Pavle, kromě těch vyjmenovaných činností máte za sebou ještě velkou řadu dalších, ve které ale bylo nejvíc vaše srdce?
„To bylo pokaždé jiné. Mám automobilovou průmyslovku, obor spalovací motory, pak jsem vyučený zámečník, mám tři roky strojařiny a dostudoval jsem elektrofakultu – obor rozhlasová, filmová a televizní technika. A potom jsem ještě vyučený kuchař a číšník, mám hotelovku. A to jsem možná ještě leccos zapomněl.“
Život s vámi tedy pěkně šachoval!
„Když se na to kouknu zpětně, fakt vůbec ničeho nelituji. Bylo to strašně zajímavé, ale bohužel už se to chýlí ke konci...“
Co vás mezi těmi všemi profesemi přivedlo k muzice?
„Já měl osvícené rodiče, kteří mě od sedmi let dali na angličtinu, tehdy to bylo něco neobvyklého. Taky mi koupili klavír, ale ten zůstal na prodejně, protože jsem na něj prostě hrát nechtěl. Ale ve čtrnácti mi koupili kytaru a v patnácti jsem slyšel první rokenrol. A protože jsem uměl anglicky, tak jsem z rozhlasu poslouchal nejdřív vysílání pro americkou armádu v Mnichově a asi v šestapadesátém roce začalo vysílat rádio Luxembourg, kde těch rokenrolů hráli spoustu. Strašně mě to chytlo.“
Rokenrol tu ale tehdy asi nebyl moc dobře přijímaný.
„To jste uhodl, přijímaný je ještě slabé slovo! Bolševik rokenrol upřímně nenáviděl, to bylo nebezpečný slovo, něco jako Coca-Cola. Byl to symbol amerického způsobu života. Proto s tím byly spojené různé problémy, někdy malé, jindy velké...“
V roce 1959 jste ale vyhrál soutěž Hledáme mladé talenty. Pralo se ve vás, jestli být profesionálním hudebníkem, nebo se věnovat něčemu »jistějšímu«?
„Dlouho jsem nevěděl, jestli budu inženýrem, nebo zpěvákem, a nakonec se povedlo obojí. Inženýra jsem si dodělal poté, co mě pustili z kriminálu, kam mě zavřeli ve čtvrtém ročníku. A protože jsem měl ten obor rozhlasová, filmová a televizní technika, nabídl jsem své služby Supraphonu. Měl jsem blbý kádrový posudek, tak mě nechtěli. Pak jsem začal pracovat jako číšník v první cenové skupině v Interhotelu Olympic, průběžně jsem se vyučil kuchařem, udělal si tu hotelovku, udělal si rezortní zkoušky ze třech jazyků – angličtiny, němčiny a ruštiny, do toho měl vysokoškolské vzdělání. Tahle cesta částečně skončila v devadesátém roce, kdy jsem měl v pražské Lucerně čtyři a půl roku na starosti tři restaurace. Pak jsem se udělal sám pro sebe.“
Zpátky k hudbě. Společně s vámi je coby symbol rokenrolu té doby vnímán Miki Volek. Jak na něj vzpomínáte?
„Málokdo to ví, ale já ho vlastně stvořil! Miki byl o dva roky mladší než já, když mně bylo osmnáct, jemu šestnáct. Bydleli jsme vedle sebe na Pankráci. Jednou ke mně přišel na první mejdan, když byli rodiče v sobotu na chatě, pouštěl jsem tam rokenrol a on z toho byl úplně vykulenej. Hrozně se do toho zapálil a celkem brzy přišel s tím, že bude zpívat taky. Jenže se učil německy, tak chtěl zpívat německy. Tak to jsem ho nakopal do zadku! Dal jsem mu první anglické texty, které jsem sám opisoval z rádia. Bohužel pak špatně skončil, protože záhy zjistil, že když si šlukne nějaký prášek, pomáhá mu to na jevišti.“
To slovní spojení sex, drogy a rokenrol – je to opravdu tak, že to k sobě patří?
„Já jsem drogy nikdy nebral a Pavel Bobek, který také zpíval rokenrol, taky ne. Trošku jsme se napili, alkohol jsme si neodpírali, abychom měli jiskru v oku, ale drogy se mě netýkaly. Ale Miki už potom nemohl přestat.“
Jak vás brali ostatní zpěváci, ty slavné hvězdy popu?
„Pochopitelně na nás koukali svrchu. Neuměli jsme zpočátku zpívat tak jako oni. To jsme se naučili až postupně. A také pro ně naše muzika byla určitým ohrožením. Cítili, že ten vliv ze Západu k nám skutečně přijde. Takže rádi nás neměli.“
Přesto se vaší partnerkou stala Eva Pilarová. Váš vztah prošel velkým vývojem...
„My si sedli v takové základní věci, a to byl sex. To jako jo. Ona je to známá historie, tak přeskočím do doby, kdy jsem seděl na Ruzyni ve vazbě, a jednoho dne ke mně přijde náčelník věznice a říká: Dnes je čtvrtek, v sobotu se ženíte. Máte povolenou přítomnost příbuzných v pokolení přímém a dva svědky, z nichž jeden bude Miloš Forman. A pohoštění do šesti set káčées. Vaše nastávající má povolení, tak jsme vám to umožnili. Já jen zíral.“
Svatba Helena Rytířová a Pavel Sedláček Blesk TV
Klaplo to?
