Kniha Vltavice vypráví o místě, které zmizelo pod hladinou Lipna. Kdy jste si poprvé řekl, že osud Dolní Vltavice je příběh, ze kterého chcete udělat román?
Před čtyřmi lety přímo tam. S manželkou jsme tam strávili jeden víkend bez dětí – a protože dětí máme hodně, jsou to často jediné chvíle, kdy jeden druhého slyšíme. Hleděli jsme na hladinu, mluvili o tom, co všechno skončilo pod vodou, a v ten moment se začal rodit příběh.
Jak se píše o vesnici, která už v podobě, jakou znali její obyvatelé, prakticky neexistuje?
Na kolik jste při práci vycházel z archivů, vzpomínek pamětníků a skutečných lidských osudů a kde už nastoupila spisovatelská fantazie? V té souvislosti mě zaujal váš post na sociální síti: „Někdy se říká, že ze staré Dolní Vltavice nic nezbylo. Ale zůstala stát jedna strana náměstí, která se ocitla na břehu přehrady, jako by ty domky vyhlížely vlny vždycky. Zvon je v Sušici. Varhany ve Vlachově Březí. A v Budějovicích vltavická madona. S výrazem tiché služebnice. Skládal jsem dohromady střípky, jako bych znovu stavěl šumavskou vesnici."
Pročetl jsem, co šlo, prostudoval archivy, srovnával fotografie a mapy. Ale stejně bych řekl, že pro mě byly nejcennější cesty právě do Dolní Vltavice, tím směrem, do krajiny dnešního Lipna. Procházel jsem po břehu a všímal si detailů. Co kouká z vody – a na pláž nepatří. Pod kameny jsou zbytky střech, ve vodě slepené cihly.
Dotýkáte se světa, který zmizel, ale neodešel úplně… a tak jsem třeba seděl v kostele ve Vlachově Březí a nechal se překvapit tím, jak hlasité jsou vltavické varhany. Byla to pro mě i zpráva o tom, že to, co bylo, nejde nikdy úplně smazat a přepsat, že vždycky zůstane něco, co nenechá minulost úplně zapadnout.
Pro většinu lidí je Lipno symbolem dovolené, koupání a krásné přírody. Vy čtenáře vedete také pod jeho hladinu, k domům, škole, kostelu a lidským osudům. Změnil se po napsání knihy váš vlastní pohled na Lipno?
Lipensko je kraj, který poznávám odmala, jezdívali jsme tam ještě za socialismu na podnikovou chalupu, ale vzpomínám si, že už tenkrát mě bavilo zkoumat ten starý pošumavský barák, přemýšlel jsem, jak se v něm asi žilo, co je ještě původní budova a co pozdější vrstvy. Hleděl jsem do vody a říkal si, jestli tam někde je skutečně ten kostel, jak se v kraji vyprávělo. Máme tam kořeny – v Horní Plané a jejím okolí, psaním jsem se svým způsobem vrátil do kraje svých předků. A díky románu jsem to místo zase o něco víc pochopil.
Jedním z témat knihy je ztráta domova. Myslíte, že člověk může svůj domov skutečně ztratit, nebo si ho nějakým způsobem nese celý život v sobě?
Je to především životní trauma. Tuhle zkušenost měli všichni, kteří museli opustit své domovy, ať už při vyhánění Němců, nebo třeba při stavbě jaderné elektrárny Temelín nebo demolici historického města Most. Někdy není zbytí, ale vždycky je to zločin – přepsat krajinu tak drasticky, to jde jednoznačně proti duši člověka a všemu, co je pro nás důležité. Potřebujeme se mít kam vracet. I když z kraje odejdeme, vracíme se a jsme vděční za setkání se sousedy. A tady najednou stojíte na břehu jezera. A v něm to všechno je, pobořené, rozvalené, rozervané – tak trochu jako duše zdejších rodáků.
Ve Vltavici propojujete dvě časové roviny a lidi, které od sebe dělí více než sto let. Co vás na setkávání minulosti se současností jako spisovatele tolik přitahuje?
Baví mě to jako autora, ale také jako čtenáře. Protože nežijeme jenom teď, ale dnešku předcházela série včerejšků – a bez nich dnešek nepochopíme. Do každého rozhodnutí promítáme řetězec zkušeností. Minulost nám neustále dýchá za krk.
Ve vašich knihách se opakovaně vracejí jižní Čechy a paměť konkrétních míst. Máte někdy pocit, že své příběhy hledáte vy, nebo si spíš určitá místa časem najdou vás?
Pochopil jsem, že příběhy za mnou přicházejí, stačí mít otevřené oči a nastražené uši. Někdy si člověk všimne naprosté nepatrnosti, která k němu promluví, nebo uslyší větu vytrženou z kontextu – a na ni se začne nabalovat příběh. Tyhle fragmenty jsou nakonec stavební kameny mých knih. Nikdy nezačínám bez nich – vždycky navazuji na něco, co právě proletělo kolem mě. Kdybychom ten víkend s manželkou netrávili v Dolní Vltavici, ale třeba v Táboře nebo Plzni, možná bych napsal úplně jinou knížku, protože by mi tam do cesty vstoupily jiné motivy.
Představme si, že by hladina Lipna na jediný den ustoupila a Dolní Vltavice se znovu objevila. Kam byste se šel podívat jako první a koho z postav svého románu byste tam chtěl potkat?
Při letošním suchu se to děje každý den. Klesá hladina, Vltavice se obnažuje. Jsou vidět kameny, které tvořily školu. O něco níž, stále ve vodě, je kostel. Někde poblíž taky pranýř. Nedávno v té vodě bagrovali – a najednou něco žuchlo a na hladině plavaly kompoty. Lipenské dno je plné překvapení – plné sklepů, zatopených studen, a taky zavařenin, které nikdo neodnesl, ale desítky let čekaly ve sklepě. Asi bych hledal právě ty sklepy, kdybych se suchou nohou procházel celou Dolní Vltavicí.
Ale protože to ve skutečnosti nejde, chcete se na dno podívat vy sám, učíte se potápět. Je ponoření se ke dnu onou pomyslnou tečkou za vltavským příběhem?
Právě trénuji na ponor. Nicméně na skutečnou tečku se teprve chystám, začíná mi měsíční stáž v Horní Plané, budu tam psát knihu Fenomén Lipensko. Místopis tohoto kraje. Příručku pro všechny, kterým Vltavice pootevřela tajemství regionu, ale chtějí o něm vědět víc. Takže zase budu chodit po břehu, povídat si s lidmi, ale tentokrát kolem dokola celé přehrady. Jezera a moře, jak té vodní ploše u nás na jihu rádi říkáme.
Na předsádce knihy je uvedeno, že bydlíte v Českých Budějovicích a Novohradských horách. Ty Novohradské hory coby váš domov jsou novinka…
Zabydleli jsme se v Klení, v malé vesničce blízko Benešova nad Černou. Budějovice jsme stále neopustili, bydlíme na dvou místech. Je to náročnější, ale na druhou stranu to člověku dává možnost úniku z civilizace – miluju kopce, dlouhé procházky se psem. Čistím si hlavu, srovnávám myšlenky. Snažíme se taky tomu místu pomáhat – v Klení je krásný kostel sv. Vavřince, zdevastovaný především v 70. a 80. letech 20. století, a tak jsem vypsal dvě sbírky na Donio.cz, právě běží sbírka na obnovu zdejších zvonů. Máme tu jedny z nejstarších zvonů v regionu. A taky štěstí, že jsou stále na místě. Že ten kostel zůstal. Že máme na čem stavět a co opravovat.
