Nejšpinavějšímu muži Česka starostka nezaplatila pohřeb: »Muže z popela« nechala tajně spálit

I v zimě nosil jen lehké oblečení, tvář měl zarostlou, a co prokukovalo mezi vlasy a vousy, to bylo černé od sazí. Tak znalo okolí Ludvíka Doležala, který žil poblíž obce Skřivany na Královéhradecku v polorozpadlém statku.

Poprvé se zde objevil asi před 15 lety – to ještě nebyl zašpiněný od sazí, lidí se ale stranil už tehdy. Postupně jeho vzhled dostával podobu v jaké ho lidé potkávali i v posledních dnech. Mnoho místních se muži bez domova snažilo pomoci – nosili mu cigarety, jídlo, ale i oblečení, matrace či nábytek.

„A stejně všechno, co dostal, hned spálil, i matrace a postel, i teplé oblečení a boty,“ řekl týdeníku Respekt bývalý starosta Vladimír Futera. Ludvíka zahříval oheň, v teplém popelu pak přespával. „Jednou mu tam úřad dal kamínka, aby si je připevnil, že nebude muset dýchat ten kouř z ohně, ale to ho nezajímalo, chtěl si pálit gumy a ležet v popelu. Ty mrazy pro něj byly asi lepší než žít s lidmi.“

Zemřel nejšpinavější člověk v Česku: Bezdomovec Ludvík byl známý jako muž z popela

Časem to s velkými dary pro Ludvíka lidé vzdali – dokonce i sociální pracovnice přestaly vozit nábytek nebo se snažit „vylepšit“ jeho vzhled sestřihem a koupelemi. Mnoho lidí mu ale pomáhalo i nadále. „Když nechtěl, nevylezl, ale zdálo se, že nás většinou vidí rád, vozili jsme mu cigára, kafe, popovídali si,“ vyprávěla Marie Turková, která podniká s manželem ve Skřivanech. „Vím, že lidé to nechápou, ale my ano – my jsme ho obdivovali,“ dodal její manžel Luboš.

Na Ludvíka mnozí vzpomínají v dobrém. Ludvík chodil každý den do Skřivan pro tašku s nejnutnějšími potravinami, které mu obec nechávala balit z dávek, co Ludvík dostával. Pokud měl zrovna dobrou náladu, oslovoval ženy, které potkal „beruško“, a s muži, kteří zrovna skončili po noční šichtě, si před obchodem povídal nad pivem.

Se slzou v oku na něj vzpomíná i žena bez domova Libuše Exnerová. „Potkala jsem ho v Hradci Králové, když jsem měla malé dítě, to bylo někdy v roce 1985. Nejdřív pracoval a měl i nějakou partnerku, takže mi občas pohlídal syna, dokonce ho přebaloval, vypadalo to, že má děti rád. Pak zmizel a po mnoha letech jsem ho potkala ve Skřivanech, měla jsem tam práci v továrně, chodili jsme spolu po konťácích, ale co se mu stalo, to mi nikdy neřekl, jen že prožil zklamání,“ popisuje. „Byl to strašně zlatej člověk.“

Ne všichni s tím ale souhlasí. Pár místních na Ludvíka rádo zapomene. „Žádná škoda, že umřel. Jenom ničil statek, vytrhal rámy oken a spálil je, to je jedno, že to už bylo zbořené, ale jeho to nebylo,“ rozčiluje se jeden a vzápětí mu vyčítá neustálé výjezdy hasičů. „Vždyť to bylo o strach, děti se ho bály, že je to čert. A kde jsme měli jistotu, že nějakému dítěti neublíží?“ prohlásil místní zastupitel Jiří Dvořák.

U Hlavního nádraží v Ústí se podpálil bezdomovec: Nikdo mě už nechce

Petr Husman vedoucí místních hasičů se ale Ludvy zastal. „Děti se ho bály jen kvůli dospělým, strašili je, že je to čert.“ Že má hasič pravdu potvrdila i jedna z místních. „Naše sedmiletá Vaneska se rozplakala. Ta se ho určitě nebála. Byla smutná, že už ho neuvidí,“ prozradila paní Hana.

Když se městem roznesla zpráva o Ludvíkově smrti, obyvatele Skřivan zajímalo jen jedno – co s ním teď bude. Starostky se ptali, jak muž z popela zemřel i jak to bude s pohřbem. Příčinu smrti nikdo z okolí neví, policie by ji sdělila pouze příbuzným a ty se najít nepodařilo. Podle všeho zemřel ale Ludvík přirozeně.

„Pohřeb pro veřejnost jsme vypravit nemohli, to by stálo moc peněz,“ řekla Respektu starostka Skřivan Karolína Hálová. U pohřební služby v Novém Bydžově nechala tedy Ludvíka zpopelnit, protože tato možnost je levnější. Ti optimističtější si to ale vykládají jako symbolický poslední krok života muže, který miloval oheň a popel víc než lidi.