10°C
Švéd jde přes Prahu pěšky do Palestiny. „Gaza je největší věznicí světa,“ tvrdí
Byl to obyčejný student, který se narodil a vyrůstal ve Švédsku. Potom se ale Benjamin Ladraa dozvěděl o situaci v Palestině a rozhodl se na ni upozornit. Ve 24 letech se sbalil a vydal se na pěší pouť z Göteborgu do Palestiny. Je synem švédské matky a otce Alžířana, i kvůli tomu se na své pouti setkává s rasismem ze strany náhodných lidí i policie. Nyní se zastavil v Praze, kde s ním mluvil reportér Blesk.cz. Podle Benjamina člověk situaci nezmění sám, ale každá snaha se počítá.
Proč jste se rozhodl upozornit na situaci v Palestině zrovna tak, že půjdete pěšky?
Dojít pěšky do Palestiny je velice náročné. Je to dlouhá cesta, ze Švédska mi to zabere skoro rok. Nikdy předtím jsem nic takového neudělal. Ale myslím, že je to dobrý způsob, jak na to upozornit. Samozřejmě jsou i jiné možnosti, jak k nějakému tématu přitáhnout pozornost. Ale myslím si, že právě ta obtížnost pomůže přitáhnout pozornost lidí. Navíc mám rád výzvy.
Jak jste se o konfliktu mezi Palestinou a Izraelem dozvěděl?
Ještě před třemi lety jsem o něm moc nevěděl. Jako většina Švédů jsem tušil, že nějaký existuje, ale nevěděl jsem, o čem je. Později jsem se seznámil s několika Palestinci, kteří žili v mém městě. Stali se z nás přátelé, pracovali jsme společně pro Červený kříž. Ti mi poprvé řekli o svých zkušenostech a díky tomu jsem se o konflikt začal zajímat podrobněji.
O situaci v Palestině jsem začal číst, viděl jsem několik dokumentů a uvědomil jsem si, že o tom vlastně nic nevím. Chtěl jsem si toho přečíst ještě víc a potkat další lidi. Dopadlo to tak, že jsem se tam minulý rok na jaře vydal. Když pak vidíte, že to území je vojensky okupováno, tak se nemůžete vrátit a nepřemýšlet, jak věci změnit k lepšímu.
Jak těžká pro vás byla organizace této pěší cesty?
Samozřejmě na to potřebujete hodně peněz. Jsem student, v Červeném kříži jsem pracoval na částečný úvazek. Takže jsem musel šetřit skoro celý rok, abych si mohl koupit dobrý stan a boty a další výbavu. V momentě, kdy jsem všechno měl, jsem se prostě sbalil a vyrazil.
Nejtěžší bylo sehnat vybavení, potom stačilo vyjít ze dveří
Odkud ve Švédsku jste vyrazil a co na to vaši blízcí?
Začal jsem v Göteborgu. Po tom, co jsem všechno nakoupil a zabalil, jsem prostě vyrazil ze dveří. Nikdo tomu v tu chvíli nevěnoval mnoho pozornosti. Kus mě doprovodila moje přítelkyně, která mi dala pusu na rozloučenou a řekla, abych chvátal a brzy se k ní vrátil.
Kudy vedla vaše cesta dál, než jste došel do Česka?
Vynechal jsem Dánsko, ze Švédska do něj sice vede most, ale po tom vás nenechají jít pěšky. Takže jsem z Malmö ve Švédsku jel lodí do Německa, protože bohužel neumím chodit po vodě.
Kam chcete pokračovat po České republice?
Chvíli strávím na Slovensku v Bratislavě a potom půjdu do Rakouska. Dál mám v plánu Chorvatsko, Slovinsko, Bosnu. Ještě to nemám přesně promyšlené, ale chtěl bych projít i Makedonii, Albánii, Řecko a Turecko. Chci navštívit co nejvíce zemí půjde a přitom se pořád přibližovat Palestině.
A co závěr vaší cesty, největší překážka mezi vámi a Palestinou je zřejmě válkou zničená Sýrie?
To je velký problém. Nechci v Sýrii riskovat svůj život, takže se jí budu muset vyhnout. Přemýšlel jsem, že bych z Turecka přejel lodí na Kypr a z Kypru potom do Haify v Izraeli. Další možností je, že přeletím do Jordánska a cestu dokončím z Jordánska. Nechci podvádět, nebo něco vynechat, ale zároveň nechci zbytečně riskovat život.
Bral jste při plánování cesty v potaz například diplomatické vztahy jednotlivých států s Palestinou a Izraelem?
To jsem nezvažoval. Cestu jsem ale plánoval tak, abych cestou potkal co nejvíc lidí, se kterými bych mohl mluvit o tom, co se v Palestině děje, proto nejdu tou nejkratší cestou. Chci projít co nejvíce velkých měst a potkat co nejvíce lidí. Myslím, že je dobré se snažit setkat s co největším počtem lidí, kteří na tu situaci mají opačný pohled, nebo o ní neví vůbec nic. Nechci jen mluvit s lidmi, kteří sdílejí můj názor. Mnohem užitečnější je promlouvat s lidmi, kteří to vidí jinak. A třeba jim dát i fakta, o kterých zatím nevěděli.
