V mládí byl členem československé basketbalové reprezentace a se svým týmem se dostal do Nizozemska. Tam začal Zdeněk poprvé uvažovat o emigraci. Netrvalo dlouho a se svou první manželkou Naděždou skutečně z komunistického Československa utekl. První rok žili v Nizozemsku, kde umýval nádobí v čínských restauracích, poté dostal povolení k pobytu v Austrálii. A vyrazil vstříc novým začátkům.
„Chodil jsem od dveří ke dveřím a ptal se, jestli někdo nechce člověka do kuchyně. Měl jsem obrovskou motivaci a práci jsem si našel už třetí den. Nic mi nebylo zatěžko, chodil jsem do kuchyně klidně o dvě hodiny dřív,“ rozpovídal se Pohlreich v pořadu Povídej. Nejvíc ho bavil fakt, že se denně učil novým věcem, a také to, že výplatu dostával týdně.
V Austrálii mu pomohl hodně strýc. Pohlreich začal pracovat nejdříve jako zástupce šéfkuchaře v restauraci La Guillotine, později se stal šéfkuchařem. Tam také potkal svou druhou manželku Zdeňku, kterou si o dvacet let později vzal.
Se Zdeňkou si ale prošli peklem. Ne ovšem vztahovým, ale zdravotním, když onemocněla rakovinou. Poprvé se o její Pohlreich nemoci dozvěděl, když jel na pracovní akci vlakem do Ostravy. „Bylo to šílené. Dělal jsem tehdy akci pro děti a nebyl jsem úplně dobrá společnost. Jedna paní se mě tam zeptala, co se děje... Přestože jsem nic neřekl, asi to na mě bylo vidět,“ přiznal Pohlreich.
Poté se dohadovali kvůli následné léčbě, ona chtěla alternativní, Zdeněk se ji na doporučení lékařů snažil přemluvit ke klasické léčbě. Doktoři ho varovali, že jinak zemře. Nakonec se rozhodla pro obojí. „Dobře to dopadlo. Musím ale říct, že moje role tam byla naprosto zanedbatelná. Zdenička si to vybojovala celé sama,“ přiznal Pohlreich s tím, že on se v té době snažil udržet každodenní chod domácnosti.
