Hoteliér ze Špindlu pomohl dívce z Afriky: Odmala dřela na poli, umožnil jí studovat

Alexandr Bílek se rozhodl, že si adoptuje dítě na dálku. A je důkazem toho, že má taková adopce skutečně smysl. Alexandrovy adoptivní děti totiž prospívají na výbornou. Po letech se s nimi setkal, a dokonce je i seznámil. Příběh plný emocí o tom, jak Alexandr našel své dvě adoptivní děti, začal v roce 2006 a zdaleka nekončí.

Vybíral z desítek dětí

Afrika českého hoteliéra a dobrodruha tehdy velmi zajímala, a tak o jiné zemi, ve které by mohl pomoci, ani neuvažoval. „Dostal jsem doporučení na společnost Humanitas Afrika, která mi svoji velikostí přesně vyhovovala, neboť velké kolosy rád nemám,“ popsal pro Blesk Zprávy Alexandr.

„Z databáze společnosti Humanitas Afrika jsem si vybíral z několika desítek dětí, které hledaly spřízněnou duši v civilizovaném světě. Někoho, koho by nebolelo pustit nějakou tu kačku a podpořit je v touze se vzdělat a někam to dotáhnout. A tak jsme do toho bez dalšího přemýšlení šli,“ vysvětluje Alexandr.

Rebeccu vysvobodil z africké venkovské klícky

Jmenuje se Rebecca Ama Agyiriwaa. Je z Ghany. „Když jsem od ní dostal první dopis, polilo mě horko. Bez ohledu na to, zda to psala sama nebo jí někdo pomáhal, byl to hmatatelný důkaz, že jsme to právě my, kdo jsme Rebeccu dostali na dráhu vzdělání a dali jí šanci se vymanit z té zakleté africké venkovské klícky. Během roku jsme dostali ještě další dva dopisy a vždy byly připojeny také školní výsledky,“ popsal muž.

Unikátní výstava v Brně: Africké děti z nejchudších částí Keni fotily svět kolem sebe

Dívka si ve škole vedla dobře, a tak se Alexandr společně s přítelkyní rozhodl, že podpoří další dítě. Volba padla na jediného chlapce, který u svého profilu v nabídce dětí k adopci na dálku neměl fotografii - Denzela.

Skoro osm tisíc ročně

Roční podpora činí 5000 Kč za Rebeccu a 7900 Kč za Denzela. Částka zahrnuje školné, uniformu a pojištění.

Hoteliér ze Špindlu Alexandr Bílek přitom podotýká, že se rozhodl splnit si poměrně neobvyklý sen, ale nevěřil, že se mu podaří dotáhnout vše tak daleko. Koupil velké auto a s ním začalo velké dobrodružství. „Bez velkých plánů se nedá nic velkého realizovat. A tak jsme začali cestovat po Africe. V letech 2012-2018 jsme najezdili 99% ze 168 tisíc kilometrů. Celkem jsme podrobně procestovali 38 ze 49 zemí Afriky, na cestách jsme již přes 500 dní,“ popisuje.

První setkání s Rebeccou

V rámci jedné z prvních expedic partneři nabídli organizaci Humanitas Afrika, že jí odvezou potřebné vybavení do školy v Ghaně, kde se učí i „jejich“ Rebecca. Byli ohlášení, nebylo však jasné, kdy dorazí.

„Přesto vesničané dva týdny trpělivě čekali, vytvořili několik uvítacích transparentů a uvítali nás jako nějaké celebrity. Každý nám chtěl ukázat, jak a kde žije, každý si s námi chtěl podat ruku nebo se vyfotit. Byli jsme přítomni výuce i vybalování všeho, co jim jejich podporovatelská organizace poslala pro zkvalitnění výuky,“ vzpomíná Alexandr.

V restauraci | Alexandr Bílek

Rok nato se rozhodli navštívit Denzela v keňském Nairobi. Bylo mu teprve 11 let, přesto se ujal průvodcování na plný úvazek. A nadšeně prováděl i své adoptivní „rodiče“.

„Prolezli jsme s ním doslova všechno od kuchyně, učeben, ředitelny i blízkého okolí. Škola byla kvůli naší návštěvě doslova v pozoru. Všichni měli nefalšovaný zájem s námi prohodit alespoň pár vět. V jednu chvíli na nás stála i fronta. Poté jsme naložili Denzela do auta a jeli s ním do obchodního centra koupit mu kolo. Moc si ho přál. I toto setkání bylo fantastické a dalo nám spoustu energie i přesvědčení, že to málo, co děláme, je správné,“ vysvětlil cestovatel.

Nikdy neviděla svoji metropoli

Od poslední návštěvy u dětí uplynulo dlouhých pět let a pár se rozhodl, že svoje chráněnce opět navštíví a dokonce i seznámí. Rebecca (21), její jméno mimochodem znamená „matka všech národů“, žije ve vesnici Obom, vzdálené asi 60 km od hlavního města Accra. Ve svých 21 letech svoji metropoli ještě nikdy nespatřila. Žije s otcem, kterému je 74, maminka zemřela před osmi lety, protože neměla na léčbu. Rebecca má ještě sestru Joy (9), což znamená „radost“, a bratra Blessinga (12) nebo-li „požehnání“.

Ostravák staví školu v Tanzanii: „Nepotřebují dárky nebo peníze, ale vzdělání“

Všichni se starají o pole, kde každý rok pěstují něco jiného. Tento rok mají vysázený maniok (cassava), který jednak využijí pro sebe, něco snad prodají a něco vymění. Výtěžek je jejich jediným příjmem.