Izrael Palestinu okupuje, klíč k míru ale drží ve svých rukou
Už jste zmínil, že v Palestině nebudete poprvé. Jaká byla vaše zkušenost z první návštěvy?
Samotný vstup do Izraele byl možná nejrasističtějším zážitkem, jaký jsem zažil. Díky tomu, že je můj otec Alžířan, vypadám trochu jako Arab. Do Izraele jsem ale letěl s kamarádkou, která má oba rodiče Švédy, takže je to blondýnka se švédským příjmením.
K pasové kontrole jsme přišli společně a jí pustili bez jediné otázky. Mě se ale okamžitě začali ptát, jestli jsem opravdu ze Švédska a proč nemám švédsky znějící příjmení. Když jsem jim odpověděl, že můj otec je Alžířan, tak jsem si tím vysloužil dvouhodinový pobyt ve výslechové místnosti, kde jsem čelil spoustě ponižujících otázek.
A potom jsou tu samotné zážitky z Palestiny, když všude vidíte izraelské vojáky a to, jak obtěžují Palestince, když zjistíte, že každý, s kým mluvíte, má v rodině někoho, koho zabila izraelská armáda. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem kdy měl.
A to se podle vás v Palestině děje každodenně?
Jednoznačně, vezměte si Gazu. Na jejím území žijí dva miliony lidí. To území je obehnáno desetimetrovou zdí, většina pitné vody tam vlastně není pitná, polovina populace je nezaměstnaná a hladoví, protože jim Izraelci neposkytují dostatek potravin. Je to největší vězení na světě. Pokud se jen přiblížíte k hranici, tak vám hrozí zastřelení. Je to neuvěřitelné.
A navštívil jste i přímo pásmo Gazy?
Ne, Izrael do Gazy nikoho nepustí, ani ven. Potkal jsem několik novinářů, kteří mi popsali svoji snahu dostat se tam. To podle mě samo ukazuje na to, co se tam děje, protože když stát na nějaké místo nepouští novináře nebo jakékoli pozorovatele, tak pravděpodobně má co skrývat. Proto to musíme vytáhnout na světlo, protože „monstra na světle nepřežijí“.
Co říkáte na běžný izraelský argument, že vše, co dělají, dělat musí, aby se ubránili?
To platilo možná dříve. Dnes tam drží lidi bez dostatku jídla pod vojenskou okupací a to, že se tak Izrael musí chovat, aby přežil, není pravda. Lidé tam trpí, ale pokud chcete respektovat demokracii a lidská práva, tak se nemůžete vydat „cestou zbraní“. Okupace jenom množí násilí. Pokud Izrael skutečně chce mírové řešení, musí palestinská území přestat vojensky okupovat, protože mír nikdy nepřijde pod vojenskou okupací.
Myslíte, že obě strany chtějí mírové řešení?
Bavíme se o jedné z nejsilnějších armád na světě, kterou podporuje největší světová supervelmoc. Proti nim stojí malá populace Palestiny, která nemá nic, protože je nucena žít pod vojenskou okupací a ve stanném právu.
Rozhovory by měl zahájit Izrael. Nemělo by být potřeba, aby Palestina musela prosit, aby někdo přestal okupovat jejich zemi, terorizovat a zatýkat její obyvatele, nebo zabíjet civilisty. Izrael by mohl přestat s porušováním lidských práv klidně okamžitě, ale zdá se, že nechce, problém je tak hlavně na jeho straně.
Co podle vás způsobuje, že většina zemí podporuje Izrael nebo do konfliktu příliš nezasahuje?
Nechtějí se dostat do sporu se Spojenými státy. Každý mluví o dodržování lidských práv, ale nikdo se doopravdy nesnaží o to, aby byly dodržovány. Tím se z toho stávají prázdné řeči. Kdyby jim opravdu šlo o lidská práva, tak by zatlačili na Izrael, aby uklidnil situaci. Bohužel lidé jsou v tomhle často egoističtí a starají se pouze o problémy svých komunit a svých států. Myslím si ale, že bychom měli považovat všechny lidi za sobě rovné. Vražda jednoho člověka je stejně špatná jako vražda kteréhokoli jiného člověka, stejně jako má každý zachráněný život stejnou hodnotu. Měli bychom mít víc empatie se slabšími.
Chybí nám empatie k lidem v nouzi
Máte za to, že je v současnosti kvůli migrační krizi těžší dostat lidi na svou stranu?
