Manželé Kunderovi se v 70. letech rozhodli zůstat ve Francii, kam Kundera dostal pozvání vyučovat na univerzitě. Disidenti podle Kunderové jejího manžela nenáviděli, protože se už před revolucí obávali toho, aby se Kundera nepostavil do čela politické opozice. „Vybrali jako vůdce protikomunistické opozice (pozdějšího prezidenta Václava) Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice,“ řekla.
Kunderová uvedla, že nemožnost návratu do České republiky si poprvé uvědomila poté, co v roce 2008 vyšel v týdeníku Respekt článek o údajném Kunderově udavačství v 50. letech. Zároveň se ale zrodila touha být doma, řekla. „Připadám si jako otrok na plantáži, který se v noci ve snech vrací do své země,“ podotkla. Připomněla také verše Viktora Dyka o vlasti, kde říká: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
Článek v Respektu Kunderovou i jejího muže zdravotně zničil, uvedla. „A nikdo se mu dosud neomluvil!“ posteskla si. V textu tehdy historik Adam Hradilek upozornil na archivní dokument, který naznačoval, že Kundera v roce 1950 udal západního agenta Miroslava Dvořáčka. Kdo ho udal, není dodnes jednoznačně rozřešeno.
Kundera se proti vznesenému podezření důrazně ohradil, a dokonce uvažoval o žalobě na Respekt. Jedenáct světově známých spisovatelů, mezi nimi čtyři laureáti Nobelovy ceny za literaturu, ve společném prohlášení kauzu odsoudili jako „očerňovací kampaň“.
Největší chybou po sametové revoluci bylo podle Kunderové to, že disidenti chtěli vymazat celou dobu komunismu, že se nenavázalo na pražské jaro ze 60. let. „Z pohledu disidentů to bylo asi logické, protože pokud by uznali, že komunismus nebyl skrz naskrz zlo, tak by možná nevypadali jako takoví hrdinové a bojovníci, ale tu zemi to poškodilo,“ uvedla.
Lidé v tehdejším Československu si podle ní nechali namluvit, že komunismus trval 50 let. „Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu,“ doplnila.
Poslední čtyři romány Kundera napsal ve francouzštině, české vydání čtvrtého z nich Slavnost bezvýznamnosti se podle Kunderové dlouho odkládalo, protože zvažovali, že Kundera ho přeloží sám.
„Ale teď už to nejde, tak to bude aspoň kontrolovat. Pokud to dopadne dobře, tak by další měla být Nevědomost,“ věřila Kunderová. Hned v 90. letech nové Kunderovy romány nevycházely v češtině kvůli obavě z toho, že politická témata pro čtenáře v Česku zastíní to, co je v nich podstatného. „Ale teď už vyrostly nové generace a ty to snad budou číst úplně jinak,“ řekla Kunderová.
Kundera po listopadu 1989 několikrát navštívil Československo i ČR, v roce 1995 mu prezident Havel udělil medaili Za zásluhy. Přebírala ji tehdy Věra Kunderová.
