Vás to nesemlelo. Když jste nemohl být judistou, dělal jste kaskadéra, herce a nakonec jste zakotvil u produkce a režie. Váš první počin byl film Kajínek. Proč tohle téma?

Zcela upřímně to na začátku byl hlavně kalkul, počítali jsme s tím, že to bude zajímat lidi. Vzniklo to ale úplnou náhodou. Jednou dorazil můj táta, který už měl tehdy filmovou společnost, z hospody a povídá, že bychom měli natočit film o Kajínkovi, že mu to říkali kamarádi. No a on jim na to odpověděl, že klidně natočíme! (směje se) Já ale to jeho nadšení brzdil, že už má na tenhle příběh určitě někdo koupený práva. Ale ukázalo se, že neměl, i když se o to mnozí snažili. Moje motivace dělat film se ale postupně měnila, protože jsem při zrodu byl jen producentem a postupně jsem se stal i autorem scénáře a režisérem, což dost radikálně změnilo můj pohled na věc. Chtěl jsem pak vyprávět především příběh o systému podsvětí, ve kterém existuje propojení policie, soudů, politiků a mafie. A Kajínkův případ se pro to nejvíce hodil.

Video
délka: 00:56.02

Kajínek nebo Rambo? Podívejte se, jak slavný vězeň vysvětlí svoji minulost a činy!! FTV Prima

Proč dal Jiří Kajínek práva zrovna vám?

Velkou roli hrálo, že jsme oba sportovci, táta byl první olympionik v judu v roce 1972 v  Mnichově. Takže nás vnímal jako sportovce, a tím pádem férový lidi. Prohlásil, že nám věří a chce to prostě dělat s náma.

Vy jste byl o jeho nevině přesvědčený dřív, než jste začal pracovat na filmu?

Spíš ano, protože proč by se jinak tolikrát pokusil o útěk a snažil se neustále poukazovat na svoji nevinu? Většina vězňů po čase na nějakou snahu rezignuje. Ale tohle bych přesně dělal já, kdyby mě neprávem zavřeli – prostě bych se pořád snažil to zvrátit.

Tu zarputilost máte společnou…

To je asi pravda, máme oba dost silnou vůli. Mě na něm prostě fascinuje, že nikdy neztratil naději, kdyby ano, tak už by se dávno oběsil. Já samozřejmě nikdy nemůžu stoprocentně říct, že to neudělal. To nejde a už se to asi nikdy nedozvíme. Mám jen svůj pocit, ne neochvějnou pravdu.

Jaké bylo vaše úplně první setkání?

To bylo ve Valdicích, kde nás s tátou vedli takovou depresivní chodbou plnou cel a já si připadal přesně jako v Mlčení jehňátek. (směje se) Pak nás zavedli do prázdné místnosti, kde bylo ve zdi zamřížovaný okno a plexisklo. Najednou se ozvalo řinčení řetězů a do protější místnosti přichází Kajínek s pouty na rukou i nohou. Došel až k plexisklu a otvorem prostrčil ruku, jako že si se mnou chce potřást. To jsem nečekal a v tu chvíli jsem byl hodně v rozpacích, běželo mi hlavou, jestli mu ji mám podat, co když mě vtáhne dovnitř… (směje se) No, divnej pocit. Nakonec jsme si potřásli, on se pousmál a najednou z nás všechno spadlo. Pak jsme se další čtyři hodiny bavili úplně normálně. Jaký je? Mě to tehdy překvapilo, ale je fakt úplně v pohodě. Lidi z kriminálního prostředí jsou většinou takoví jiní, ale s ním se dalo od začátku normálně mluvit. Řekl bych, že je nadprůměrně inteligentní, a navíc má smysl pro humor. To osobní setkání mě utvrdilo v názoru, že to neudělal. Nedokázal jsem si představit, že by tenhle člověk někoho zabil. Že kradl, jasně… To pro něj bylo dobrodružství a jednoduchý zdroj obživy, ale vrah to z mého pohledu není.

Dá se říct, že jste kamarádi?

My se vídali docela intenzivně, když vznikal film, to trvalo asi dva roky. Pak byla dlouhá pauza, protože nějak nebylo proč být v kontaktu. Psát jsme si začali zas těsně před jeho propuštěním, a když ho pustili, potkali jsme se. To bylo zvláštní, protože najednou sedíte v hospodě u stolu s  někým, kdo byl ještě nedávno zavřený na doživotí. A ještě zvláštnější je, že vám po chvíli takovýho setkání vůbec nedochází, že je naproti vám člověk, který možná někoho zabil, který kradl… Prostě ho berete, jaký je. Aspoň já to tak mám, žiju přítomným okamžikem. Normálně bych na pokec se zlodějem nešel, ale on se přiznal, lituje toho a rozhodně si to odseděl. A já jsem zastánce druhých šancí. Většinou dávám i  třetí a  čtvrtou. (směje se) Nechodíme spolu na pivo, máme pracovní vztah, ale bavíme se jako kamarádi.

