Co je pro vás dabing?

„Dobrodružství. Překlad emocí. Někdo říká: Nemám rád dabing, chci slyšet originál, ale ten člověk vlastně tvrdí, nemám rád dabing, který mi předkládáte. Nejlepší dabing je totiž ten, kterého si nevšimnete.“

Dcera Karla Gotta Charlotte Ella: V utajení dělá kariéru!

A ten špatný zní jak?

„Ruší vás. Vidíte bouřlivé emoce, ale slyšíte plytkou unylost. Kromě toho v českém dabingu hraje velkou roli čeština, která je velice bohatá, ale málokdo ji dobře zná a umí používat. Překladem můžete některé zahraniční filmy pohřbít, ale také povýšit.“

Vy děláte workshopy, kde učíte dabing děti i dospělé. Jak to probíhá?

„Nechci učit dabingu, chci učit dabingem. Při workshopech se díváme na malé kousky filmu a musíme přijmout maximum informací, pohyby těla, rytmus řeči, intonaci dabovaného. A tohle považuji za učební metodu. Navíc, s každým hercem, který namlouvá postavu, musíte pracovat jinak.“

VIDEO: Unikát! 33 let od smrti Funèse se objevilo video, jak ho namlouvá Filipovský!

To znamená?

„Někdo především vidí, někdo slyší, někomu musíte udávat rytmus a někomu předtančovat. Jde o to zjistit, jak on vnímá, a díky tomu mohu přijít na to, jak ho přiměju, aby se stal například Seanem Connerym. Každý člověk má svůj individuální jazyk. Nalézt ho je to nejdůležitější. Dabing je tedy velká cesta komunikace.“

Vy jste zahraniční filmy i sama překládala, že?

„Ano, překládala jsem z ruštiny, angličtiny, němčiny, z francouzštiny a ze španělštiny. Dělala jsem takzvaný autorský dabing. Vše jsem si přeložila, i písně, a pak jsem obsazovala role. Chodila jsem do divadel a tam si vybírala, kdo by se nejvíce na postavu hodil.“

Podle čeho?

„Způsoby jsou dvojí. První je, že někoho dabuje stále jeden a tentýž herec. Například František Filipovský daboval Louise de Funése.“

Někdo ho ale musel jako první obsadit…

„Na počátku byla asi náhoda, nevím, kdo byl první. Myslím, že paní režisérka Skružná nebo režisér Žáček. Zřejmě viděli čilého Filipovského a říkali si, že by mohl dělat Funése. A potom už mu to zůstalo, protože jsou dva druhy dabovaných herců. Jedni jsou jako Luis de Funés, který ve všech filmech hraje charakterově tu samou postavu. Ať už se jedná o četníka, nebo někoho jiného, víte, co máte očekávat. A druzí jsou jako Laurence Olivier. Ten si zakládal na tom, že když hrál Richarda III. nebo krále Leara, tak byl opravdu jiný než v roli Hamleta. On se naprosto proměňoval. A to byste museli najít geniálního herce, který by dokázal všechny jeho polohy zvládnout. Při hledání hlasu pro takového umělce uvažuji jiným způsobem.“

Nový seriál ČT o dabingu: Prim hrají herci Dejvického divadla! Dabérům ale rozdali jen štěky

Jakým?

„Stejně jako kdybych měla divadelní soubor. Přemýšlím, koho si obsadím do té role. Když jsem byla aktivní režisér, byla jsem bohatá, protože jsem mohla pracovat se souborem nejlepších herců a všichni jsme se společně snažili sloužit původnímu autorovi. Na druhou stranu, když jsme pracovali na seriálu komisař Moulin, tak titulní postava původně nebyla herecky moc zajímavá. My jsme ji po textové úpravě a tím, jak ji Miroslav Moravec namluvil, v podstatě vytvořili.“

Vytvořila jste i dabingovou hvězdu?

„Určitě. Miroslav Moravec, Valérie Zawadská a další. Oni vyhrávali tolik různých cen, až to bylo legrační. Objevil je můj otec K. M. Walló a já jsem je pak po něm zdědila.“

Vzpomínáte si, kdy jste natáčela nějakou scénu, kterou herec nebyl schopen zahrát tak, aby to bylo autentické?

„Vzpomínám, když jsme dělali mého prvního Shakespeara Antonia a Kleopatru. Miroslav Moravec tam hrál vojevůdce Enobarba, který zradí svého velitele, pak má výčitky svědomí a spáchá sebevraždu. Probodne se, leží, krvácí a má dlouhý monolog, krev stříká a přerývané zvuky se ozývají z hrdla. My jsme se opravdu snažili, ale vůbec to nešlo. Ten den jsme to nakonec nedodělali. Šla jsem domů, napustila jsem si horkou vanu a říkala jsem si: Co s tím? Jak jsem ten monolog měla v hlavě, začala jsem si ho říkat, přitom se pomalu potápěla a přišla jsem na to.“

Na co?

„Došlo mi, že člověk neudělá pauzu v řeči kdykoliv, on ji udělá jenom, když mu dojde dech. Čili musíte si pro sebe vytvořit dechové schéma: Až vám dojde dech. Vtip je v tom, že když to děláte doopravdy, můžete omdlít. Musíte mluvit do konce svého dechu a potom se zase nadechnout. Použili jsme to a bylo to přesně ono. Později se tato naše technika začala používat na umírání, stárnutí atd. a učí se na školách.“