„V pátek přišel můj advokát, který měl styky na prokuratuře, a měl informaci, že si všichni myslí, že to je nějaká recese, protože Eva to rozhlásila po celé Praze. Prokurátor to chtěl ve své řeči využít proti mně. Tak můj advokát navrhl, ať to posunu, až budu z výkonu trestu, což jsem považoval za rozumné. Napsal jsem jí tedy: Milá Evo, prozatím z toho všeho musí sejít, doktor Plecitý ti vše vysvětlí. Ona se urazila a asi devět let jsme spolu nepromluvili ani slovo.“
Proč si to nenechala vysvětlit?
„Nevím, já u toho nebyl. Ale její maminka mě upřímně nenáviděla a brojila proti mně. Nemůžu ale posoudit, jestli v tom měla prsty.“
O tom, proč jste byl zavřený, se už napsalo mnoho, tak jen pro připomenutí – vy jste si nelegálně nechal dovézt ojetý vůz z Německa...
„Je to dlouhá a složitá historka, ale k meritu věci. Odsoudili mě za dva paragrafy: Porušení zákona o oběhu zboží ve styku s cizinou a Devizové ohrožení Československé republiky.“
Během výkonu trestu jste pracoval jako horník.
„Původně jsem měl jít do technického oddělení do Opavy, kde lidi s takovým vzděláním upotřebili, ale asi mi chtěl někdo uškodit, takže najednou koukám, že autobus, kterým jsme jeli, je v Plzni. Byl jsem tam spokojenej, jen bylo blbý, že jsme vstávali ve tři hodiny a deset minut. Dělali jsme všelijaké pomocné práce, a jenom v sobotu měli sbíječku. Nemůžu si stěžovat, všichni se ke mně chovali slušně.“
Po propuštění s vámi život zase divoce posouval, vyhodili vás ze Semaforu, po roce 1968 jste na čas odešel do Švýcarska, to by bylo povídání na knihu. Ale zajímá mě ještě třeba ta Lucerna, kde jste měl na starosti tři restaurace. Proč jste potom v 90. letech odešel?
„Celkem intenzivně jsem se tehdy stýkal s tehdejším prezidentem Václavem Havlem, kterého jsem znal už z pětašedesátého. Začal za mnou chodit, protože se schylovalo k tomu, že mu vše vrátí zpátky, a přemýšleli jsme, co s tím. Byl to obrovský podnik, měl čtyři sta dvacet zaměstnanců. Chtěl z toho udělat akciovku a já že bych byl předseda správní rady. Začali jsme na tom pracovat, bylo to v běhu, a najednou Vašek přišel, že mu všichni nadávají, že se stará o podnik, který mu ještě ani nepatří, že se má starat o prezidentování, a že mi přivede svoji švagrovou a dotáhneme to spolu do konce. Seznámil mě tedy s Dagmar Havlovou, se kterou jsme si podali ruce, a do deseti minut jsem věděl, že se dál musím starat sám o sebe. Nebudu to rozvádět, ale všichni víte, v jakém je stavu Lucerna.“
Závěrem bych se rád zeptal na Karla Gotta, od jehož smrti brzy uplyne pět let. Jak na něj vzpomínáte?
„Rozporuplně. Zpěvák par excelence, kamarádili jsme spolu, ale udělal mi jednu věc, kterou jsem mu do jeho smrti nezapomněl. Ať mě národ třeba nenávidí, je to ikona, ale co řeknu, je pravda. V roce 2006 jsem pořádal velký koncert v Lucerně k výročí rokenrolu. Tři čtvrtě roku předtím jsem Karlovi zavolal. Byl nadšený, že velice rád zazpívá, bez nároku na honorář, ale nechtěl smlouvu. Že on když řekne, že někam přijde, že mu můžu věřit.“
Dorazil?
„Dva dny předtím zavolal, že to ruší! My měli hotový scénář, zařízený televizní přenos, úplně jsem se z toho rozklepal. Říkal jsem to Petrovi Jandovi a Pavlu Větrovcovi, a oni nevěřili, že by Goťák něco takového udělal. Tak jsme se druhý den vypravili k němu domů ho přemlouvat. Po dvou hodinách povolil, opět trval na tom, že beze smlouvy, a když jsme spolu osaměli, nechal si dát do kapsy padesát tisíc. Na koncert přišel, odzpíval tři věci, ale nakonec to dopadlo tak, že aby ve svém zájmu neměl ostudu, nechali jsme ho jen v medley (směsi písní – pozn. red.). Asi se urazil, protože pak už jsme spolu nikdy nemluvili.“
Jak vznikal rozhovor
S Pavlem Sedláčkem se život nemazlil, a možná i proto je to člověk, který před žádnou otázkou nebo tématem neuhýbá. Kdyby se bál, nedokázal by to, co dokázal. Už se těším, až vyjde jeho životopisná knížka Fakt nekecám. A zvědaví jsme i na jeho další kuchařku o asijském koření, ve které najdete 14 zemí a kuchyní od Indie napravo.