Řekl bych, že jde spíš o krizi v naší schopnosti empatie k lidem v nouzi. Není to jejich krize. Ale mojí snahu to dělá těžší. Potkal jsem mnoho lidí, kteří na mě křičeli, ukazovali na mě, nebo mě rasisticky uráželi. Ale proč, jen procházím a snažím se mluvit o lidech, kteří trpí pod vojenskou okupací. O míru a lidských právech a cizí lidé mě za to nenávidí. Pro mě je to ale jen další důvod, proč pokračovat v mém úsilí.
Napadl vás během cesty někdo i fyzicky?
Zatím nikdy, několikrát k tomu ale nechybělo mnoho. Několikrát mi vyhrožovali pravicoví extremisté, že mě zmlátí a vezmou mi veškerou výbavu, zatím jsem se jich ale pokaždé dokázal zbavit. Dokonce i policisté byli občas hodně nepříjemní. Nejvíc asi v Německu, kde mě policisté zastavili asi patnáctkrát, jenom za to, že jsem šel. Chtěli prohledat všechny moje tašky, vidět můj pas a podobně. Připadalo mi to rasově motivované, zdálo se mi, že mě zastavují jenom proto, že mám černé vlasy a vousy.
A myslíte si, že se vám podařilo někoho přesvědčit, třeba i z řad extremistů?
Nevím, jestli někoho z extremistů. Vše, co můžete dělat, je diskutovat s lidmi s jakýmkoli názorem. Je důležité nehodnotit sám sebe na základě výsledku, ale na základě toho, jestli jsem se dost snažil. Snažím se udělat vše, co můžu. A s tím jsem spokojený. Myslím, že každý by se měl chovat podobně. Když se vám nepodaří zařídit světový mír, tak se neodsuzujte, i to, že jste zkusili něco udělat, je dost.
Média o migrantech často šíří mýty
Pomohlo by podle vás, kdyby se lidé mohli seznámit s příběhy Palestinců? Mnoho lidí i v Česku má strach z lidí z Blízkého východu také kvůli uprchlické krizi.
Je tu spousta problémů. Většina Palestinců, které jsem potkal, by se do své země vrátila ráda. Jenže nemohou. Když se s těmi lidmi setkáte, uvědomíte si, že jsou to obyčejní lidé. Přestanete o nich přemýšlet, jako o „jiných“. Jsme zvyklí uvažovat o „nás“ a „těch druhých“, pokud se s těmi lidmi setkáte, dojde vám, že nic takového není, je jenom „my“. Problémem je, že pokud se s lidmi z jiných částí světa nepotkáte, tak máte velice omezený přehled, jaká je jinde realita. Od přátel, se kterými jsem se potkal v Praze, jsem se navíc dozvěděl, že zdejší média vykreslují Švédsko jako zemi, která problém s imigranty nezvládá.
A jak to tedy ve Švédsku vypadá?
U nás neexistují žádné čtvrti, ani místa, kam by se policie nebo Švédi báli chodit, to je lež. Je to zvláštní, když se podíváte do zahraničních médií a přečtete si, že vaše město je převálcované migranty. Přitom mi stačí podívat se z okna, abych viděl, že to prostě není pravda. Buďme k lidem přátelští a lidští, nedržme se svých předsudků. Jak může mít někdo názor na člověka ze Sýrie, když v životě žádného nepotkal?
Velká část lidí, kteří se staví proti migraci, se pozastavuje nad tím, proč mají mezi uprchlíky takovou převahu mladí muži. Čím to podle vás je?
Utíká mnoho lidí. Je ale pravda, že převahu mají mladí muži. To proto, že na ženy čeká mnohem více nebezpečí. Cesta není jednoduchá. Ti lidé jdou v podstatě přes půl světa, to je zatraceně velký úkol. Já zatím došel ze Švédska do Prahy a ani to nebylo úplně jednoduché. A to mám švédský pas a dobré vybavení. Nedokážu si ani představit, jak těžké to musí být bez těchto věcí. Pro ženy je ta cesta ještě těžší. V každé zemi jim hrozí, že je pašeráci unesou a pokusí se je prodat jako sexuální otrokyně a to je jen jedno z nebezpečí.
Myslíte, že lidé, kteří přichází do Evropy, jsou potom rozčarovaní z toho, jak k nim velká část Evropanů přistupuje?
Určitě. Jen si představte, jaké by to bylo pro vás. Kdyby tu najednou začali padat bomby, vy byste vzali celou svou rodinu a skončili byste na místě, kde jste nikdy nebyli. Nemusí to být jenom v Evropě, ale kdekoli ve světě. A potom se potkáte s lidmi, kteří vás budou jenom posílat pryč, protože jim údajně ničíte zemi.
Je tak těžké pochopit, že chcete jenom mír a klid, stejně jako většina lidí? Když se na konci své cesty setkají jen s další nenávistí, tak jim to bude nepříjemné. Musíme se i k nim začít chovat tak, jak chceme, aby se jiní chovali k nám. Pokud to tak nebude, tak jsme všichni pokrytci.
Témata:
Související