Na poli pracují již jen děti, otec už toho moc nezmůže. Bratr ale nemá kvůli práci čas chodit pravidelně do školy. Pokud si čas najde a také se jim podaří nějaké peníze získat, chodí do školy alespoň nárazově. Za týden se platí zhruba 150 Kč. Rebecca chodí každý den pro vodu, jedna trasa tam a zpět je dlouhá 7 km, každý den jde dvakrát.

Dívka míří na vysokou

Rebecca za pět tisíc korun ročně odchodila 6 tříd základní školy (primary), 3 třídy na střední škole (presby senior high school) a jeden šestiměsíční kurz cateringu (15 tisíc). Od října začne chodit na vysokou školu do Accry (Sant Karo nursing tranning college).

Partneři se s mladou ženou měli setkat v Nairobi. Rebecca se poprvé v životě vydala nejen do svého hlavního města, ale také na letiště. Během letu se držela za ruku úplně cizího může, protože měla po celou dobu letu obrovský strach. Vyletěla z Accry do Nairobi a pár hodin strávila také v Etiopii.

Poprvé v hotelu, poprvé na eskalátorech

„Po příletu jsme nervózně nakukovali přes tlusté sklo příletové haly a odhadovali, kdo by mohl z nich být ten správný člověk. Nevěděli jsme, jak aktuálně vypadá, viděli jsme ji naposled před šesti lety. Párkrát jsme se spletli a oslovili někoho jiného, což byla švanda, ale nakonec to klaplo. Hned po srdečném přivítání jsme odjeli do hotelu. Jana hned ráno vzala Rebeccu do obchodu a koupila jí nějaké šaty. Když se Rebecca viděla v zrcadle, padla do kolen. Moc jí to slušelo a najednou si připadala mnohem ženštěji. Byli jsme na ni pyšní, co všechno zvládla,“ vypověděl Alexandr.

Rebecca s Janou | Alexandr Bílek

Z pole odjela rovnou na letiště, dokázala najít letadlo, poprvé viděla a spala v krásném hotelu, poprvé použila výtah. Zlatým hřebem však bylo první použití jezdících schodů.

„To byla opravdu nádherná komedie. Během našeho čtyřdenního pobytu v Nairobi jsme se ji pokusili zasvětit do chodu velkoměsta, koupili jsme jí mobilní telefon, založili email nebo Facebook. Víme, jsou to výstřelky civilizace a možná by bylo lepší ji nechat bez těchto vymožeností, ale máme společné plány,“ vysvětlil cestovatel.

Adoptivní syn na škole, kde vládne přísný řád

Denzel se od minulé návštěvy v roce 2012 ze základní školy blízko centra Nairobi přesunul na střední školu St. Joseph‘s High School. Je to až na periferii Nairobi. Jeho maminka o návštěvě věděla, ale Denzelovi to neměla jak vzkázat.

„Pár minut jsme si povídali na školní zahradě, ale nakonec jsme šli přesvědčit ředitele, zda by nám ho na pár hodin nepůjčil. Chtěli jsme někam zajít a pořádně si popovídat. To se nakonec podařilo, a tak jsme poprvé v historii šli všichni spolu na pokec. Zvrtlo se to však v hazard, hráli jsme karty a u toho vše probrali. Máme hlavu plnou informací, které budeme vstřebávat delší dobu,“ vysvětlil Alexandr.

Tlačenice při zápisu na vysokou. Šest zraněných při snaze získat studium zdarma

Denzel chodí na střední školu dva roky. Panuje tu přísný řád a pořádek, podle Alexandra je zde ale také cítit respekt školy vůči žákům a obráceně. Studia si prý všichni velmi váží.

Škola, uniformy, skromné ubytování i jídlo

Školu navštěvuje bezmála tisíc chlapců. Jejich prospěch je vyvěšen na nástěnce a je veřejný. V rámci školy mají i ubytování a jednoduché jídlo. Každý den snídají čaj a chleba (prý suchý), oběd i večeře se skládá většinou z rýže, brambor a zeleniny.

Maso mají jen ve středu. Mimo školu nesmí bez doprovodu učitele, a to ani o víkendu. Všichni mají uniformu, černé kalhoty, modrou košili a vínovou kravatu. Ve škole se učí každý den od pondělí do pátku od rána do pozdního odpoledne.

O víkendech hrají sportovní hry a zápasy. Domů se dostanou jen o svátcích nebo prázdninách. Do školy chodí opravdu jen žáci, kteří zaplatí. A to, že chodí i Denzel, je výsledkem organizace Humanitas Afrika jako zprostředkovatele pomoci a manželů, kteří projektu věřili a vydrželi ho financovat 11 let.

„Denzel je zde moc šťastný, chce to dotáhnout daleko, o čemž nám povídal ještě další den v centru, kam přijel i se svoji maminkou a mladší sestrou. Jeho třídní učitel na něj nešetřil chválou. Rád by pokračoval na nějaké univerzitě v České republice, protože předpokládá, že mu jsme schopni zajistit zázemí. Mluví o technických oborech, ale přiznává, že ho táhne hlavně sport. Uvidíme, co se z toho vyklube,“ vysvětlil Alexandr.

Obě děti se potkaly a strávily spolu nějaký čas. „Padly si do oka, všichni jsme měli co dělat, aby se z vlhkých očí nestal potok,“ dodal Alexandr.

Obě děti | Alexandr Bílek