14°C
Scéna, na kterou se diváci asi těší nejvíce, je Kajínkův útěk z ostře střeženého Mírova. Jaké bylo točit v jednom z nejtěžších českých žalářů?
Největším problémem byl nedostatek času. Do věznice nás pustili ve čtyři odpoledne a v devět večer se mělo začít točit. Během pěti hodin jsme museli scénu vymyslet, natahat jistící lana a vyzkoušet je, aby všechno fungovalo. Skutečný Kajínek se sice spouštěl z hradeb jen po laně, spleteném z prostěradel a provázků, ale náš kaskadér byl jištěný.
Utíkali jste z Mírova stejnou trasou, jako kdysi Kajínek?
„Ano, jenže od té doby tam přibyly tři zátarasy ze žiletkových ostnatých drátů, které jsme nesměli odstranit. Když jsem se posléze bavil s ředitelem věznice, potvrdil mi, že jsme vlastně z Mírova doopravdy utekli, aniž bychom porušili jakékoli jejich bezpečnostní zařízení.
Překvapilo vás něco během příprav na tuto scénu?
,,Původně jsem si myslel, že nejtěžší na celém útěku bylo přeřezání mříží v jeho cele. Ale když jsme ve zrušené mladoboleslavské věznici později měli možnost přeříznout si doopravdy skutečnou mříž, zjistil jsme, že to trvá necelou minutu. I když Kajinek dodnes neprozradil, jak mříže opravdu přeřezal. V cele se sice našla diamantová struna, on ovšem tvrdí, že ji nepoužil"
Jaká bezpečnostní opatření provázela natáčení na Mírově?
„I když jsme natáčeli pouze zvenku, kvůli nám vystěhovali celý jeden blok vězňů. Točili jsme totiž tam, kde jsou zavřeni vězňové odsouzení na doživotí, vrazi a zločinci nejtěžšího kalibru. Kolem celé věznice jsou rozmístěné strážní věže a když přecházíte od jedné ke druhé, vždy to musíte předem nahlásit.”
Jak jste vycházeli s bachaři?
„Vedení věznice nám vycházelo vstříc. Pravda, když dali souhlas k natáčení, nevěděli, do čeho se pouštějí. Nejdříve povolili vjezd na nádvoří jednomu nebo dvěma autům, nakonec jich tam přijelo šest. Řediteli vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Naproti tomu, když jsme přijeli na obhlídku do Valdic, po pěti minutách bylo jasné, že tam nenatočíme nic. Ředitel nám hned na úvod ukázal model věznice a řekl: toto si můžete vyfotografovat, potom fotoaparáty schovejte a sem dovnitř už se nikdy nedostanete... Scény z Valdic se proto natáčely v Plzni na Borech."
Absolvovali herci před natáčením speciální fyzickou přípravu?
„Konstantin Lavroněnko, představitel Kajínka, tři týdny před natáčením trénoval. Posiloval ovšem už předtím. Ve filmu má spoustu scén, ve kterých dělá kliky na jednotlivých prstech, shyby... Přestože všechny cviky bez problému zvládal, měl na tyto sekvence také dubléra, protože některé záběry se opakovaly. A dvacetkrát po sobě udělat třicet shybů by nedokázal nikdo. Ani Kajínek...“
Jednou z výrazných scén je rvačka mezi Kajínkem a bývalým policistou, kterého hraje Michal Dlouhý. Ve filmu trvá asi minutu - jak dlouho jste na ní pracovali?
„Oba herci na ni začali trénovat tři týdny před první klapkou. Po každém tréninku byli mokří jak dveře od chlíva. Natáčení trvalo celé dva dny.“
Co se před kamerou odehrávalo?
„Scénu jsme pojali jako střet techniky a hrubé síly. Michal Dlouhý coby bývalý policista ovládá bojové umění, zatímco Kajínek s tváří Konstantina Lavroněnka má z vězení ohromnou fyzičku, ale chybí mu právě technika, takže jeho styl je spíš zvířecí. Rozbíjejí jeden o druhého židle, rozstřílí topení, hlavou roztříští skleněný stolek, jeden druhého prohodí skleněnými dveřmi... To byl jediný okamžik, kdy se nechali zastoupit kaskadéry. Při natáčení jsme zdemolovali celý byt.“
Opravdu vlastním tělem rozbíjeli skutečné sklo?
„To ne, výplně ve dveřích i stolku byly ze speciálního pryskyřičného skla. Do skutečného skla bych nehnal ani dubléry.“
Štáb ve vězení
Jiří Kájínek uprchl z vězení na Mírově. A utíká odtud i jeho filmový představitel Konstantin Lavroněnko. Ten chtěl maximum scén točit sám, na což doplatil. Pořezal si ruce o ostnatý drát na cimbuří a při jednom z doskoků si natáhl stehenní sval, čímž zkomplikoval další natáčení.
Zásah URNA
Během několikadenního natáčení zásahu speciální jednotky URNA došlo na scénu, kterou si všichni pamatují i ze skutečného případu. Žena, u které se Kajínek skrývá, začne přeřezávat lano, na němž se ze střechy slaňuje zasahující policista. Na poslední chvíli se rozhodlo, že pro první zkušební klapku na laně nemusí být kaskadér a to bylo neuvěřitelné štěstí.
Alice Bendová šla do akce s takovou vervou, že napoprvé lano naprosto nečekaně jedním tahem přeřízla. Kaskadér, který měl být v tu chvíli na laně ve výšce mnoha metrů, se ten den podruhé narodil. Pro další opakování záběru musel štáb sehnat Bendové výrazně tupý nůž.
Natáčelo se o prázdninách na studentských kolejích na Jižním Městě. Protože všechna poschodí tam vypadají stejně, mohli filmaři pracovat v několika patrech najednou. Každé bylo připravené pro jinou část scény.
Mimochodem, štáb použil skutečné zásahové rozbušky. To jsou malé granáty, které hodíte, a vyletí z nich dalších šestnáct malých granátků. Způsobí to velký rachot, světla, záblesky – má to především psychologický efekt. „Také jsme vyhazovali do vzduchu okenní skla. Při téhle scéně jsme se dopracovali až na hlučnost 300 decibelů, takže celý štáb povinně musel používat ucpávky do uší,“ dodává Jelen.
