Redaktorka Blesku: Jak jsem se potkala s Kajínkem

Tam si odpykával trest za dvojnásobnou vraždu, o které ovšem dodnes kolují vážné pochybnosti. Kajínek je tak slavný, že o něm vznikl i film, který bude mít premiéru 5. srpna. Před devíti lety jsem byla jedním z mála lidí, kterým se podařilo údajného vraha Kajínka navštívit. První, co mi tehdy řekl, bylo: „Nejsem zrůda...“

Předem jsem věděla, že vězni přesvědčivě lžou a prezentují se jako nevinní. Byla jsem připravena na to, že Jiří Kajínek bude lhát, až se mu bude od úst prášit, a že ze sebe bude dělat neviňátko. První překvapení bylo, že ze sebe svatouška opravdu nedělal. Bylo to krátce poté, kdy byl dopaden po svém slavném kaskadérském útěku z vězení.

Nejsem násilník

„Paní redaktorko, já opravdu nejsem zrůda, jakou ze mě dělají,“ řekl mi hned na začátku rozhovoru. Jak se tedy dostal na dráhu zločinu? „Chodíval jsem hrát karty a v té společnosti se mluvilo o jakýchsi planžetách, se kterými se dají zlomit zámky. Strašně mě to zajímalo. Byl jsem totiž fanda na techniku…“

JIŘÍ KAJÍNEK
Narodil se v Prachovicích na Chrudimsku. Poprvé byl ve vězení v roce 1982 za vloupání do chat. Následovaly bytové krádeže a loupežná přepadení policistů. V červnu 1998 byl odsouzen Krajským soudem v Plzni za vraždu podnikatele Štefana Jandy a jeho osobního strážce Juliána Pokoše. V říjnu roku 2000 utekl z vězení a pobyl měsíc na svobodě.

Pak vyprávěl o tom, jak šel do pražského železářství k Rottovi a tam si koupil sadu zámků. Na nich pak koumal, jak by se daly otevřít, aniž by někdo něco poznal. Nakonec si vyrobil nástroj, jímž to šlo dokázat. No a pak to začal zkoušet v praxi. „Ano, vloupal jsem se do mnoha bytů, ale nejsem násilník. Pokaždé jsem si venku počkal, až všichni odešli, abych nikomu neublížil,“ vyprávěl tehdy Kajínek.

Nájemný vrah?

Svou lupičskou minulost nijak nepopíral a uznával, že si za ni zasluhuje trest. Občas se dokonce zachoval jako lupič gentleman. „Neříkám, že jsem svatý, ale nemám rád nefér hru. Před lety jsme byli s kamarádem násilím vtaženi do policejního auta, bránili jsme se, nakonec jsme policajty odzbrojili. Pak jsme odjeli s jejich autem o dva bloky dál, tam jsme jim ho nechali i se zbraněmi. Nakonec jsme ale byli obviněni z ozbrojené loupeže a označeni za teroristy…“ říkal. Pod dojmem tohoto vyznání se těžko věřilo, že by se Jiří Kajínek mohl stát nájemným vrahem.

Mnoho pochybností

Okolo Kajínkova zatčení a soudu se vyrojilo mnoho zvláštních okolností. Když jsem se ho ptala, zda na den vraždy podnikatele Štefana Jandy a jeho osobního strážce Juliána Pokoše neměl alibi, odvětil jednoduše: „Chytili mne asi po devíti měsících. Vy byste si pamatovala, kde jste tehdy byla? A kdybyste to dokonce měla někde napsané, dosvědčil by vám to někdo?“ Musela jsem uznat, že na tom něco je.

První pochybnost vznikla už u svědků, jimiž měli být dva mladí kluci, stojící poblíž místa činu. Popsali tehdy pachatele jako dohola ostříhaného, se zlatým náramkem. „Moji přátelé vám potvrdí, že jsem nikdy nebyl ostříhán dohola a že si nepotrpím na žádné šperky, včetně náramků…“ komentoval to dvojsmyslně Kajínek.

Korunní svědek přísahal…

Tito svědkové prý po čase svou spontánní výpověď změnili. A ze zranění se vykřesal i přímý účastník vraždy, bratr Juliána Pokoše Vojtěch. Ten se posléze stal korunním svědkem v neprospěch Jiřího Kajínka. U soudu pak docházelo až ke směšným scénám, když se Pokoš zapřísahal, že před vlastní matkou by prý nelhal, a soudce vzal tento fakt jako vážný důkaz.

Podivné bylo i to, že Vojtěch byl střelen z bezprostřední blízkosti do zadku. Pokud se pachatel přiblížil tak blízko, proč ho nestřelil do hlavy? Proč ho chtěl nechat naživu? Tyto a další otázky, jako například proč plzeňští policisté nikdy neudělali rekonstrukci vraždy, si také kladl v televizních reportážích a v knize Pravda o Kajínkovi reportér Josef Klíma.

Tři ministři spravedlnosti vyjádřili své pochybnosti o regulérním vyšetřování, a nic se nestalo. O případ Kajínek se zajímá i čerstvý ministr vnitra Radek John.

Můj koníček zbraně

Jiří Kajínek zjevně doplatil na to, že si z policie léta dělal legraci, a také na to, že měl doma celý zbrojní arzenál. „Zbraně miluju od dětství jako technickou záležitost. Četl jsem dobrodružné knížky a vždycky mě zajímalo, jak vlastně ten revolver funguje. Dokonce mám maturitu z technické diagnostiky. Nikdy jsem nestřílel na lidi. Ten arzenál byl koníčkem, jako jiný má poštovní známky,“ líčil Kajínek.