Stavitel Solness z roku 1892 spadá do pozdního, bilančního období Ibsenovy tvorby. Klíčovým tématem je sláva a její vykoupení osobním neštěstím tvůrce, který je na vrcholu, ale zároveň cítí strach z nástupu mladé generace.

"Je to příběh člověka, který si o sobě moc myslí. Jako šéf stavitelské firmy manipuluje s lidmi, s jejich životy, city a touhami, které buď vyvolává, anebo potlačuje, podle toho, co se mu zrovna hodí. Za to ale tvrdě platí, protože jeho svědomí mu nedá spát," popsala dramaturgyně Lucie Ferenzová. Hybatelem příběhu se stává mladá dívka Hilda, která za Solnessem přichází jako ztělesněné pokušení.

Režijní interpretace se opírá o mistrovsky propracovanou psychologii postav, která je pro Ibsena příznačná. Vše na jevišti má působit tak, jako by to bylo viděno očima Solnesse, včetně nočních můr a stihomamů, které jej ovládají a kolísají od skutečných hrůz po komedii. Převažujícím žánrem se nakonec stává groteska. Původní Ibsenovo bilanční drama inscenace ironizuje, ale zároveň pracuje s fenoménem nejistoty, který je vlastní i původnímu textu.

Frič uvedl, že jej Ibsenova dramatika provokuje tím, jak je vlastně racionálně vystavěná - za příběhy ze života se skrývají symboly a bohatá obraznost, ale zároveň ironie a krutý smysl pro humor. Existuje značné množství výkladů, i když se režisér nevzdálí od původního textu, uvedl Frič. Jeho inscenace má premiéru 9. května.

Ibsen, asi nejznámější představitel severské dramatiky, dosud patří k nejhranějším světovým autorům. Minulý týden se například v Brně a Praze konala Noc s Ibsenem u příležitosti vydání českého překladu jeho životopisu. Stavitel Solness se však na repetoár současných divadel dostává zřídka. Divadelní ústav ve virtuální studovně eviduje za poslední půlstoletí pět inscenací. Zatím poslední uvedení připravilo v roce 2012 Moravské divadlo v Olomouci, předtím Solnesse hráli od roku 1999 v Divadle Komedie v Praze.