto »výztuží« šest záběrů, fungovalo to skvěle. A vypadala jsem příšerně, což zejména moje děti minulé pondělí ocenily. Zahrát si šílenou herečku, které v záchvatu hysterie rupnou všechny stehy z plastické operace, bylo parádní!“ (usmívá se)

V dalších dílech tak budete pokračovat?

„Ne, naštěstí pan Krobot ustoupil od původního záměru, abych v tom odehrála všech šest dílů. Znamenalo by to každý natáčecí den dvě a půl hodiny v maskérně, a maskérky by tak nestíhaly věnovat se kolegům. A v  seriálu je naštěstí pro mě spousta komplikovaných masek.“

Natáčení probíhalo v divadle za normálního provozu?

„Ano, a bylo to velmi náročné pro všechny. Točili jsme vždycky celý den, od šesti do šesti, pak jsme často od půl osmé večer hráli. Měli jsme tak hodinu a půl na přípravu, masky, kostýmy. A natáčecí štáb musel do začátku představení zase uvolnit scénu. Klobouk dolů před všemi. Produkce organizace byla skvělá.“

V Dejvickém divadle hrajete v pěti představeních, to jste dost vytížená.

„Loni jsem měla dvě divadelní a tři hudební premiéry a bylo to z hlediska mých sil hraniční. Ale na druhou stranu jsem ráda, že už se zase mohu věnovat divadlu naplno. Nejmenší děti povyrostly a já se můžu věnovat víc i své práci a tomu, co mě baví a těší.“

Máte čtyři děti, vrátila jste se vždycky zase brzy do divadla?

„Divadlo jsem nikdy hrát nepřestala. Když se mi v létě narodilo miminko, tak jsem se na podzim vracela do představení. Myslím si, že mateřskou misi je třeba ředit. Divadlo by mi chybělo.“

Počtem potomků jste se téměř přiblížila hodné Ivance, kterou jste hrála v seriálu Rodinná pouta …

„Téměř…, ta role mě bavila, popletený naivní lúzr, který má smůlu na muže, tomu se dobře drží palce. Většinou jsem hrála hodné holky, princezny a oběti. Letos mi konečně přišly nabídky na drsňačky a komediální role a v divadle hraji i 75letou paní Holou v představení Elegance molekuly, je to příjemná změna.“

Čtyři děti, to už je ale pořádná smečka!

„Provoz s takhle velkou rodinou je samozřejmě náročný. Na druhou stranu se naučíte pokoře a vážíte si obyčejných věcí. Jako třeba toho, že zrovna nikdo nemá rýmu, nebo trojku z matiky nebo že máte půlden volna. A v naší smečce panuje velká pospolitost, jsem štastná, že ji mám!“

Po třech holkách konečně kluk, to musela být pro vašeho manžela úleva v takové ženské přesile!

„Jiřík je náš bonus, myslela jsem, že budou jen tři princezny. A manžel určitě v ženské přesile netrpěl, naopak je velmi milován a rozmazlován! Jediné, co hůř zvládá, je sourozenecká výměna názorů. On sám je jedináček, vyrůstal navíc bez táty, a nebyl proto zvyklý na to, že se holky hádají a vymezují si pozice.“

Co je nejhorší v tak velké rodině?

(směje se) „Když začnou všichni mluvit najednou! Třeba v pátek večer. A jak už jsem řekla, zvládnout provoz rodiny není úplně snadné. Když vyrazíme všichni na hory, tak se sotva vejdeme do dvou aut. Víte, co je to rukavic, ponožek, oteplováků, lyží, bot, plyšáků a podobně!?“

Vedete svoje děti k tomu, aby šly ve vašich hereckých šlépějích?

„Určitě na to netlačím, ať se jednou rozhodnou samy. Ale je fakt, že snad všechny dorůstající děti herců našeho souboru by chtěly být herci Dejvického divadla. Na druhou stranu vím, že si hereckou profesi nijak neidealizují. Vidí klady i zápory a to je podle mě dobře.“

Vaše nejstarší dcera už má i první herecké zkušenosti…

„Ano, točila se mnou seriál »Ať žijí rytíři«, když jí bylo sedm let. Teď je jí 16 a dodnes si pamatuje, jak jsme se spolu učily ve vaně texty. Je šikovná, už teď točí reportáže, baví ji to.“

Cloumá s ní puberta, jak se říká?

„Ne, vůbec. Až si vždycky musím připomenout, co jsem dělala v jejích letech já...“

Zlobila jste?

„Aniž bych to chtěla nějak rozvádět, tak ano. A do sedmnácti let jsem si odzlobila skoro všechno. Pak nám umřela maminka a všechno se změnilo. V osmnácti šel na DAMU slušňák s duší padesátníka. A nehnula jsem s tím.“

Ale přitom se prý dodnes nerada necháváte omezovat a svazovat nějakými pravidly.

„Je to tak, mnohem radši si jdu zaběhat do lesa, do přírody, kde mám pocit volnosti, než bych třeba hrála tenis. Snažila jsem se, ale nešlo to. Nevadí mi hrát tenis, ale že se musím trefovat do nějakého vymezeného pole. Nechci se přizpůsobovat lajnám. K tomu síť, bodování, prostě soubor pravidel, která musím dodržovat, nic pro mě.“

Když mluvíte o sportu, předpokládám, že se mu věnujete dost intenzivně, když jste tak štíhlá!

„Že bych trávila hodiny ve fitku, na to nemám bohužel čas. To, jak vypadám, řekněme normálně, je dílem disciplíny. Zjednodušeně řečeno, nejím hovadiny. Klidně si třeba dám kvalitní domácí jitrnici nebo tlačenku, ale jen občas. Kuřecí nejím vůbec, bio hovězí sem tam. Upřednostňuji rostlinné bílkoviny, třeba tempeh a tofu, zeleninu, ovoce, luštěniny. Ale když nestíhám, normálně si objednáme pizzu.“

Pořád nepijete mléko, jak jste mi říkala, tuším, před nějakými deseti lety?

„Václave, vy si to pořád pamatujete? »Mlíko na rakev víko«!? Tak to u mě platí dodneška. Mléko a mléčné výrobky nejíme v podstatě vůbec. Mléko je obrovský alergen a zbytečně zahleňuje organismus.“

Nepijete ani mlíko z Plzně?

„Tak to samozřejmě ano, jak jste mi už před lety předvídal, že po čtyřicítce přijdu pivu na chuť, tak se i stalo. Takže tohle načepovaný pěnový mlíko, to je jediná výjimka. To piju a ráda.“

Zkáza Dejvického divadla

Seriál vypráví v šesti dílech příběh divadla, kterému stopnou grant. Každý řeší nastalou situaci jinak, snaží se vymyslet, jak provoz divadla utáhnout, jak přežít. Z toho pramení neskutečné úlety, herci zkoušejí všechno možné. Přesto se zdá, že zkáza je neodvratná.

VIDEO: Zkáza Dejvického divadla trailer.

Video
délka: 01:06
1080p 720p 360p

Zkáza dejvického divadla trailer Česká televize

Fotogalerie
42 fotografií