22°C
Přihlásit se nebo registrovat
Když se dva lidé rozhodnou společně žít, sdílejí společnou domácnost a měli by i společně hospodařit. Ne vždy je přitom jednoduché se shodnout na způsobu zacházení s financemi v domácnosti. Nelze přitom jednoznačně říci, která z možných variant je nejlepší, ale v zásadě existují tři možnosti, jak v domácnosti vést kasu. Jaké to jsou?
Každý si hospodaří se svým příjmem sám, o společné náklady (nájem, energie – plyn, elektřina, nákupy potravin, zakoupení nového spotřebiče apod.) se partneři podělí rovným dílem. Zbytek příjmů jim zůstane pro vlastní potřebu, takže jsou partneři po finanční stránce víc samostatní, nejsou na sobě závislí (varianta vhodná pro partnery, kteří pracují a mají stálý příjem).
Jde o zdánlivě spravedlivou variantu, protože obvykle jeden z partnerů (většinou to bývá žena) má nižší příjem než ten druhý. Jenže pak tomuto partnerovi po zaplacení všech výdajů nemusí zůstat pro vlastní potřebu žádné prostředky nebo jen velmi nízká částka. Navíc ženy se také zpravidla starají o domácnost, výchovu dětí, zůstávají na rodičovské dovolené. Takže do jisté míry „přispívají“ na chod domácnosti i nefinančně. I tento fakt je proto vždy vhodné zohlednit, když se partneři domlouvají na podílu hrazení nákladů.
Některé páry se také domluví, že on platí nájem, případně hypotéku a další poplatky za byt, ona kupuje jídlo, a co komu zbude, to je jeho. „Ovšem problém může nastat ve chvíli, když se objeví větší nečekané výdaje – např. rozbitá pračka, nová lednička. Žena na rodičovské dovolené může asi jen stěží na koupi nové lednice přispět z mateřské. Je proto potřeba dopředu se na řešení takovýchto situací dohodnout,“ upozorňuje Martin Šváb z právního oddělení Provident Financial.
Partneři hospodaří společně, všechny příjmy jim chodí na společný účet a ze společného účtu (společných peněz) hradí i veškeré výdaje, uspořené peníze ukládají na společný účet.
Tento způsob hospodaření vyžaduje značnou míru vzájemné důvěry a rozumného přístupu k financím u obou partnerů. Není to ideální varianta pro partnery, z nichž jeden bezhlavě utrácí za nesmysly, aniž by je nezbytně do domácnosti potřeboval, a druhý je naopak přehnaně šetřivý a každou korunu dvakrát obrátí, než ji za něco vydá.
„U této varianty je tedy velice důležitý podobný přístup obou partnerů k hospodaření s rodinným rozpočtem,“ říká Šváb. Společným hospodařením s penězi se také mezi partnery buduje důvěra, rovnoprávnost, ale i zodpovědný přístup. Je to vhodná varianta pro případ, že jeden z partnerů zůstane nečekaně bez příjmů (např. v důsledku vážného úrazu, ztráty zaměstnání apod.).
O příjmech rozhoduje jen jeden z partnerů (buď muž, nebo žena dle domluvy a doporučuje se i dle toho, jak který z partnerů umí s penězi hospodařit, tedy ekonomičtěji nakládat). O tom, na co se vydají v domácnosti peníze, rozhoduje určený partner s tím, že tomu druhému přiděluje jakési „kapesné“ – jak na vlastní potřebu (např. oblečení, kosmetika, koníčky, kafe s kamarádkami…), ale i na nákupy potravin apod. (tedy na výdaje související s chodem domácnosti). Účet je na jméno partnera, který s penězi hospodaří, má výhradní přehled o příjmech a výdajích.
I v tomto případě je to ale o důvěře, jestli partner, který drží kasu, tajně neutrácí víc, než kolik přiznává. Vzniká zde také nebezpečí, že v případě rozvodu nebo rozchodu se druhý z partnerů nemusí k penězům vůbec dostat. I u této varianty hospodaření s penězi v domácnosti se proto doporučuje, aby peníze chodily na společný účet. Pak se nemůže stát, že by se druhý z partnerů (např. z důvodu dlouhodobé nemoci nebo jiné nepředvídané okolnosti…) k penězům vůbec nedostal.
Otázkou k řešení bývá výše takzvaného kapesného pro osobní potřebu. Aby tato částka byla adekvátní k potřebám partnera, který nedrží kasu (koníčky, volnočasové aktivity, oblečení, kosmetika…). Pro někoho může být totiž ponižující, že musí druhému vysvětlovat, na co peníze potřebuje, a stejně ani pak nemusí od partnera, který drží kasu, žádné dostat. Důležité proto je, aby se oba partneři na vhodné výši „kapesného“ shodli.
Bez ohledu na to, kdo ve vztahu víc vydělává a přispívá víc do společného rozpočtu, je potřeba, aby se oba partneři dohodli na vhodném hospodaření s penězi. Oba partneři by přitom měli mít také přehled o rodinném rozpočtu a na řešení větších výdajů se spolu domluvit.
„Aby se tak např. nestalo, že jeden z partnerů bude bez vědomí toho druhého rodinu zadlužovat přehnaným utrácením a následně neuváženými úvěry. I proto by každá domácnost měla nějakým způsobem evidovat svůj měsíční rozpočet, tedy měla by mít přehled o svých příjmech a výdajích. Jedině tak lze předejít tomu, aby se domácnost zbytečně nedostala do finančních problémů,“ uzavírá Šváb.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.