Říkáte pracovní vztah, ale nemluvíte jen o filmu, chystáte i pětidílný dokument pro televizi Prima…

Je to tak, ale jen z pozice producenta, režírovat jsem to nechtěl a ani bych na to neměl čas. Navíc jsem do  toho neměl chuť jakkoliv zasahovat a předkládat lidem nějaký svůj názor na Kajínka. Já už o něm natočil film. Takže jsem sehnal skvělýho dokumentaristu i kameramana a já sám mám jen jakýsi dohled. Aby to dobře vypadalo, aby to bylo koukatelný, vizuálně hezký a poutavý. To byla moje práce a samozřejmě celého týmu lidí, kteří dokument vyráběli. Protože už jsem několik sestříhaných dílů viděl, vím, že se to povedlo. A to nejen vizuálně, ale i obsahově. I přesto, že ten příběh dobře znám, nemohl jsem se od něj odtrhnout. Bude to o pobytu ve vězení, o nejtěžších chvílích, které zažíval, o tom, jak plánoval svůj útěk, i o tom, jaké to je se po tolika letech znovu začlenit do společnosti. S tím posledním bodem jste mu dost pomohl tím, že dostal peníze z filmu. To určitě, i když těžko říct, kolik peněz měl ještě předtím, než jsem mu dal ty z filmu. (směje se) To dodnes nevím, ani se na to neptám, ale je to otázka.

Režírovat dokument byste nestíhal, protože vás plně zaměstnává příprava velkofilmu Jan Žižka. Ten by měl stát stamiliony, není to příliš odvážné?

Zřejmě je, původně měl mít Žižka rozpočet okolo sta milionů, ale postupně jsme se domluvili na jeho navýšení, abychom mohli do hlavní role obsadit opravdu velkou hvězdu a aby to dobře propagovalo Českou republiku v zahraničí. Já miluju filmy Statečné srdce, Gladiátor nebo Poslední samuraj, ty jsem viděl snad stokrát. A v tomhle duchu chci natočit i Žižku.

Mluvíte o propagaci České republiky, taky tvrdíte, že jste velký patriot. Ale do role Žižky hledáte hollywoodskou hvězdu, proč?

Protože aby ten film uspěl i v Americe, musí v něm být hvězda. Jinak nemá šanci. Jasně, mohl bych ho natočit jen s Čechy a česky, ale pak by byl určený jen pro náš trh, který není tak velký, a ten film by se nikdy nezaplatil.

Pracovně toho máte dost, máte vůbec čas na rodinu?

Někdy jsem ho fakt moc neměl, většinou při natáčení, to jsem maximálně pozdravil ženu mezi dveřma, dal pusu dětem, pomazlil se s nimi a na víc nebyl prostor. Ale většinou to bylo v pohodě. Dnes se snažím být s rodinou ještě daleko víc než dřív, takže například letošní i loňské léto jsem měl volno a byl jsem s dcerami na chatě, chodil jsem na ryby… Jasně, občas jsem řešil telefonáty nebo dělal na počítači, ale byl jsem s nimi. A obecně myslím, že trávím s dětmi víc času než kdejaký tatínek, který má »normální« práci, protože ta moje je časově flexibilní. Navíc hodně věcí řeším s Američany, takže kvůli časovému posunu pracuju v noci, kdy už dcery spí.

Nechcete ještě kluka?

Nechci. Já chtěl vždycky dvě děti, manželka tři, ale postupem času i ona slevila na dvě. Já nikdy po klukovi netoužil. Ani po holce. Já prostě chtěl děti a bylo mi úplně jedno, co to bude. Kdybych měl dva kluky nebo kluka a holku, budu stejně spokojený. Mám ale dvě holky a je to super, máme spolu takový náš svět, různě blbneme, hrajeme si… Nepotřebuju pokračovatele rodu. Já prostě obecně, nejen co se týče dětí, netoužím po něčem, co nemám nebo mít nemůžu. A jsem díky tomu naprosto šťastný.

VIDEO: Kajinek – o dokumentu

Video
délka: 03:27.28

Kajínek – o dokumentu Tereza Kühnelová, Aleš Brunclík

Fotogalerie
11 fotografií