Přežít své vlastní dítě je pro rodiče tou nejhorší noční můrou. I když se tak stane, život musí jít dál. Daří se vám žít, nebo jenom přežíváte?
Žiju. Musím. Ještě mám manželku, dceru a dost životních cílů.

 

VIDEO: Pomníček Hugo Hryce

274262:gallery:true:true

Co vám pomáhá?
Paradoxně, i když mě celkem nečekaně opustil, pomáhá mi právě můj syn. Od malička jsem ho vedl k tomu, že je nositelem jména a pokračovatelem rodu. Myslel jsem si, že on převezme moje žezlo. Ještě nějakou chvíli to budu muset organizovat já sám.

Proběhla vám hlavou myšlenka, proč on a ne vy?
Samozřejmě. Před dvěma lety jsem v Praze přežil svou vlastní smrt. Nikdo o tom neví. Když jsem ležel v nemocnici, okamžitě za mnou přijely moje děti. Když jsem je viděl utrápené s očima plných slz, zmobilizoval jsem v sobě všechny své síly, abych je alespoň na chvíli ochránil před traumatem loučení se se mnou. Podařilo se. Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že já budu muset vyprovázet svého syna z tohoto světa. Syn má přeci pochovat svého otce. Ne naopak.

Jste chlap a my žijeme ve společnosti, která nás vychovává v tom smyslu, že muži přeci nepláčou. Vy pláčete? Tajně, nebo dokážete slzy vypustit kdekoli, když na vás smutek přijde?
Pláču. Samozřejmě, že pláču. Kdo by neplakal? Před pár dny, v Praze, při natáčení dalšího dílu seriálu Ulice, jsem během scény, kdy jsem měl své seriálové rodině oznámit něco velice nepříjemného, mi najednou vyhrkly slzy do očí. A když režisér zavolal Stop!, Vladislav Rousek, desetiletý chlapec, který hraje mého vnuka, se na mě podíval a řekl: 'Pane Hryc, vy pláčete?' Jde to vůbec neplakat? Vím, že budu plakat do konce svého života.